Článek
Kolem vrcholku Žiži je i dnes dost důležitých budov. Staré proboštství, kde míval pražský biskup své první sídlo, katedrála, v níž probíhaly korunovace českých králů, starý královský palác i kanceláře dnešních prezidentů. Místo jako by si drželo ducha posvátné vlády.
Pražské náměstí I. P. Pavlova je rozcestník tramvají a metra. Lidé tu spěchají různými směry a k potkání je zde spousta žebráků, šílenců a feťáků, křičících nesrozumitelné nadávky. Spisovatelka Pavla Horáková nadhodila v románu Teorie podivnosti půvabnou myšlenku, že ač je dnes I. P. Pavlova v podstatě centrum, drží si atmosféru dob, kdy tu byla městská brána. U oné Slepé, dříve Svinské brány stávala taky spousta žebráků a podivných existencí. A protože se tady odehrávaly prasečí trhy, lidé i vepři spěchávali různými směry v organizovaném zmatku.
Esej Jiřího Přibáně: Představy prezidentství
Americký historik Timothy Snyder napsal knihu Krvavé země o prostoru dnešního Běloruska, Ukrajiny, části Polska a Pobaltí. Vypadá to, že ty obří kusy území jsou odsouzeny ke krutým dramatům a kolektivním tragédiím, které se na nich opakovaně odehrávají. Jak moc jsou brutální, nám dojde ve srovnání s osudy Čech, v jejichž údolíčku se všechny světové bouře obvykle uklidní, ztiší, zakulatí a postupně zhasnou.
Baví mě představa, že skutečnými aktéry dějin nejsme my lidé, ale místa. Mají svůj charakter, vyvíjejí se z našeho pohledu příliš pomalu a my jsme pro ně jen proměnlivá, nezřetelná matérie, do níž se otiskují. Na Žiži máme sklony se klanět velkým věcem, na I. P. Pavlova honíme prasata tam a zpátky, zatímco na nás pořvávají žebráci. Ztělesňujeme aktuální stav místa a po nás přijdou další, kteří budou dělat totéž podle toho, kde se jako jednotlivci ocitnou.
Máme místa veselá a místa truchlivá, místa rychlá a klidnější, místa patřící ďáblu a místa Boží. Možná je dobré bydlet tam, kde před vámi žila šťastná rodina, protože místo si do vás své štěstí vmodeluje taky. Anebo ne. Ale jako námět k pohádkám by to fungovat mohlo.
