Ostrůvek českého umění vznikl v drážďanské Kunsthalle

Imaginativnost je definicí člověka a klíčovým pojítkem zastoupených autorů. Titulní apel Všechnu moc imaginaci! se mylně připisuje Janu Švankmajerovi, jelikož ho použil na transparentu během převratných listopadových dnů roku 1989. Ve skutečnosti má však starší původ u skupiny francouzských surrealistů v čele s André Bretonem a za svůj si jej vzali i tamní studenti při univerzitních stávkách v roce 1968.

Práce pěti desítek tuzemských umělců do Drážďan (mimochodem z Prahy v dojezdové vzdálenosti o hodinu kratší než do Brna) vybíral kurátor Jiří Fajt, který ve Staatliche Kunstsammlungen Dresden působí už přes rok a půl po výpovědi z funkce ředitele Národní galerie.

Za cíl si stanovil představit specifičnost současného českého umění, do kterého se na rozdíl od jiných scén visegrádské čtyřky zřetelně promítá vliv avantgardy první poloviny 20. století a silná vazba na tehdejší pařížské umělce tvořící v duchu nejen surrealismu, ale i předchozího kubismu, k jejichž myšlenkám se dnešní výtvarníci přiznávají, nebo dokonce hrdě hlásí.

Do prvorepublikové nálady návštěvníky přenáší už instalace Martina a Davida Kouteckých ve foyer. Dekadentní kavárna, ve které poklidnou část s dezerty a hracími stolky záhy střídá poničený nábytek svrhávaný otvorem do suterénního ateliéru fiktivního malíře Františka Žloutka, evokuje nádech svobody a zároveň neodvratitelnost brzkého příchodu zhoubných ideologií.

Výstavu pak otevírá trojice abstrakcí Františka Kupky, patrně nejslavnějšího a nejdražšího českého výtvarníka. Na druhé straně stěny komunikuje s jediným nečeským autorem, Nizozemcem Pietem Mondrianem, a jeho návrhem minimalistického interiéru pro drážďanskou mecenášku. Jde o první a poslední spojitost děl se saskou metropolí, v níž se přehlídka stává svébytným ostrůvkem přeshraničního umění.

Snad tisícovka žárovek rozjasňuje shrbenou postavu opírající se o lampu veřejného osvětlení: instalaci My Light Is Your Life II Krištofa Kintery. Ta se v hlavním prostoru odráží v Rezonancích Magdalény Jetelové, zrcadlové kompozici vzdorovitě drnčící po celé galerii, která se zajímavě váže k sousedícímu Ležícímu torzu pionýra kinetického umění Zdeňka Pešánka.

„Už před sty lety přišel s takzvaným barevným klavírem, kdy hudbu rozkládal do jednotlivých odstínů. Obdobným způsobem pracuje Magdaléna Jetelová, která tóny vycházející z reproduktorů za zrcadly přetváří pomocí laseru do pohyblivého obrazce na stěně,“ vysvětluje Fajt.

Dialogy mezi modernou a přítomností pokračují v postranních místnostech a tyto více či méně patrné souvislosti se zračí v obsahu i formě. Kupříkladu Oběšenec, malé plátno Bohumila Kubišty, znamenalo zásadní inspiraci pro Daniela Pitína. Temnou kubistickou tvář propsal současník do zneklidňující figury zahaleného harlekýna v Nečekaném hostu.

Podobně odevzdaný výraz nese i dívka na bezejmenném fotografickém portrétu Ivana Pinkavy z cyklu Mor.

Zpívající děvčata Josefa Čapka, u nichž se autor příliš nezabýval správností perspektivy ani složitostí gest, aby o to více zdůraznil barevnost a dynamiku čar, se obracejí na vizualitu nynějších streetartistů, které tu reprezentuje Julius Reichel.

Tematicky na meziválečnou ikonu navazuje Tomáš Císařovský s malbou Děti první republiky, na níž bratry Čapky přímo zachycuje.

Ač je s výjimkou Toyen a pár dalších jmen na drážďanské výstavě relativně málo autorek, ženám je zasvěcena samostatná místnost plná virtuálních krajin Radky Bodzewicz v kontrastu se světem docela reálným v podání Aleny Kučerové a jejích květinových výšivek.

„Nastupoval jsem s jasným zadáním: udělat z Drážďan důležitou štaci pro současné umění, zvláště regionu středovýchodní Evropy,“ popisuje Fajt, který zde plánuje odprezentovat také současné umělce z Ukrajiny či nástupnických států Jugoslávie.