Hlavní obsah

RECENZE: Růžový kavalír o nedůsledné destrukci světa

28. 11. 2022, 13:20

Pražské Národní divadlo uvedlo se souborem Státní opery a mezinárodním obsazením sólových rolí Straussovu operu Růžový kavalír z roku 1905 na libreto dramatika Hugo von Hofmannsthala.

Foto: Zdeněk Sokol

Maršálka (Petra Alvarez Šimková) prochází inscenací v bílé rokokové krinolíně.

Článek

Inscenace renomovaného německého režiséra Andrease Homokiho je remakem jeho uvedení v Komické opeře v Berlíně, ale s novým obsazením a pozměněným závěrem opery. Homoki hraje příběh stárnoucí Maršálky a její lásky k mladému Oktavianovi o neúprosném plynutí času a destrukci světa. V prvním dějství jsme ještě v idylickém tereziánském rokoku, ve druhém už pokoj potemní a postavy nosí kostýmy z doby vzniku opery. A ve třetím dějství se už svět i idyla zcela rozpadá, zvenčí duní válečná děla a na scéně vládne chaos.

Na samém konci ale – proti svému původnímu berlínskému řešení – vrátí Homoki svět i scénu zase do normálu a Maršálku, jež celou operou procházela v bílé rokokové krinolíně, vysvleče a nechá odskotačit ze scény s mladíkem v džínách a kšiltovce. Tím ale nelogicky popře nejen svou koncepci, ale i melancholické vyznění Hofmannsthalova příběhu a Straussovy hudby.

Operu nastudoval německý dirigent Gabriel Feltz. Orchestr pod jeho vedením má k citlivému tlumočení Straussovy hudby bohužel dost daleko. Již předehra zazní s přeexponovaným zvukem a i přes některá zdařile jemnější místa se orchestr k jedinečné eleganci Straussovy hudby blíží jen výjimečně. A to s řadou hráčských chyb, na druhé premiéře zejména v žesťové sekci. Straussova hudba je natolik náročná a zvukově výjimečná, že by k jejímu dokonalému zvládnutí orchestr potřeboval zřejmě daleko více času na přípravu.

Hvězdou inscenace je islandská mezzosopranistka Arnheidur Eiríksdóttir v roli Oktaviana, a to jak nádherným pěveckým výkonem, tak i výborným hereckým prožitkem postavy, včetně komediální nadsázky ve dvojitém převleku do ženské role služebné Marjánky. Skvělý je i finský basista Timo Riihonen jako drsný a poživačný baron Ochs von Lerchenau.

Maršálka je velkým výkonem sopranistky Petry Alvarez Šimkové, a to jak po pěvecké, tak i herecké stránce. To, že nedosáhne na všechny jemnosti Maršálčina partu není její chybou, ale obsazením do role, která zcela neodpovídá jejímu typu hlasu. Přesto má své hvězdné okamžiky, zejména v krásně zazpívaném závěru prvního dějství. Křehký soprán i zjev litevské sopranistky Very Talerko je pro Sophii ideální, na druhé premiéře zněl její hlas místy trochu unaveně a ne zcela čistě, ale jinak je pro roli typově přesná a s Oktavianem Eiríksdóttir tvoří krásnou dvojici.

Předností Homokiho režie je přesné a do detailů vystavěné herecké jednání v konkrétních situacích, které na vysoké úrovni plní nejen sólisté, ale i dobře zpívající sbor.

Růžový kavalír i přes svou více než čtyřhodinovou délku dokáže publikum zaujmout krásnou hudbou, pěveckými výkony i vypracovaným scénickým obrazem se sugestivním svícením. Srovnání s nedávno uvedenými zahraničními operními inscenacemi na festivalu Janáček Brno nicméně ukazuje, že, zejména co do výkonu orchestru, na skutečnou evropskou úroveň tato inscenace přesto bohužel nemá.

Richard Strauss: Růžový kavalír (Der Rosenkavalier)
Dirigent Gabriel Feltz, režie Andreas Homoki, režijní spolupráce Werner Sauer, scéna Frank Philipp Schlössmann, kostýmy Gideon Davey. Premiéra 24. listopadu ve Státní opeře, ND Praha (Psáno ze druhé premiéry 27. listopadu.)
Hodnocení: 70 %

Reklama

Související témata:

Související články

RECENZE: Dramatická i humorná Věc Makropulos

20. 11. 2022, 13:15

Dramaturgickou linii Janáčkových oper na letošním festivalu Janáček Brno uzavřela v pátek Věc Makropulos v podání Velšské národní opery s hudebním ředitelem...

Výběr článků