Sudetský tulák. Za tajemstvím 500 let starého dolu v Krušných horách

Do dolu Mauritius musí návštěvník sestoupit po točitých kovových schodech. Pro nemocné, oslabené či klaustrofobií trpící osoby to skutečně není nejvhodnější a pokud vám průvodce tvrdí, že potřebujete holínky a pláštěnku, věřte, že je skutečně potřebujete.

Už před vznikem dolů se zde cín získával na povrchu rýžováním. Začátek dolování datuje jáchymovský kronikář Johann Mathesius (1504–1565) k roku 1545. Dolů tam vzniklo více, kronikář měl zřejmě na mysli přímo Mauritius nebo známou Červenou jámu (Rote Grube), která se později propadla a dodnes po ní zbyla dramaticky působící díra v krajině. Jiní autoři uvádějí vznik ještě dříve, snad ve 14. století. Dnes už se přesné datum těžko dozvíme.

V 16. století doly v Hřebečné zastínily další krušnohorská naleziště cínu, během roku tam byli schopni vytěžit téměř sto tun. Razit se přitom muselo buď čistě ručně, nebo si pomáhali sázením ohněm. Až v 18. století se přišlo na to, jak využít střelný prach.

Zatímco doly Červená jáma, Katharina, Christoph nebo Wildbahn byly v 18. století opuštěny, Mauritius je výjimečný tím, že normálně fungoval až do roku 1944.

Mauritius založil jistý Paul Beer (též Behr). Kromě jeho hlavního dolu fungovala řada vedlejších jako Zinn Grube (Cínová jáma), Alter Johannes (Starý Johannes), Heiliger Kreuz (Svatý kříž) a Dreifaltigkeit (Svatá trojice). Beer zemřel v roce 1604 a je pohřben v jáchymovském kostele. Po jeho smrti začal výtěžek trochu klesat, ale Mauritius se pořád vyplatil, navíc se dalo v okolí nadále rýžovat, a tak se pořád vyrobilo čtyřicet tun cínu za rok.

Třicetiletá válka mu ublížila stejně jako všem dolům. V Krušných Horách žili téměř samí luteráni a po vítězství katolíků přišla násilná rekatolizace. Tehdy byla víra pro horníky tak důležitá, že mnozí opustili Čechy a prchli do nedalekého Saska. Jiní zřejmě po dlouhých sporech konvertovali. Až v roce 1677, desítky let po bitvě na Bílé hoře, kroniky zmiňují, že tamní horníci byli konečně obráceni na katolickou víru a prázdné domy po těch, co odešli, zabydlují noví.

V 17. století se pokusili obnovit skomírající štolu Georg a na přelomu 17. a 18. století štolu Schaf, přestali ji však razit z ekonomických důvodů. Menší mělké doly okolo chvíli přežívaly, až byly v roce 1747 definitivně opuštěny.

Mauritius prosperoval dál, touha po vzácném kovu lidi postupně dohnala 200 metrů pod zem. Velkým problémem se v hloubce stala všudypřítomná voda, a horníci tak museli použít veškerý důvtip, aby bez moderní techniky dokázali vody zbavit. Např. v roce 1738 proto začali na úrovni Festenberské štoly kopat vodotěžnou šachtu a stavěli si i jednoduché těžní a vodotěžné stroje. V roce 1764 na Mauritiu instalovali nový těžní stroj vybavený brzdou k brzdění vodního kola. Vše bylo poháněno pouze vodou, proto se kolem dolů musela postavit celá složitá soustava nádrží a kanálů.

Nad doly postavili velkou vodní nádrž se sypanou hrází, která je dnes známá jako Mrtvý rybník. Vodu tam přiváděl vodní příkop Göppelgraben z asi 2,5 kilometru vzdálené říčky Červená Bystřice. Měl hloubku cca 1 metr a byl izolován jílem. Části příkopu se dochovaly až do dnešních dní.

Voda poháněla nejen stroje dopravující rudu z dolů, ale i veškerou pozemní výrobu - na místě vznikly hutě s tavicími pecemi, kovárny nebo pila a v roce 1773 otevřeli i arzénovou huť s hutěmi na tavení cínu, tavení strusky a jednu pražicí pec s dlouhým kouřovodem.

V 19. století začala těžba postupně upadat, nejkvalitnější rudy ubývalo. V Mauritiu dotěžovali zbytky v pilířích a vyrubali i stropy mezi jednotlivými patry, čímž vznikaly impozantní podzemní prostory připomínající přírodní jeskyně.

Počet horníků se snížil a vytěžilo se sotva 6 až 8 tun ročně. Od poloviny století se těžba občas zastavuje a důl neustále mění majitele. Vlastnil ho mimo jiné saský horní přísežný Tröger, který obnovil těžbu, ale šlo jen o cca 5 tun ročně.

Později přešel pod britskou firmu Philibrick and Onnomay z Londýna. Důl vybavila nejmodernějšími stroji  z Anglie a opět se pokusili o těžbu. Do hloubky 146 metrů například umístili parní stroj k odvodnění dolů a v letech 1879 až 1886 se jim podařilo vytěžit asi 9200 tun rudniny, obsah cínovce ale nebyl vždy nejvyšší. Pak práci pozastavili, protože se nevyplácela. Po posledním pokusu (1890) pak Angličané těžbu zcela zastavili a Krušné hory opustili.

Roku 1909 bylo v nedalekých Abertamech založeno nové těžařstvo Gewerkschaft für Zinnerzbergbau, ale podle některých zpráv se v Mauritiu vlastně netěžilo. Údajně ho poté koupila belgická společnost, ale očekávané bohaté ložisko nenašla a důl opět osiřel. I přes optimistické odhady belgických důlních odborníků se těžba nezdařila a ve 20. letech byla zbourána stará šachetní budova dolu Mauritius.

Abertamští se se svým Gewerkschaft für Zinnerzbergbau znovu pokouší prokopat k rudě v místě křížení žil Mauritius a Zinngrübner, ale neúspěšně. V třicátých letech důl koupila firma British & Continental Mining Corp., ale brzy nastoupil Hitler a obsadil celé Sudety. Němci se za války pokoušeli znovu nalézt rudu, šli hodně do hloubky v oblasti štol Blasius a Festenberg. Prohlouben byl i samotný Mauritius.

V roce 1944 to však definitivně vzdali. Konstatovali, že našli jen minimální zásoby, přičemž vyhlídka do budoucna je velmi nejistá a vyžadovalo by to další nákladné zdlouhavé průzkumy. Naposledy se o průzkum Mauritia pokusili v 50. letech. Nějakou rudu našli, ale na obnovení dolů to nestačilo.

Mauritius by se měl pro veřejnost otevřít v květnu, pokud to vláda povolí.