Hlavní obsah
Zámek Poláky. Rezavou bránou prorostly stromy. Foto: Archív Stanislava Dvořáka

Sudetský tulák. Zpustlé zámky v pohraničí dýchají těžkou nostalgií

Málokdo tuší, jak obrovské množství kulturních památek v zoufalém stavu se nachází v Krušnohoří. Spílat neschopným státním úředníkům by bylo marné, venkovské zámky a zámečky totiž většinou patří soukromým majitelům. Mnozí nemají síly nebo finance na opravy. Hlavní příčinou špatného stavu památek je přetržení kontinuity za komunismu, venkovské zámky kdysi bývaly součástí širšího hospodářského celku, který je dokázal uživit. Pojďme se podívat na ty nejzajímavější na Kadaňsku.

Zámek Poláky. Rezavou bránou prorostly stromy. Foto: Archív Stanislava Dvořáka
Sudetský tulák. Zpustlé zámky v pohraničí dýchají těžkou nostalgií

O vsi s pozoruhodným názvem Pětipsy (na starých mapách též Fünfhunden) existuje písemná zmínka už z roku 1226, kdy byla darována klášteru řádu premonstrátek v Doksanech. V roce 1332 ji získal místní šlechtic Fridrich z Egerberka a postavil si vodní tvrz, kde se na dlouho usídlil rod Pětipeských.

Vypráví se o ní strašidelná pověst. Po smrti tamního rytíře zdědila tvrz jeho zlá žena, která všude chodila s pěti psy. Jeden vesničan odmítl pracovat na panském, tak ho paní nechala zbít holí, což ho ještě víc rozzuřilo, a přísahal, že se pomstí. Zlá paní na něj poštvala psy, kteří nebožáka roztrhali. Trápila i další poddané na svých polnostech a v okolí se brzy rozšířily zprávy o krutosti vdovy s pěti psy.

Až v 16. století se Pětipsy dostaly k významnému rodu Lobkoviců, když je prodali Václavu z Lobkovic a Hasištejna. Ti vlastnili nejen nedaleký hrad Hasištejn a významně se zapsali do historie jako magnáti, majitelé stříbrných dolů i jako mecenáši a dokonce umělci. Zikmund z Lobkovic pak Pětipsy prodal Oplovi z Fictumu, který na nedalekém hradě Šumburk (Schönburg) založil penězokazeckou dílnu a když se na to přišlo, utekl ze země, načež majetek propadl královské komoře.

Pětipsy

Foto: Archív Stanislava Dvořáka

Pětipsy

Foto: Archív Stanislava Dvořáka

Pětipsy

Foto: Archív Stanislava Dvořáka

Pětipsy

Foto: Archív Stanislava Dvořáka

Majitelů se vystřídalo ještě mnoho. V 16. století byla tvrz Hrobčickými přestavěna na renesanční zámek, ale Oldřich Hrobčický se postavil na špatnou stranu ve stavovském povstání a o zámek po Bílé hoře stejně jako řada podobných šlechticů přišel. Pětipsy pak zakoupil královský hofmistr hrabě Kryštof Šimon z Thunu a klášterečtí Thunové (majitelé slavné porcelánky Thun) je vlastnili až do pozemkové reformy za první republiky.

Dodnes je vidět, že se do zámku jezdilo po mostě přes příkop, voda už tam ale není. Začátek konce budovy se váže k roku 1948, kdy připadla státnímu statku. Jako špatný vtip dnes působí nápis, že jde o chráněnou kulturní památku. Devastace pod komunistickým vedením byla brutální, potomci majitelů už na místě po revoluci našli jen strašlivou ruinu. Jde v podstatě o čtyři rozpadající se holé stěny uprostřed zbídačelého a zarostlého areálu. Přesto se skupina nadšených dobrovolníků pokouší o opravy. Jejich odvaha si zaslouží obdiv, ale v tomto případě se jedná spíše o stavbu nového objektu, než o opravu.

