Andrea Morricone: Otec složil největší hity v době, která filmu a jeho práci přála

Tak to dávno nespočítám. Poprvé to ale určitě bylo v devadesátých letech… Jsem sám autorem hudby k několika filmům, takže jsem u vás už tehdy pracoval. Narazil jsem přitom na skvělé muzikanty, filharmoniky. Navíc všude kolem mě byla klasická hudba, kterou miluju. Téměř na každém kroku jsem narážel na Mozartův odkaz.

Praha je a vždy byla v tomhle směru významná. Je a byla sídlem hudby, bez pochyb jím i zůstává. Je pro ni ideálním místem. Je plná památek, architektonicky výjimečná, tóny v ní samy rezonují.

Ano, oni mají navíc unikátní zvuk. V hlavě se mi v jejich souvislosti hned vybaví kvalita dílčích sekcí. Najednou slyším trubky, pak žesťové nástroje… Pane jo, jak oni umějí hrát! Nabízejí kvalitu zvuku, kterou miluji. Skvěle se mi s nimi pracuje. Dokážou emoce přenášet hladce na posluchače. Což je hlavní cíl, kterou přece hudba má. Má vás obohatit, dojmout, donutit k přemýšlení.

Asi bych to shrnul do slov, že si musíme všichni sednout. To se u Lubomíra Hartmana stalo, hudbu jsme dokončovali v Praze, jak jinak… A když mluvíme o filmové, televizní hudbě, ze všech projektů si velmi cením kriminálky La donna della domenica (2011). Tam se podle mě povedlo všechno.

Je to ještě poměrně daleko, ale už teď mohu všem slíbit, že jsme připravení. Tím my myslím sebe a filharmoniky. Hudba, kterou nabídneme posluchačům, je emočně velmi náročná, musíme se na koncert proto naladit i psychicky. Dřív jsem v podobných situacích míval velkou trému. Nechtěl jsem před akcemi jíst, ani jsem moc nepil.

Je to podobné, jako když tvořím skladby. Najednou se ocitnu v jakémsi mezičasí. Musím se poté vrátit do reality, abych odvedl co nejlepší výkon… Pamatuju si, že v případě koncertů na otcovu počest jsem začínal skladbou z filmu Neúplatní (1987). Pro dirigenta i orchestr je poměrně složitá, musel jsem se zkoncentrovat. Jinak by to nedopadlo dobře.

Zmírnila se, a když už stojím u dirigentského pultu, je pryč. Musí být pryč, jinak by to publikum poznalo. A já se navíc snažím být autentický, opravdový v každé chvíli svého života. Takže se musím před prvními tóny uklidnit. Mým jasným cílem je, aby koncert strhnul posluchače od prvních vteřin a aby jej prožívali do posledních vteřin. Nervozita by mě svazovala.

Těch věcí, aby vše vyšlo, je hned několik. Je to genialita tvůrce, schopnost navnímat filmový příběh tak, aby ho hudba posunula ještě výš. Musíte se ztotožnit s obrazy, s výkony herců, pochopit je a dále s nimi pracovat. Hudbou jim dáte hloubku, zesílíte je, dáte lidem další klíč k tomu, aby je snímek rozesmál, anebo dojal.

Hudba pomáhá divákům do něj vstoupit, skutečně ho prožít. Dává jim něco, co obvykle hledají ve svých životech: opravdovost. Stále ovšem zůstává svébytným uměním. Ani sebekrásnější hudba nezachrání film, který není dobrý. Platí také ovšem i to, že špatná hudba může poměrně dobrý film hodně poškodit.

Ne, jen se posunuly technologie, které urychlují tvůrcům práci. Vše se díky nim zkrátilo, což nemusí být nutně ku prospěchu věci. Ale to vidíme všude kolem sebe. Zrychlení neznamená nárůst kvality. Naopak. Míň času je na všechno, s čímž se ale od začátku práce, skládání počítá. Musíte s tím počítat.

Plus se za desítky let změnila samotná kinematografie. Táta obvykle psal skladby pro velké příběhy, dával do ní proto hluboké emoce. Moderní kinematografie je jaksi klipovitější, roztříštěnější, zároveň uzavřenější, komornější.

Berte to spíš jako povzdech někoho, kdo miluje velké příběhy. Můj táta své největší hity složil v době, která jim přála, jeho práci, k níž měl výjimečný talent, vše svědčilo. Tyhle roky, atmosféra jsou dávno pryč.

Každý rok se navíc vzdalují víc a víc. Jsme zase u technologií, které vám sice slouží, ale musíte hlídat hranice, aby na konec nezabily to, co dělá člověka člověkem: schopnost tvořit. Bez ní by bylo umění mrtvou disciplínou. Naštěstí, podle mě, AI hudebníky v něčem nahradit nemůže. Stejně tak herce. Nápady a talent jsou naším vlastnictvím, jen my s nimi umíme zacházet. Právě na tuhle originalitu diváci, posluchači slyší.

Rád, mám například software, který mi pomáhá s hudebním aranžmá. Když skládám, mám v hlavě noty, slyším, jak by měly znít, a tak je „prostřednictvím počítače“ oživím. Během chvilky vím, co a kdy (ne)funguje. Nemusím čekat na to, až se sejde velký orchestr a mou novou partituru zahraje…

Ale jsme zase u toho podstatného: jde o proces, do něhož já vkládám vlastní, zásadní věci, program mi pomáhá je doladit. Kdybych neměl prvotní „vstup“, z umělé inteligence nic nevypadne. Tím neříkám, že je „hloupá“. Jen ještě v sobě to „navíc“ nemá. Což je dobře. Podle mě je i tohle cesta k vzájemnému soužití. Musíme ji jako lidé využívat, zároveň také řídit, mít nad ní kontrolu.

Svět na tohle stále slyší, aspoň si to myslím. Samozřejmě nejde o všechny žánry, ale v klasice toto spojení pořád funguje. Itálie je pro ni stále důležitým místem, kde je doma, kde pravidelně zní, kam za ní lidé jezdívají a kde také vznikají nové skladby, včetně těch filmových. Umění a Itálie k sobě pevně patří.