Článek
Jak jen by změnilo skutečnost, kdybychom pro podobné věci pěkné pojmenování našli! Něžně by se beďaru mohlo říkat vršík nebo sopečka. Vesele by ho šlo nazvat make-upem mládí. Obdivně by se dal vzhledem k věku výskytu pojmenovat dospělák.
Možná ale ne. Možná by se vršík brzy stal stejně obtížným slovem jako uher. Už jen číst či poslouchat o vršících by pro nás mohlo být nepříjemné a pro mládež, citlivou na svůj vzhled, dokonce traumatizující.
Mnohorychlostní stárnutí. Sloupek Štefana Švece
Dá se to vyzkoušet. Kdyby slova označující nežity patřila něčemu úplně jinému, snad by vůbec tak nehezky nezněla. Furunkl by mohl být starobylý truhlářský nástroj. Nebo ovoce, a děti by každý podzim u babičky škemraly o furunklový koláč. Akné si zase vyloženě říká o to stát se módním křestním jménem. Každá alternativnější česká celebrita by svou dcerušku s radostí pojmenovávala Akné, protože Akné Houdová zní stejně dobře jako Akné Smetana.
Filosofové se po staletí hádali o to, jak moc věci formují svá pojmenování a naopak. Až na citoslovce jako brm nebo haf, případně univerzální slova jako máma, se totiž jakýkoli vztah mezi slovem a jeho předmětem hledá těžko. Zakladatel sémiotiky Ferdinand de Saussure měl za to, že přiřazení věcí k jejich názvům je náhodné. Už Shakespeare tušil, že „to, co růží zvou, i zváno jinak, vonělo by stejně“.
Vztah jmen a jejich nosičů je ale složitější. Od Kanta víme, že k věcem jako takovým nemáme přístup. Jsme schopni je vnímat jen přes filtry svých smyslů, myšlenek a předsudků. Lidský jazyk věci nepojmenovává, ale v podstatě tvoří. Můžeme se dívat na totéž, ale někteří uvidíme batolátko a jiní fakana.
Karma. Sloupek Štefana Švece
Zároveň věci, které pojmenováváme, nepřijímají své jazykové razítko pasivně a bez obrany. Tajemným způsobem mění jazyk nazpátek. Důkazem je náš nežit. Jakkoli hezké slovo pro něj použijeme, předmět jeho pojmenování nám ho zoškliví. Vršík i sopečka by nám brzy zněly v uších stejně hnusně jako beďar nebo furunkl.
Co z toho vyplývá? Lidé mají odpradávna sklony přejmenovávat – chtějí něco zbavit stigmatu (tělesně postižený místo mrzák), zakrýt odpornost skutečnosti (konečné řešení místo vyvraždění), zjemnit tragédii (odešel místo umřel) a obecně neříct naplno celou pravdu (úprava cen místo zdražení). Jazyk a skutečnost se ovlivňují navzájem, proto mívá přejmenovávání úspěch. Protože se ale opravdu ovlivňují navzájem, tak je ten úspěch vždy jen částečný a menší, než přejmenovávači doufají.