Zámek Poláky (Pohlig) se nachází také kousek od Kadaně téměř na břehu nechranické přehrady. Jde o bizarní místo s tísnivou atmosférou. Zámek je tak zarostlý, že vůbec není vidět, i když se nacházíte pár desítek metrů od něj. Stará zrezlá brána je zavřená, ale můžete se tam dobrodružně prodírat houštím z druhé strany a skrz děravé barokní zábradlíčko pak pozorovat věže hnědouhelné elektrárny Tušimice. Více sudetské už to být ani nemůže.

Poláky. Za rozpadajícím se zábradlím je vidět elektrárna Tušimice.

Foto: Archív Stanislava Dvořáka

Poláky

Foto: Archív Stanislava Dvořáka

Poláky

Foto: Archív Stanislava Dvořáka

Poláky

Foto: Archív Stanislava Dvořáka

Poláky

Foto: Archív Stanislava Dvořáka

Poláky

Foto: Archív Stanislava Dvořáka

Poláky

Foto: Archív Stanislava Dvořáka

Poláky

Foto: Archív Stanislava Dvořáka

Poláky

Foto: Archív Stanislava Dvořáka

Zámek je sice v lepším stavu než Pětipsy, ale stejně vypadá, jako kdyby právě probíhala válka. Padají schodiště, okna, komíny i střecha a krb z haly kdosi ukradl. Budova je životu nebezpečná, ale přes to všechno lze ještě dnes poznat, že kdysi bývala nádherná.

Místo patřilo ve 12. století patřilo valdsaskému klášteru, který tam založil hospodářský dvůr. První písemná zmínka o vesnici je z roku 1318. Před barokním zámkem tam měla stát tvrz, kterou si v šestnáctém století postavila mašťovská větev pánů z Kolovrat.

Roku 1546 ji zakoupil Jan Žďárský ze Žďáru a roku 1552 ho získal Felix Hasištejnský z Lobkovic, ze kterého dědictvím přešel na jeho sestru Barboru a později na Václava Lobkovice na Duchcově. Pak Poláky koupil slavný spisovatel, básník a cestovatel Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic a podědil je syn Janu Waldemar Hasištejnský z Lobkovic.

Později zámek získali Štampachové, kteří jako evangelíci po stavovském povstání ostrouhali. Roku 1628 se ale Zdeslavu Štampachovi podařilo majetek získat zpátky, prý zůstal věrný Habsburkům, ač nekatolík. Pak jej prodal Šlikům.
Třicetiletá válka tvrz hodně poškodila, a tak hrabata z Pergenu nechala žateckého stavitele Vavřince Rodta v 18. století vystavět nový zámek, kde se pak vystřídali ještě Windischgrätzové a Lobkovicové. Jeho průčelí je bohatě zdobené, nádherně je pojato i schodiště od hlavního vchodu (ze dvora) do prvního patra. Za komunismu se na zámku usídlil státní statek a památka dostala zabrat. Dnes patří soukromému majiteli.

Když vyjedeme z Poláků a překonáme dlouhou hráz nádrže Nechranice, hned narazíme na ves a barokní zámek Vičice (Witschitz). Zpustlý areál sice nedělá nejlepší dojem, ale dobrá zpráva je, že Vičice nejsou vyloženou zříceninou. Zámek nepatří k nejstarším sídlům v kraji. Na štítě původní renesanční tvrze prý býval letopočet 1598. Vládli zde Štampachové, ale Bílá hora opět zamávala s vlastnickými poměry.

V roce 1623 získal Vičice do zástavy známý Jaroslav Bořita z Martinic (v roce 1618 ho vyhodili v Praze z okna Hradu během třetí pražské defenestrace s  Vilémem Slavatou z Chlumu a Košumberka a s písařem). V 17. století Vičice připojili k panství Ahníkov (Hagensdorf), které už neexistuje, neboť se i s tamním zámečkem propadlo kamsi na dno hnědouhelných dolů.

