Jiří Bartoška: Jsem fatalista, člověk má všechno napsaný v ruce

Vidím, že máš na ruce kanylu na infuze. Souvisí to s tím, že ses nedávno vrátil z nemocnice? Jak jsi na tom celkově se zdravím?

To je, na co se mne tady ptá každý, a už mě ani nebaví odpovídat. Měl jsem virózu, ke které se díky oslabení přidala bakteriální infekce, takže trvalo trochu déle, než mě dali lékaři dohromady. Vždycky ráno mi tu sestra změří tlak, a když ho mám příliš nízký, dostanu infuzi.

Dnes ráno vypadáš skvěle, takže infuze asi nebyla zapotřebí… Přesto máš klidový režim. Viděl jsi vůbec nějaké filmy?

Neviděl, ale nechal jsem si stáhnout jednak české soutěžní bijáky, které chci vidět, a také několik zahraničních s tím, že s rodinou zůstáváme na chalupě na Andělské Hoře. V srpnu mám jen asi tři představení, budu jezdit na otočku do Prahy, ale jinak budeme tady a budu na ně mít čas. Je to pohodlnej barák, budeme tam mít i vnučku, dvouletou Andulku. Počkej, já ti Andulku ukážu. Hele, to je ona (ukazuje fotografii své vnučky).

Ježíš, ta je krásná.

Dokonalá. Včera tady byla…

Slyšel jsem, že jsi měl v srpnu točit pokračování Teorie tygra.

To je pravda. Ale oni mají pořád pocit, že to ještě není ono, a pořád přepisují. Zatím jsem to odpískal, že to dělat nebudu, protože jsem si opravdu chtěl odpočinout, a je možný, že už jsou u šestý verze scénáře a je to lepší, než bylo. Elza Balzerová má na to taky rozumný názor, takže jsem říkal hele, tak to třeba můžu natočit na jaře.

Ale už se mi nechce moc dělat, jsem takovej prapodivně línej. Včera přišla řeč na věk a já jsem říkal, že nejhorší je, že šestasedmdesát let je docela už věk, ale já si opravdu nepřipadám jako šestasedmdesátiletý, v tý hlavě je to furt mládeži nepřístupno. Asi dám to tělo vyměnit (smích).

Já tě snad poprvé vidím v nějakém tričku s nějakou reklamou.

Já jsem teď chodící billboard, protože Ivan Trojan je patronem nadace cystické fibrózy. A ty plíce, který tady na tom triku jsou, jsou vlastně i trošku můj příběh. (Před několika lety prodělal rakovinu.) Takže jsem říkal, dejte mi trika různých barev a budu prezentovat fibrózu.

Sluší ti to a mám pocit, že jsi zhubnul…

Shodil jsem skoro sedm kilo, což je výhoda.

To kvůli nemoci?

Ne, ale vůbec mi tam nechutnalo.

To mě baví, jak máš v ruce pořád ještě cigaretu, i když nezapálenou. Kouříš pořád šedesát denně?

To už dávno ne. Ale občas si zapálím a vyrovnávám to elektronickými cigaretami, které mi dovolila i lékařka, i když se na to netváří nadšeně.

Takhle jsi hulil, už když jsi točil Osadu havranů?

Asi jo. Ale k té mám lepší historku. Tenkrát už jsem zároveň točil s Otakarem Vávrou Příběh lásky a cti s Božidarou Turzonovovou. A existuje fotka, jak mě přivezli z natáčení Osady havranů v kožený sukni a Božidara už byla oblečená jako Karolina Světlá. Děsně ji to tehdy pobavilo.

V té době jsi šel vůbec z role do role…

To jo, točil jsem Katapult s Jirešem, Oldřicha a Boženu s Vávrou, bylo toho strašně moc, pak přišla ještě Sanitka a do toho jsem zkoušel v divadle. A pak jsme se všichni divili, že nám praskají žaludeční vředy.

Ta Sanitka ale byla pecka…

Kdyby v tý době byly svobodný volby, tak jsem byl prezidentem. A pamatuji si, že když se vysílal desátý díl, kde jsem umíral, tak mi volala máma z Pardubic a povídá: „Jirko, dávej na sebe pozor!“ Tak říkám: „Mami, neblbni, vždyť je to televize.“ A ona znova: „Stejně na sebe dávej pozor.“

Těch rolí bylo za dvacet let nepočítaně, ale pak přišla revoluce, v níž jsi hrál nefilmovou, ale důležitou roli.

