RECENZE: Jak chutná moc, v Brně moc nechutná

Už by jednou měli vyrobit sáhodlouhý seznam, kdo všechno komunistou v letech 1920 až 1989 v české kultuře byl, a koho se tedy na věčné časy štítit, a dost krátký, kdo jím vlastně ani trochu nebyl. A pro jistotu doplnit seznam o jména, jejichž nositelé skončili u socanů, u modrých ptáků, a také kdo chodí ke zpovědi. To bude literární věda hodná Čechů!

Mňačko vydal v roce 1967 knížku Jak chutná moc. Každé slovo v té dokumentární povídce bylo tehdy přihláškou do soutěže o Zlatou mříž. Vůbec to nebyla jeho práce nejlepší, jak se tvrdí v programu ke stejnojmenné adaptaci z pera Tomáše Vůjtka pro brněnské Národní divadlo. Z dramaturgické dílny Ilony Smejkalové uvedl text na scénu režisér Ondřej Elbel.

Jak chutná moc byla první pronikavou analýzou soukolí, v němž se člověk s ideály, za které je ochoten postavit se v boji proti zlu, stane součástí vlny vynášející individuum až k moci rozhodovat o osudech a prosazovat společenský rozkvět, posléze už jen k zápasu o udržení opratí, a to všechno za cenu ztráty lidské tváře a vlastní identity na cestě k nevyhnutelnému zatracení vlnou ještě absurdnější a sofistikovanější mocenské ideologie následníků.

Vůjtkův text Mňačkův obraz životní dráhy člověka k jeho proměně ve vláčenou trosku opojenou vlastní mocí vystihl přesně, Elblova inscenační koncepce bohužel žalostně.

Možná mu připíšou body u dodatečných antikomunistů, kteří se vyrojili pro jistotu až tak od roku 1999. I ti nejpitomější mezi nimi pochopí hercům nešťastně naočkovaný ironický odstup od neživotných figurek, vesměs laciných karikatur soudruhů, jejich manželek, milenek a všelijakých přisluhovačů, vyžírků, estébáků, redaktorů, fotografů...

Doba, ve které Mňačko psal Jak chutná moc, a předtím ještě odvážnější Opožděné reportáže, byla nebezpečná nejenom pro autora. A tak vážná a rozeklaná, že si autor, který se stal dvakrát exulantem, nezaslouží ani kádrování z bezpečí nevzdělané svobody ani lacině ironický odstup od příběhu, který byl pokusem o napravení vlastních omylů na cestě k neopakovatelné a neuskutečnitelné naději pražského jara v roce 1968.

Z brněnské inscenace se vytratil onen apel na rozum: Lidi, vystříhejte se zla, jehož součástí se můžete stát v opojení mocí na kterémkoli stupínku jejích líbezných vábniček. A pokuste se pranýřovat ne osobnosti schopné kritické sebereflexe, nýbrž kariéristy měnící bez uzardění fangličky jak košile. Ve Zlíně, Hradišti, Chebu, Ostravě,  Budějovicích či v Ústí už to umí.