Článek
Zeď je shodou aktuálních okolností opět velkým tématem v politice. Symbolem ostravské bilance se stal mladík, který se drápe na betonovou stěnu, aby spatřil vzdálené obzory. Odpovídá tomu také název přehlídky Narušená imaginace. Vyžaduje to úsilí překonat zeď, aby člověk měl širší rozhled, viděl dál, mohl snít i samostatně uvažovat.
V českém výtvarném rybníku nejde o okno ve zdi, ale otevřenou bránu do světa umění
Autorem obrazu je Jonathan Wateridge, malíř narozený v Zambii, ale žijící trvale v Londýně. Tvoří tak, že si reálnou scénu naaranžuje ve svém ateliéru, vyfotí a podle této fotografické skici pak maluje vlastní obraz.
Wateridge je společně s dalšími vystavujícími představitelem novodobé figurace. Tyto tvůrce zajímají prožitky současného člověka, tíseň a stesk, osamocení a touha, komunikace s okolím i uzavření se do sebe. Většinou je hrdinou jejich obrazů introvert, kulisou periférie velkoměsta a náladou nostalgie.
„Umělci, jejichž díla jsou vystavena, sdílejí přesvědčení o tom, že realitu či zavedené normy je potřeba vnímat s jistou skepsí. Jsou si rovněž vědomi, jak důležité je otevírání oblastí, které byly dříve nepřístupné či dokonce nepropustně uzavřené,“ tvrdí kurátorka Jane Nealová z Oxfordu. Vystavené obrazy rozčlenila do čtyř sekcí. První má název Odcizený jedinec, druhá Tajné okno – nový voyeurismus, třetí Tíseň v městské a venkovské krajině a čtvrtá Zinscenovaná podívaná, zátiší a cirkus historie. Výstižně vybrané názvy pro charakteristiku profilu vystavujících.
Autoři pocházejí z různých míst, z Německa, Japonska, Rumunska, Maďarska, Velké Británie či Itálie, ale spojuje je přesvědčení, že k výpovědi o světě, ve kterém žijeme, je potřeba renesance realistického umění, které dokáže komunikovat s divákem, s jeho smysly i fantazií.
Z některými z nich jsme se mohli setkat nedávno i v Praze. Jonathan Wateridge, Alexander Tinei z Moldavska, Jake a Dinos Chapmanové z Velké Británie vystavovali na tematických přehlídkách v Rudolfinu, Caroline Walkerová ze Skotska, Martin Eder z Německa, Attila Szücs z Maďarska nebo Serban Savu z Rumunska se představili na jednotlivých ročnících Pražského bienále. Domácímu publiku by tak měli být známí.
Možná jsme si jich pořádně nevšimli, na rozdíl od vizionáře Roberta Runtáka. Ostravská výstava totiž působí jako překvapení. Je to opravdová řeč obrazů, jak tomu říkával francouzský historik umění René Huyghe. Poté, co jsme byli mnoho let nejrůznějšími českými teoretiky přesvědčování o naprostém konci tradičního malování, je to výstava, která dokládá životaschopnost umění opřeného o vnímání reality.
V českém výtvarném rybníku nejde o okno ve zdi, ale o otevřenou bránu do světa umění. A Robert Runták pro tuto tvorbu chystá na Moravě otevřít vlastní muzeum moderního umění.