Jo, podílel jsem se na organizaci prvního balkonu 21. listopadu a 10. prosince na Václaváku jsem vyhlásil nominaci Vency Havla na prezidenta.

Pak jsi ale dál do politiky nešel…

Tím jsem si odbyl svoje barikády a tím to pro mě taky skončilo.

Točil jsi dál, byl jsi úspěšný herec a pak ti vstoupil do života festival. Jak to tenkrát bylo?

V té době byl festival státní a tehdejší ministr kultury Pavel Tigrid ho v roce 1994 nechal zrušit. Chápal jsem ho z toho hlediska, že žil strašně dlouho ve Francii a vlastně nevěděl nebo neměl cit pro to, že ten festival má svoji historii. Tak se rozhodl, že ho zrušej, a zaplaťpánbůh za to. Jinak by po čtyřech letech přišla jiná vláda, ta by nominovala nového ředitele festivalu, ten by horko těžko sháněl nový tým. Po dalších čtyřech letech zase jiná vláda, a tak pořád dál a ministerstvo kultury by si každý rok po festivalu udělalo fajfku, že proběhl, a každému by to bylo jedno.

Ale Igor Ševčík, filmař animátor, který pracoval na ministerstvu kultury, se rozhodl, že se založí nadace, aby ten festival mohl existovat, a sháněli, kdo tu nadaci povede. Osloven byl režisér Jaromil Jireš, Zdeněk Mahler, spousta dalších lidí a nikdo to nechtěl dělat. A volali taky mně. Já jsem v té době už nebyl v Divadle Na zábradlí, protože to se rozpadlo, a říkal jsem si probůh, to není možný, aby ten festival zanikl, tak jsem řekl, že jo.

V nadaci byl někdo za město Karlovy Vary, Štefan Uhrík s Hankou Cielovou, Pavel Melounek a začali jsme chystat festival.

Začátky festivalu ale nebyly úplně snadné…

Vždyť my jsme s Evou Zaoralovou vůbec nevěděli, do čeho jdeme. Eva nevěděla, jak se objednávají filmy, my jsme nevěděli nic, ale tím, že nás ten Antonín Moskalyk podrazil a udělal Zlatýho Golema, protože nabyl dojmu, že festival je docela dobrá věc, že se tam dají vydělat prachy, tak udělali pražskej festival. Ale stejně to byl, myslím, pro nás strašně dobrej začátek i proto, že média šla za námi. Obklopili jsme se lidmi, jako byl Marek Eben, Aleš Najbrt, Tono Stano a bratři Michal a Šimon Cabanovi, opravdu to byly všechno špičky, a ten festival udělal opravdu skok proti těm předchozím ročníkům.

Kvůli Zlatému Golemu jste ale přišli o kategorii A.

Protože v nadaci byl ředitel Krátkého filmu Jan Knoflíček a ten byl reprezentantem České republiky ve FIAPF (Mezinárodní federace asociací filmových producentů). A Knoflíček se dal na stranu Moskalyka. A když byla v Cannes valná hromada FIAPF, tak tam někdo řekl: „My tady máme z České republiky dvě žádosti o kategorii A, je to pražský festival a karlovarský festival.“

A z logiky věci měl někdo říct: „Ale probůh, vždyť pražský festival nemá žádnou historii a Vary jsou tu od roku 1946, tak to automaticky dejme těm Varům.“ Ale ten někdo, kdo měl tohle to říct, se zeptal, jestli je tu někdo za Českou republiku, a Knoflíček se přihlásil. A oni říkali, tak kdo by to měl dostat? A on řekl Zlatý golem. Přitom to byl nesmysl.

Další věc, která se pak ukázala nebo ukazuje, že není nic horšího než hlavní město. To máš Berlín. Ještě v únoru, kdy prší se sněhem. Moskva, velký hlavní město, a i ta Praha mají jednu nevýhodu. Na festival přijedou novináři a zjistí, že na Hradě je zajímavá výstava, tak si řeknou Ježíš, tak to se půjdeme podívat. Jiný novinář řekne, že stihne ještě čistírnu, nakoupit k večeři. Pak přijdou lidi do kina, to skončí, vezmou si taxíka a jedou domů.

Kdežto tady ty lidi uvězníš, uvězníš je v údolí, o kterém Corbusier řekl, že to je slet secesních dortů, což je nádherný. Ti lidé se tady potkávají, zůstávají tady, bavěj se o filmu, smějí se společně, pláčou společně a ty Vary jsou ideální. Ale tím, že my jsme vlastně byli odkázáni na tým lidí, který zůstával, to bylo dobře.

