Hlavní obsah

Američané se navzájem neznají, říká amerikanista Jan Beneš

19. 8. 2021, 8:00
Právo, Štěpán Kučera, SALON

Rozdělená společnost v USA, cancel culture v podání konzervativců, znevýhodnění Afroameričanů u voleb i mezi volbami nebo tuzemské debaty o hnutích MeToo či Black Lives Matter. I to jsou témata, která jsme probrali v rozhovoru s amerikanistou Janem Benešem působícím na Ostravské univerzitě.

Foto: archiv Jana Beneše

Jan Beneš

Článek

Je dnes v silách nějakého politika spojit rozdělenou americkou společnost? Prezidentu Bidenovi se to, zdá se, také zatím nedaří.

Už v kampani bylo zřejmé, že Joe Biden sází ve spojování společnosti na dvě karty: svou schopnost empatie – ať už jí občané věří, nebo ne – a návrhy masivních ekonomických programů, včetně celonárodní očkovací kampaně, které mají mít pozitivní dopad napříč populací.

V těchto kategoriích získává Biden v průzkumech veřejného mínění spoustu pozitivních bodů od demokratů a nezávislých voličů. Na druhou stranu se ukazuje, že v otázce očkování, stejně jako obřího infrastrukturního plánu – na který přitom lákali Trump i Clintonová –, je země zásadně rozdělená mezi republikány a demokraty. Tedy ani vakcína, jejíž vývoj uspíšila aktivita Donalda Trumpa, což někdejší prezident málokdy opomene zmínit, a příslib návratu do jakéhosi normálu před pandemií nedokážou občany spojit.

Vychází nový Salon: Atlas ptáků s Donutilem i masová vražda Židů v Babím Jaru

SALON

Dlouhodobě se hovoří o neschopnosti vzájemného pochopení mezi jednotlivými tábory. Američané se zkrátka navzájem neznají, ať už se bavíme o sociálních třídách, etnikách, regionech, náboženstvích, či genderu. A faktem je, že se z vytváření táborů a rozdmýchávání vášní a nenávisti vůči ostatním skupinám stal v oblasti médií a sociálních sítí obrovský byznys. V takovém prostředí, když navíc mnohde v západních zemích klesá důvěra občanů v instituce a jejich schopnost řešit skutečné problémy, můžou prezident – navíc dlouholetý politik a součást establishmentu – a vláda spojovat jen velmi obtížně.

I u demokratů naráží prezident Biden se svým plánem zvýšit korporátní daně z 21 na 28 procent, přitom tyto daně jsou dnes nejnižší od třicátých let. Souvisí také tohle se současným rozdělením společnosti a nálepkováním, tedy že podobné snahy jsou rovnou označeny za „neomarxismus“ či „socialismus“, místo aby se řešila jejich podstata?

Prezident Biden u svých plánů na změny v daňovém systému naráží na opozici hned u několika návrhů: u dědické daně, daně z kapitálových výnosů – tam navrhuje opravdu zásadní zvýšení z 23,8 na 43,4 procenta –, korporátní daně a daně pro bohaté, tedy lidi s výdělkem nad 400 tisíc dolarů ročně.

Konkrétně u korporátní daně je od začátku hlavním oponentem konzervativní senátor Joe Manchin ze Západní Virginie, který je momentálně jazýčkem na vahách například i v otázce zákona o volebním právu. U ostatních návrhů je zřejmé, že se demokraté především bojí, aby voliči nevnímali změny v daních jako příliš dramatické a nevrátili to některým politikům u voleb v roce 2022.

Foto: Susan Walsh, ČTK/AP

Americký prezident Joe Biden

Biden dokonce daňové změny vyňal z infrastrukturního balíčku, takže je zjevné, že debata uvnitř strany nadále probíhá, ale zároveň demokraté daně zvýšit chtějí – jen je otázka o kolik a zda to bude stačit.

Součástí té debaty je samozřejmě souboj mezi progresivistickým křídlem, které je dlouhodobě konzervativními politiky a médii označováno přinejmenším za „socialistické“, a centristickou částí strany.

Jiří Pehe: Za oponou trumpismu

SALON

Co se týká diskurzu o „neomarxismu”, prakticky každá debata o zvyšování daní je v USA doprovázena kritikou zprava ohledně dramatického přerozdělování bohatství a přesunu zdrojů od bohatých k chudým. A to přesto, že průzkumy už několik let ukazují, že Američané si přejí férovější daňový systém a že se mnohým z nich zdá současná propast mezi jedním procentem nejbohatších Američanů a zbytkem země neudržitelná.

Tedy k podstatě vašeho dotazu: drama se dělá ze zvyšování různých daní namísto rostoucích nerovností ve společnosti, které jsou mnohdy zdrojem zvyšující se polarizace, což můžeme již několik let pozorovat v USA i jinde.