Zámek navštívil i císař Josef I., který se tam měl zúčastnit lovu. Posledními předválečnými majiteli byli Franz Preidl a Emanuelu Karsch, kteří provozovali pivovar v Prunéřově (Brunnersdorf) u Kadaně. Prunéřov i s pivovarem a zámečkem dávno zmizel, opět kvůli uhlí. Samotné Vičice se sice do dolů nepropadly, ale během úřadování státního statku také dost utrpěly.

Vintířov

Foto: Archív Stanislava Dvořáka

Vintířov - interiér

Foto: Archív Stanislava Dvořáka

Obec Vintířov (Winteritz) i zámek stojí na Kadaňsku pod Vintířovským vrchem s půvabnou kaplí. Hned pod ním najdete nápadně rozlehlý a příjemný anglický park, ovšem samotný zámek dělá ostudu. Stavba je vyloženě nebezpečná, padá střecha, rostou z ní stromy, dveře a okna neexistují. Další z mnoha úspěchů komunismu v našem pohraničí.

Místo se zřejmě jmenuje podle jistého Vintíře, jehož synové podepsali v roce 1196 darovací listinu cisterciáckému řádu. Středověké osídlení potvrdili archeologové, kteří u zámeckého dvora objevili zbytky mohutných zdí a ohořelá dřeva. Ve středověku tam zřejmě stávaly dvě tvrze. Vedle rytířů z Vintířova se usídlili i Šumburkové a od 14. století ještě Očedělicové. Jeden z nich, Ojíř, byl velitelem husitů v Kadani a zahynul při dobývání kadaňského hradu křižáky v roce 1421.
Majitelé se často měnili, najdeme mezi nim i Opla z Fictumu, který vytvořil větší panství. Přikoupil řadu malých okolních vsí i známější Pětipsy (Fünfhunden) a Radonice (Radonitz). Dosáhl dokonce povýšení Radonic na město v roce 1514, ale jeho úspěšnou kariéru ukončila již zmiňovaná aféra s falešnými mincemi.

Vintířov a mimo jiné také upírskými historkami opředený Blov koupil v roce 1532 Albrecht Šlik a právě on postavil první renesanční vodní zámek obklopý příkopem s padacím mostem. Vedle něj fungoval také pivovar. Panství podědil Jindřich Matyáš Thurn, který stanul v čele stavovského vojska, po prohrané Bílé hoře utekl ze země a o všechno přišel.

Za třicetileté války Vintířov zchátral a po roce 1664 začali noví páni Losynthalové zase budovat - hospodářské objekty i kapli na nedalekém vršku. Jan Adam Losy v roce 1717 začal bourat starý zámek, ale než stačil postavit nový, zemřel. Teprve Josef Mikuláš Windischgraetz postavil v 19. století nový klasicistní zámek. Kníže Josef Lobkovic ho pak zakoupil a založil velkorysý park v anglickém stylu. Za komunistů Vintířov pomalu chátral, až se zámek proměnil v dům hrůzy a park v džungli.

Libědice

Foto: Archív Stanislava Dvořáka

Libědice

Foto: Archív Stanislava Dvořáka

Libědice

Foto: Archív Stanislava Dvořáka

Malý, ale relativně dobře zachovalý, je nedaleký zámeček Libědice (Libotitz) se zchátralým hospodářským dvorem. Původně tam stála tvrz, kterou Marie Zuzana Smyslovská odkázala karmelitánskému klášteru na Malé Straně v Praze. Karmelitáni si v letech 1708–1725 tvrz přestavěli na řádový dům. Později byl řád zrušen. V 19. století budovu koupil Evžen Karel Černín z Chudenic a Černínům patřila až do roku 1925. Za komunismu se zámeček stal skladištěm a trochu zchátral.

Sudetský tulák

Sudetský tulák

Foto: Stanislav Dvořák

Sudetský tulák je dlouhodobá série kulturně-historických článků. Máte podněty k sudetským tématům? Zašlete je autorovi na: stanislav.dvorak@novinky.cz.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků