Jana Semerádová: Vivaldiho hudba je vlastně bigbít

Je to zvláštní, hodně cestuju, ale do sluchátek si nikdy nepouštím hudbu. Poslouchám podcasty nebo rozhlas, takže dny na cestě jsou skutečně bez hudby. Maximálně snesu jazz.

Ano. Kdybych si ale pustila baroko, začnu pracovat. A nemohu pak dělat nic jiného, ani myslet na něco jiného.

To ne. I kdyby mě rodiče nevedli odmala k hudbě, byla bych určitě její vášnivý konzument, protože všechny ty souzvuky a melodie ve mně rezonují. Možná se s tím člověk rodí. Dostane lásku či spíš vášeň, která jej nutí, aby pro hudbu udělal maximum.

Nejsou profesionálové, ale hudbu milují. Táta má nádherný tenor, vždycky nám zpíval druhý hlas, ale noty se třeba naučil až díky mamince. Ona byla v rodině hlavním motorem.

Vystudovala výtvarnou výchovu s češtinou, ale hraje skvěle na klavír. Kdysi měla učitelku, která z ní skoro udělala virtuosku. Také chodila k mistrovi Páleníčkovi, legendárnímu klavíristovi, ale ten ji od náročné koncertní dráhy odrazoval. Roky mě doprovázela na klavír a na cembalo, a tak mi předala lásku k hudbě. Jen někdy se mi zdá, že v jejích očích zahlédnu záblesk. Možná přece jen trochu lituje, že to sama nezkusila. Ale tak to chodí, někdo postrádá odvahu, jiný drobek štěstí.

Naštěstí puberta dorazila později, než došlo k rozhodnutí, že zkusím přijímačky na konzervatoř. S návrhem přišli rodiče, já se nevzpírala, vždyť jsem slušně hrála na flétnu. A protože mi můj tehdejší učitel řekl, že jestli se nebudu na konzervatoři snažit být nejlepší, nemá cenu, abych tam chodila, pojala jsem to velmi odpovědně. Řekl mi také, že musím cvičit šest až sedm hodin denně, a tak jsem tedy cvičila. Až se za to dnes stydím, ale je pravda, že z toho drilu a techniky, která se mi zadřela pod kůži, žiju celý život.

Během studia přicházely různé otázky. Ne snad ve smyslu, že bych nechtěla hudbu dělat, spíš jsem přemýšlela o tom, jestli je pozice flétnistky někde v orchestru to, po čem toužím. Tehdy jsem už koketovala s barokní flétnou, která se však v Česku učila jen na Týnské škole, kterou založili právě rodiče.

Byla to vyšší odborná škola, já však už mířila na vysokou, a tak jsem se rozhodla pro zahraničí. V Holandsku jsem se ještě víc soustředila na barokní hudbu. Ta mě zajímá dodnes a pak mě také baví hudební „archeologie“. Ráda objevuju zapomenuté partitury. Je to trochu zlatokopectví, ale o to větší je odměna, když znovuobjevenou skladbu ocení publikum.

Collegium Marianum vystupuje pravidelně od konce 90. let, kdy jsem se vrátila do Prahy. Začali jsme si tehdy vybírat méně známý francouzský a italský repertoár, zkoušeli jsme s tanečníky, s divadelníky. Až v roce 2000 vznikl festival. Nejprve jako doprovodná akce k výstavě Sláva barokní Čechie, pak přerostl do většího projektu, kterým jsme chtěli trochu narušit pražský stereotyp koncertů pro turisty.

Letní slavnosti staré hudby se od počátku profilují jako mezinárodní festival, který navíc objevuje zapomenuté skladby, představuje netradiční hudební nástroje. No a Collegium Marianum je jeho součástí od samého počátku jako rezidenční soubor.

Důraz klademe na objevnou dramaturgii, na instrumenty, které běžně nejsou na pódiích k slyšení, na spolupráci s ansámbly, které by jinak do Prahy nezavítaly. V tomto směru mám výhodu, protože se na svých cestách často setkávám se zajímavými muzikanty, jež bych přes klasickou nabídku zahraničních festivalů nepotkala.

Baví mě také pátrat po talentech a získávat je pro Prahu ještě předtím, než se proslaví a stanou se „nedostupnými“ hvězdami. Letos například přivítáme fenomenálního francouzského houslistu Théotima Langloise de Swarteho. Myslím, že právě na tohle všechno se publikum každý rok těší a je také zvědavé na zajímavá místa ve staré Praze, která hudbou oživujeme.

Náš tým je v jádru ženský. Kromě mé sestry Markéty, která festival před lety založila, to jsou ještě tři kolegyně. A během akce pomáhá okolo dvaceti externistů. Když k tomu připočteme řadu akcí, které pořádáme mimo prázdniny, jako je třeba populární cyklus Barokní podvečery, workshopy Piccoli, které jsou určené dětem, nebo Akademii Versailles, na niž se do Prahy sjíždějí studenti z celého světa, je nás hodně málo a máme hodně práce.

Ženy mají tu vlastnost, že většinou žádnou věc nenechají spadnout pod stůl, nemávnou nad ní rukou. Náš festival tak má takovou „mateřskou“ péči, což je sice krásné, ale i náročné. Fyzicky, psychicky, časově.

Ani nevím, jestli se mám chlubit tím, že cestuju přes šest hodin tam a šest hodin nazpátek, ale mě to šíleně baví. Už dlouho jsem si přála učit. Myslím, že to patří k povinnostem umělců. Pokud došli do bodu, kdy už skoro přetékají tím, co umí, nesmí si to nechat pro sebe. Hudbě 17. a 18. století se věnuju třicet let, byla jsem tedy za krakovskou nabídku moc ráda.