Jakou roli ve volbách – nejen prezidentských – hraje to, že některé americké státy ztěžují minoritám v čele s Afroameričany uplatňování volebního práva?

Zásadní je myslím říct, že v USA se dvě hlavní strany nejsou schopny na státních úrovních dohodnout, jakým způsobem budou volby vlastně probíhat, a především konzervativní politici historicky dělají všechno možné, aby omezili přístup k volbám u minorit, především Afroameričanů. V období segregace se na jihu i v dalších částech země pro tyto účely používaly například testy gramotnosti, daň za volby či davové násilí.

Úvod do praktické sociologie: Temné stíny amerického vězeňství

SALON

Po prosazení zákona o volebním právu v roce 1965 došlo k zásadnímu zlepšení situace a skokovému nárůstu počtu afroamerických voličů. Po zrušení stěžejních opatření tohoto zákona Nejvyšším soudem v roce 2013 se však objevují v mnoha státech nové strategie pro omezení přístupu k volbám: snižování počtu volebních místností v chudinských čtvrtích, překreslování okrsků, striktní a idiosynkratické zákony o předloženém identifikačním průkazu, manipulace se seznamy registrovaných voličů a po posledních volbách nově i možnost státu převzít politickou kontrolu nad místními volebními komisemi. Zapomenout nesmím ani na zákony omezující volební právo vězňů, lidí v podmínce či těch, kterým podmínečný trest už vypršel.

Foto: John Raoux, ČTK/AP

Bývalý americký prezident Donald Trump

Nedávný průzkum Pew Research ukázal, že většina bílých Američanů a republikánů považuje volební právo za privilegium, které lze případně omezit, zatímco demokraté, a především černoši vnímají volební právo jako právo zásadní, které by omezováno být nemělo. Samozřejmě bílí Američané nejsou historicky zvyklí, že by jim bylo volební právo upíráno, zato Afroameričané a domorodí obyvatelé kontinentu o něj musejí dodnes bojovat. I to je jeden z paradoxů demokratického experimentu s názvem USA.

Se znevýhodněním zvláště Afroameričanů souvisí i segregační politika bydlení. Zlepšuje se v této oblasti situace a má Bidenova administrativa možnost a vůli ji řešit?

Biden už v kampani zmiňoval, že chce napravit škody způsobené systémem redlining, tedy mechanismem, který od třicátých do osmdesátých let 20. století poskytoval výhodné dlouhodobé hypotéky prakticky pouze bílým Američanům a ve většině amerických metropolí zakonzervoval rozdělení na bohatá předměstí se špičkovými službami, školami i pracovními příležitostmi a zbytek města, kde většinou žijí minority ve starších domech a kde infrastruktura, včetně škol, upadá.

Stejně tak Biden sliboval boj s environmentálním rasismem, tedy průvodním jevem redliningu a dalších strategií segregace v bydlení. Afroameričané totiž často bydlí ve čtvrtích, u nichž nebo v nichž cíleně vznikaly a vznikají skládky, čističky, spalovny a jež jsou poblíž frekventovaných dopravních tahů. Afroameričané tak žijí ve znečištěném, říká se až toxickém prostředí, pro které je navíc typický nedostatek zdravotních služeb, obchodů s kvalitními potravinami a také zeleně.

Revoluce, která se nekonala. Karel Černý o vzestupu a pádu Černých panterů

SALON

Pokud by prošel infrastrukturní balíček, je v něm vyhrazeno dvacet miliard na dopravu pro oblasti postižené předchozími, segregaci způsobujícími dopravními projekty – například v šedesátých letech se v New Orleansu či Minneapolisu zbouraly celé čtvrti kvůli výstavbě obchvatu. Počítá se s úlevou na daních v hodnotě dvacet miliard pro vybudování dostupného bydlení ve vyloučených komunitách. Chystají se pobídky, aby města změnila politiku zónování pouze pro rodinné domy, což doposud zamezovalo výstavbě výškových bytových domů, které jsou dostupnější. No a rovněž se počítá s investicemi do infrastruktury u komunit, kde může dojít ke zhoršení životní situace z důvodů klimatických změn.

Otázka samozřejmě je, zda a v jaké podobě se balíček podaří demokratům protlačit Kongresem, jak proběhne implementace opatření a kdo bude do rozhodovacích procesů zahrnut. Osobně jsem k těm návrhům spíše skeptický, protože segregace má více vrstev a odstínů a nevím, jak velkou ochotu k zásadním řešením demokraté skutečně mají.

Jak se vyvíjí hnutí Black Lives Matter? V jednom rozhovoru jste mluvil i o tom, že původní ideály se někdy vyprazdňují a komercionalizují.

