Článek
Když jsem se vás v roce 2017 ptala, jak si užíváte úspěch, odpovídal jste vyhýbavě. To záleží na tom, jak vnímáte úspěch, řekl jste ve chvíli, kdy se fronta na váš vyprodaný koncert v pražském Foru Karlín linula ulicemi. Jak dnes, po osmi letech od té chvíle, vnímáte úspěch?
Je to je hezké, měli bychom dělat aspoň jeden rozhovor za dekádu, klidně víc, jestli chcete. A sledovat, jak se to vyvíjí. Jsem pyšný na to, jaký pocit v lidech dokážu svou hudbou vyvolat. A na to, že mi moji fanoušci ukázali, že být sám sebou je správná cesta.
To nejlepší, co můžu udělat, je nesnažit se být někým jiným. Za to jsem svým posluchačům ohromně vděčný, nikdy jsem se do ničeho nemusel stylizovat a tlačit a platí to doufám dodnes. Na tohle jsem pyšný. A na všechny ze svého týmu.
To zní jako cesta ke spokojenosti. Na jejím začátku jste chtěl jen psát písničky pro své přátele. Měli jste tehdy kapelu se svým bratrem. Někdo vám ale navrhl, ať je zkusíte zpívat sám. Přehodnocoval jste někdy později toto rozhodnutí?
Popravdě řečeno, někdy o tom přemýšlím, protože si uvědomuji, jak obrovskou změnu tohle jediné rozhodnutí způsobilo. Člověk jich každý den udělá desítky, ale zrovna tohle zcela definovalo mou budoucnost. Někdy mě napadne, co by dnes bylo, kdybych nekývnul na to, že budu zpívat a vystupovat sólově.
Jestli bych se vůbec věnoval hudbě, nebo by to nešlo tak dobře a třeba bych zkusil něco jiného. Někdy na to myslím, ale ne moc často, protože jsou to vlastně trochu děsivé myšlenky.
Radši to beru jako požehnání a jsem za to vděčný. Neberu to jako samozřejmost. Mnoho lidí v hudebním odvětví tvrdě pracuje a všichni se neproslaví. Často je to otázka správného momentu a místa.
Styl vaší hudby a taky fakt, že jste v začátcích nahrál hit s Jennifer Lopezovou vám otevřely dveře na jihoamerický trh. Jak vás tam dnes vítají?
V porovnání s Evropou je v tom velký rozdíl. Jsem v trochu unikátní pozici díky tomu, že se dorozumím mnoha evropskými jazyky, a cítím, že s lidmi tady jsem díky tomu i díky společné kultuře silně propojen.
Jsem zároveň rád, že zde můžu zpívat španělsky a funguje to. Moc latinskoamerických umělců do Evropy nejezdí, možná je to jen nastavením trhu.
A co se Jižní Ameriky týká, nejezdím tam až tak často, je to tam vždy hodně intenzivní a časově náročné. Radši se soustředím na Evropu, vážím si toho, že mě tu lidé s mým stylem hudby takhle přijali.
O písních, které vydáváte letos, jste řekl, že k vám přichází snadno, že takhle lehce jste psal, když vám bylo čtrnáct, zůstal jste dlouho do noci sám vzhůru a soustředil se na tvorbu. V jaké atmosféře se vám píše nejsnáze dnes?
Dnes je pro mě důležité především jen to, abych se do toho pustil. Vzít do ruky kytaru, zapnout mikrofon. Když alespoň nesedím u piana, nápady přicházejí jen těžce. Potřebuju hudební prostředí. A co se noci týká, skládal jsem tak v dětství proto, aby mi do toho nemluvil nikdo z rodiny a nic mě nevyrušovalo.
Tehdy bylo snazší se odpojit. Stačilo počkat, až všichni usnou. Dneska musí člověk ještě dát pryč mobil. Doteď si pamatuju ten pocit, že mám celý prostor jenom sám pro sebe. Dnes, když mám rodinu a brzy vstávám a druhý den musím být čerstvý na show, už skládám spíš přes den.
Na konci loňského roku jste vydal singl Cero, jenž využívá sborového zpěvu keňských žen. Jak se do písně dostal?
Těsně před covidem jsem měl pauzu a rozhodl se vydat v rámci humanitárního projektu do Afriky. Navštívili jsme několik komunit a jedna byla hodně hudebně založená, tak jsme společně zpívali. Když jsem slyšel ty úžasné melodie, cítil jsem, že bych si přál, aby se staly součástí mé písně. Tak jsem se dohodl s místními ženami a nahrál nějaké sbory. Byla to úžasná spolupráce.
