RECENZE: Výrazné písničky, poctivý zvuk i něco navíc. To je šedesátiletý Olympic

Turné k šedesáti rokům Olympiku začalo před třinácti měsíci v pražské Lucerně. Byla to tenkrát velká sláva s hosty, což se v největší české hale opakovalo. A jestliže Janda hned v úvodu večera vyzval přítomné, aby se bavili tak, jak se budou na pódiu bavit muzikanti, nebyla to fráze. Hlavně o to mu totiž jako obvykle šlo.

Potom už Olympic vynášel jednu časem prověřenou písničku za druhou. Všechny podával bez příkras, tedy bez zvukových dotáček a playbacků. Dělá to tak. Co muzikanti na pódiu zahrají a zazpívají, to publikum slyší. I s případnými chybami, které se prostě do živého koncertu sem tam vloudí.

Olympic by si vzhledem ke své popularitě a bohatému arzenálu populárních písniček samozřejmě vystačil na pódiu sám. A klidně by zvládl vystavět program nejméně dvou plnohodnotných koncertů tak, aby se publikum nenudilo. Přesto se po boku Petra Jandy a spol. střídali hosté, kteří celému večeru dodali přinejmenším slavnostní charakter.

Michael Kocáb si přišel zazpívat Dědečkova ducha a sedlo mu to k vizáži i hlasu, Pavel Šporcl doprovodil kapelu na housle při akustickém setu, v němž došlo na Otázky i Bon soir, mademoiselle Paris, v instrumentálce Sprcha se k bravurně basujícímu Milanu Broumovi přidal s kytarou jeho syn Milan mladší, Marta Jandová potom se svým tátou zazpívala povzbuzující kousek Jako za mlada.

Když se na pódiu objevila Petra Janů, aby byla Jandovi opět tou výraznou rockovou partnerkou v hitu Jedeme dál, někteří diváci v hale zaslzeli dojetím.

Honza Toužimský z Arakainu byl přesvědčivý a citlivý při zpívání Slz tvý mámy, Bára Basiková vyrazila zapět Jasnou zprávu od mixážního pultu přes řady diváků a Josef Vojtek si s chutí a rockovým feelingem zazpíval generační pecku Dej mi víc své lásky, a ještě k tomu v ní zahrál na foukací harmoniku.

Ladislav Klein a František Ringo Čech, bývalí členové Olympiku, nezpívali ani nehráli, zato s nadhledem vzpomínali na to, jak se jim v šedesátých letech dařilo u žen. A když Klein podotkl, že Janda začal zpívat až v pětašedesátém, a tudíž by se šedesát let kapely mohlo za dva roky zopakovat s přihlédnutím k tomu, že tehdy do jejích textů vstoupila čeština, mělo to rys dobrého nápadu.

Janda leckdy zavzpomínal, jak písnička vznikla, a potvrdil přitom dávnou muzikantskou pravdu o tom, že za valnou většinou silných skladeb je třeba hledat coby inspiraci ženu. Když hrál instrumentálku Stejskání, ve které se před lety také vypsal z rozchodu s dívkou, vyrazil mezi diváky, kteří v tu chvíli na místech vedle řad židlí tančili poctivý ploužák.

Olympic hned s úvodní písničkou Vlak, co nikde nestaví zaplul zvukem do šťavnatých šedesátých let. Z nich pak během dvouhodinového setu s lehkostí vycházel do dalších desetiletek. Jako celek to neznělo archaicky, spíše to bylo přirozeně syrové.

Velké projekce živily ve videích vzpomínky na starší časy i bývalé členy, jednou šlehaly z pódia ke stropu plameny, jindy syčel dým a v závěru dopadly mezi diváky konfety, propriety, bez kterých se koncerty v hale obvykle neobejdou.

U Olympiku však při všech těch vizuálních vymoženostech šlo od začátku do konce o písničky. A o dobrou náladu, kterou Petr Janda vyvolal a diváci mu k ní bez cavyků pomohli.

Hodnocení: 80 %

Může se vám hodit na Zboží.cz: 60 - Olympic, Želva - Olympic, Jedeme, jedeme - Olympic, Trilobit - Olympic, Kaťata - Olympic