Minulý rok probíhaly v mnoha zemích protesty organizované BLM či na jeho podporu, ale představitelům hnutí bylo jasné, že dalším krokem musí být politické zastoupení a přítomnost tam, kde se rozhoduje a kde se tvoří zákony. V rámci progresivního křídla demokratů se tak dostala do Sněmovny reprezentantů například Cori Bushová, jedna z organizátorek protestů ve Fergusonu v roce 2014. Hnutí BLM také minulý rok založilo politický akční výbor a podpořilo vybrané kandidáty ve volbách na všech úrovních. Takže v tomto se BLM změnilo a vyvinulo.

Foto: Profimedia.cz

Cori Bushová

Když mluvím o vyprázdnění a komercionalizaci, mám na mysli kooptování některých myšlenek BLM korporátní sférou – jazyk radikální změny se mnohdy stává součástí komerčních značek, sloganů, označováno je to jako woke kapitalismus. Firmy se v reakci na události minulého léta ještě více zaklínají inkluzivitou, slibují, že dají peníze na aktivity a projekty spojené s BLM, že budou více naslouchat zaměstnancům z etnických a genderových minorit. Ale reálně jde spíše o tradiční charitativní činnost, kterou si mohou firmy odepsat z daní, a o sliby bez opravdových činů. K zásadním změnám na rozhodovacích pozicích či v nabírání minorit nedochází.

Jak v souvislosti s hnutími jako BLM či MeToo, snažícími se napravit historické a společenské křivdy, pohlížíte na fenomény, kterým říkáme cancel culture či woke generation?

Pro mě osobně je bolestné, ale nepřekvapivé pozorovat, jak silnou politicko-kulturní reakci mezi konzervativci vyvolaly události minulého léta a prezidentské volby. Loni byla americká, ale i česká média plná textů a reportáží o hrozbě woke generation a cancel culture. Mají se pomníky vojáků Konfederace přenášet z veřejných prostranství do muzeí? Může se nosit blackface? Má se tlačit na reformu policie v USA? Mají být propouštěni lidé s xenofobním, homofobním a sexistickým chováním? Lze volit korespondenčně? Ta „diskuse“ byla vyostřená, převládaly v ní často emoce a politické agendy.

Matěj Schneider: Ani Biden, ani Trump. Jaká hnutí bují pod povrchem amerických prezidentských voleb?

SALON

Ale rok se s rokem sešel a v osmnácti republikány vedených státech už prošly nové, tvrdší zákony o volebním právu, které opět ztěžují přístup k volbám především pro minority a chudé. Namísto rozšířené a hlubší debaty o rasismu a dějinách USA letos už šest států prosadilo nové zákony o výuce dějin a společenské nauky, které se zaměřují na omezení diskusí o rasismu. Takže například v Texasu nově na základních a středních školách nemusejí učitelé probírat dějiny domorodých obyvatel, projev I Have a Dream Martina Luthera Kinga či učit o Ku-klux-klanu jako o morálním zlu…

Foto: ČTK/AP

Martin Luther King v roce 1963

Jak se ukázalo, před cancel culture varovali ti, kteří ji dnes zavádějí do školských zákonů. Konzervativci se natolik bojí výuky komplexních dějin vlastní země, plných nepříjemných, ale o to důležitějších momentů pro vývoj USA, že raději některé události zákonem zjednoduší, nebo dokonce vymažou.

Jak obecně hodnotíte tuzemskou debatu o amerických společenských a kulturních tématech? Do jaké míry nám vlastní historická zkušenost brání porozumět situaci v USA? A nemá i náš někdy „neinformovaný“ hlas svou důležitost vzhledem k tomu, že americká populární kultura je globální soft power a americká hnutí pronikají i k nám?

Jakákoli debata o dění v USA postavená na snaze o hlubší porozumění a poskytnutí nových úhlů pohledu či životních zkušeností je přínosná. I my máme skrze svou historickou zkušenost co říct například k afroamerické historii, literatuře a kultuře – koneckonců výzkum některých našich humanitních vědců to ukazuje. Zajímavá je také naše popkulturní zkušenost s domorodými obyvateli Severní Ameriky. A debaty o svobodě slova, lidských a občanských právech, stejně jako o USA coby předobrazu výsostně demokratického státu – a o amerických dějinách, které tento model komplikují – jsou rovněž nutné a máme v nich co říct.

Na druhou stranu mám dojem, že se v těchto debatách mnohdy střetávají rigidně zastávané principy s mnohovrstevnatou realitou a historií. Ale i to k poznávání samozřejmě patří.

Reklama

Související témata:

Související články

Jiří Pehe: Za oponou trumpismu

12. 7. 2019, 10:00

Spojené státy i zbytek světa jsou fascinovány Donaldem Trumpem, který se už od své prezidentské kampaně topí v kontroverzích a skandálech a pokouší se o cosi,...

Výběr článků