Na pražské HAMU ještě neuzrál čas na zřízení oddělení staré hudby. To existuje na spoustě evropských škol včetně Janáčkovy akademie v Brně. Praha jej zatím nemá a je to škoda, protože stará hudba by do barokního města přitáhla nespočet studentů ze zahraničí. Vím to, protože mi často kladou stejnou otázku jako vy.

Mám tam docenturu, vlastně by to nebylo nemožné. Ale pokud vím, není to jen problém personální, ale i finanční. A popravdě… Založit nový obor znamená se mu věnovat na sto procent, což bych se svým současným angažmá nezvládla. Měl by se toho chopit člověk, který bude v srdci dění permanentně.

...taková popelka, řekla bych.

Zlí jazykové tomu neříkají boom, ale móda, která jednou vyšumí. Já jsem ale nadšený optimista, takže tvrdím, že je to důsledek historicky poučené interpretace staré hudby. Zní to vědecky, ale přesně tak se jmenují studijní obory na školách, kde už hudba 17. a 18. století patří do výukových programů. A pak jdete na koncert a absolventi těchto škol interpretují renesanční či barokní skladby naprosto přirozeně, lehce, skvěle ovládají historické nástroje. I pro posluchače, který si pouští doma spíš popík nebo rock, je tři sta let stará hudba v jakékoli podobě srozumitelná.

Lidi skutečně po koncertech za námi přicházejí a děkují za osvěžení, vzpruhu, radost… Jak by také ne! Vždyť Vivaldiho hudba je vlastně bigbít. A Bachovy kontrapunktické složitosti můžete zahrát na akordeon, na saxofon a stále to funguje. Je to zkrátka vizitka dobré a kvalitní hudby.

Třeba Jana Josefa Ignáce Brentnera. Pocházel z Dobřan, působil v Praze a jeho hudba se dostala prostřednictvím jezuitských misií až do Jižní Ameriky, kde pak zdomácněla. Fascinovalo mě, že Brentner byl tehdy velmi populární, a dneska jej nikdo nezná. A tak jsem své první CD sestavila z jeho skladeb a pak s radostí sledovala, jak si ho do repertoáru zařazují další umělci, vznikla o něm dokonce i monografie. A nakonec jsme s jeho hudbou vyjeli s Collegiem Marianem až do Bolívie. Splnil se mi sen.

O děti se stará manžel, který je ovšem také hodně vytížený. Působí jako dramaturg v Symfonickém orchestru hlavního města Prahy FOK, v Divadle Viola a třeba i při krumlovském festivalu, také zpívá. Oba jsme tedy jaksi s vrtulí. Často hrozí, že když nejsem doma já, nebude ani on. Ještě že máme rodiče a moji sestru. Zvláště bez maminky a bez Markéty bych se nemohla věnovat kariéře, tak jak se jí věnuji.

Každopádně platí, že bez širší rodiny by to všichni muzikanti velmi těžce zvládali. Někteří kolegové mají rodiče daleko, a tak si najímají hlídačky, jenže ty také občas nemohou. Návštěvník si nedokáže vůbec představit, co se za těmi dvěma hodinami v koncertní síni skrývá. Zkoušíme dva až tři celé dny před vystoupením, a když se koná v zahraničí, je ještě třeba počítat se třemi čtyřmi dny navíc. Sehnat někoho, aby se vám celý týden staral o děti? To je někdy nadlidský úkol.

Teď, když už je holčičkám deset a dvanáct, se nezdráhám přijímat více nabídek ze zahraničí, ale vždy se snažím být mimo domov nejdéle týden. Do Krakova na univerzitu vyjíždím jednou za měsíc. Co se týká koncertů, poslední dobou jsem každý víkend pryč. Má to ale výhodu, že moji blízcí mají volno, a tedy čas se věnovat dětem.

Manžel je i vášnivý sportovec, a tak holky mají mix hudby a sportu. Starší dělá vedle piana jachting a vodní pólo, mladší zpívá ve sboru, hraje na housle a lyžuje, obě tančí, chodí do skautu. Je třeba zocelovat nejen ducha, ale i tělo. Aktivit je ovšem tolik, že když jsem v Praze, stává se ze mne taxikář, rozvážím je od kroužku ke kroužku.

Jak kdy. Starší už překonala technické limity a začala si hudbu opravdu užívat. Baví ji nejenom klasický repertoár, ale zároveň si sama hledá nové skladby, improvizuje. Myslím, že ač to rodiče stojí nemálo úsilí, aby děti přesvědčili, vyplatí se je do ZUŠ vodit a vytrvat. Hudba není jen nějaká kratochvíle nebo trápení, ale prokazatelně rozvíjí mozkové hemisféry. Já sama přitom vůbec neplánuju, že holky budou hudbu dělat profesionálně. I kdybych si to totiž plánovala, udělají si to po svém. Dokonce ta mladší mi nedávno řekla: „Maminko, mně by se nelíbilo, aby moje děti měly maminku, která pořád odjíždí někam na koncerty.“

Tohle všechno je součástí mé profese, ale i mé vášně. A proti té je neskutečně těžké něco dělat. Vybrala jsem si hudbu, život mám složitější, ale daň, kterou platím, je kompenzována výjimečnými zážitky. Hrajete a najednou vás zaplaví zvláštní vlna, cítíte, víte, že tóny jsou… Zkrátka se dotýkají až nebe. Každému bych ten pocit přála zažít. Staří mistři jej znali, proto napsali všechny ty mistrovské kousky.