Hlavní obsah

RECENZE: Dramatická i humorná Věc Makropulos

Dramaturgickou linii Janáčkových oper na letošním festivalu Janáček Brno uzavřela v pátek Věc Makropulos v podání Velšské národní opery s hudebním ředitelem Tomášem Hanusem, jenž před čtyřmi lety uvedl s tímto souborem na festivalu již operu Z mrtvého domu.

Foto: Marek Olbrzymek

Ángeles Blancas Gulín jako Emilia Marty v inscenaci Věc Makropulos.

Článek

Janáček má ve Velšské národní opeře velkou interpretační tradici, pěstovanou po léta Charlesem Mackerrasem i Davidem Pountneym, a na výkonu souboru to bylo znát. Už ve čtvrtek nadchl brněnské publikum orchestr skvělým podáním Janáčkovy Sinfonietty.

Hanusovo pojetí nejkonverzačnější Janáčkovy opery je od prvních okamžiků dramatické, plné kontrastů, barev, ale také ironie a humoru, který se jinak v této opeře příliš neobjevuje. Orchestr zaujal nejen hráčskou precizností, ale především pochopením Janáčkovy hudby, prožité do nejmenších detailů.

Inscenace německé režisérky Olivie Fuchs vypráví příběh ve srozumitelné podobě, podpořené intermezzem mezi prvním a druhým dějstvím, kdy představitel Solicitátora Vítka Mark Le Brocq vtipně přibližuje divákům složitý příběh. Režisérka odkrývá v libretu o nesnesitelném tři sta let trvajícím životě i odlehčující komediální momenty, zejména ve výstupech Hauka-Šendorfa. Pracuje se účinně s velkým prostorem scény i dramatickým svícením, jež ovšem povětšinou halí postavy do šera až tmy.

Emilia Marty španělské sopranistky Ángeles Blancas Gulín je od počátku vyhořelá, chladná bytost, která jde tvrdě za svým cílem a ostatní kolem sebe jen využívá. Po pěvecké stránce je výborná, byť s místy nepříjemně ostrými výškami, jež ale ladí s pojetím postavy jako nelítostného monstra. Oslabuje se tak ale soucit, jejž by divák mohl pocítit s jejím osudem.

Vynikající jsou i všichni ostatní, kteří kreslí své postavy v groteskní stylizaci, především Nicky Spence jako impulsivní Albert Gregor či sugestivní Alan Oke jako pomatený Hauk-Šendorf. David Stout je důstojným, po smrti syna zlomeným Baronem Prusem, dokonalou postavu vytvořil Gustáv Beláček jako Doktor Kolenatý, ale to lze říci o všech, až po malé role Strojníka a Poklízečky. Velšská Věc Makropulos vedle domácí inscenace Z mrtvého domu / Glagolská mše a ženevské Káti Kabanové tvoří trojici mimořádných zážitků festivalu.

Objevitelské uvedení polského Quo vadis

V sobotu 19. listopadu mělo v sále Stadionu Kounicova premiéru u nás prakticky neznámé dílo, a sice dramatické scény polského skladatele Felikse Nowowiejského podle Sienkiewiczova románu Quo vadis. V podání orchestru Janáčkovy opery Národního divadla Brno a sboru Slovenského národního divadla s mezinárodním sólistickým obsazením pod taktovkou amerického, ale u nás dobře známého dirigenta Johna Fioreho to byl zajímavý počin.

Dílo z roku 1907, jež v Brně hodlal uvést už Leoš Janáček, zaujalo novoromantickou hudbou s rozpoznatelnými vlivy Richarda Strausse i Richarda Wagnera. Ačkoli Nowowiejski nedosahuje osobitosti Janáčkovy hudby, dílo je působivé především ve sborovém partu, který vypráví zjednodušený příběh střetu křesťanů a Římanů. Ze sólistů zaujal vynikajícím výkonem zvláště Tomasz Konieczny jako Apoštol Pavel.

Festival v neděli 20. listopadu uzavřela inscenace opery Plameny Ervína Schulhoffa v nastudování Opery Národního divadla Praha. Letošní 8. ročník opět předvedl, že Janáček Brno je akcí srovnatelnou s evropskými festivaly, s promyšleně budovanou dramaturgií i vysokým standardem, jenž přináší domácímu publiku mimořádné operní i koncertní počiny.

Leoš Janáček: Věc Makropulos
Dirigent Tomáš Hanus, režie Olivia Fuchs, scéna a kostýmy Nicola Turner, světlený design Robbie Butler, videodesign Sam Sharples, Velšská národní opera, premiéra v rámci festivalu Janáček Brno 18. listopadu, Národní divadlo Brno.
Hodnocení 90 %

Reklama

Související články

RECENZE: Lidské tělo jako metafora krajiny

Premiéru inscenace Krajina těla uvedl ve čtvrtek 10. listopadu soubor Laterny magiky pražského Národního divadla na Nové scéně. Autorem námětu, režisérem...

Výběr článků

Načítám