A ten náš první ročník docela dobře dopadl, protože nám na začátku strašně pomáhal Miloš Forman. Byl něčím jako naším ambasadorem, hned ten první rok nám poslal Miu Farrowovou.

Jenže jsi byl český herec a najednou ses dostal do mezinárodního prostředí, jak sis poradil s angličtinou?

Nemluvil jsem vůbec a to bylo něco strašnýho. Odjel jsem do Vermontu, protože jsem nabyl dojmu, že Solženicin tam byl, protože mu to připomínalo Sibiř. Je to prdel světa, ale já jsem říkal, že nemůžu jet do New Yorku ani do Anglie, protože tam všude potkám Čechy a budu žvanit česky.

Tak jsem odjel do Vermontu, měl jsem klíč na krku a říkali mi Uncle Jiri, protože tam byli samí mladí studenti a já jsem jim dělal distributora chlastu, protože jsem neměl díky mému věku problém ho v liquerstorech nakoupit. Byl jsem tam tři měsíce, učili jsme se dopoledne, odpoledne jsme dostali úkoly a vrátil jsem se s tím, že jsem měl zvládnutou basic angličtinu. A chtělo to hned, jak jsem se vrátil, v Česku pokračovat, ale na to už jsem se vykašlal.

Jestli něčeho lituju, lituju právě toho. Já jsem člověk slova a představa, že se sice naučíš jazyk, ale nebudeš moct bejt zajímavej, popovídat si pořádně, mě mrzí.

Když se trošku opiješ, tak dáš do kupy všechny písničky Beatles, a to by v tom byl čert, abys s jejich pomocí něco neřekl. Ale je to jediná věc, která mě mrzí, ale už s tím nic neudělám. Každý rok, když skončí festival, si slíbím, že s tím něco budu dělat. Pak je prosinec, říkám, no, už jsi slíbil, že něco uděláš, ale nech to na jaro. A je zase léto.

Kdy jste dostali zpátky kategorii A?

Když to Zlatý Golem po dvou letech zabalil. Pak už nás nic nemohlo zastavit. Vytvořili jsme skvělý tým. Kryštof Mucha začínal jako asistent Maláčový, dneska paní Bakalový, a vlastně prošel všemi profesemi, až se z něho stal výkonný ředitel. Petr Lintimer tu jako brigádník distribuoval alkohol a dneska dělá šéfa produkce.

Ty lidi za těch třicet let – a tady bych udělal titulek Skromnost stranou – se to naučili dělat. Je to fajn, děláš to ve stejnou dobu na stejným místě, víš, kdy máš objednávat věci, víš, kdy je zapotřebí přibrat další a další lidi. Festival ze začátku dělalo 12, 13 stálých zaměstnanců, dneska tím, že je rozšířený oddělení programu, tak celoročně je tam zaměstnaných nějakých 20 lidí, ale jak se blíží festival, tak se počet lidí rozšiřuje a ve finále je tady zaměstnaných 1300 lidí, což je obrovská suma, ale všechno to funguje.

Zmínil jsi Miloše Formana, se kterým jste byli velcí kamarádi. S čím ještě pomohl?

Byl jsem třeba v New Yorku a říkám, hele, Miloši, já bych někoho potřeboval a on říkal, co třeba Michael Douglas? Počkej, já mu zavolám. Zvedl telefon a já slyším, jak říká: „Cože? Na lyžích? A kde na lyžích? V Rakousku? A je tam na něho nějaký spojení? Jo, já si píšu.“ Napsal si číslo, vytočil ho, a říká: „Ahoj, ty lyžuješ? Já tady mám kamaráda, Jirku Bartošku, a on dělá festival. Nepřijel bys tam?“ A on řekl jo, přijedu.

Jindy zase zavolala Madeleine Albrightová a říká: „Hele, nechtěl bys Redforda?“ Já na to: „Madlenko, Roberta Redforda? No jo.“ „Tak já to zkusím zařídit,“ a pak mi zavolala a říká: „Tak je to zařízený a já přijedu s ním a vezmu sestru, jo?“ „No, samozřejmě, přijeďte všichni hned.“

Redford, kterej nikdy na žádný festivaly nejezdí, přijel do Varů a ta Madlenka mi říká: „Já měla strach, jestli něco neslibuju, co bych neměla, protože já se s ním znám jako aktivistka, ale nebyla jsem si jistá, jestli si mě pamatuje.“ Já říkám, probůh, vždyť jsi ministryně zahraničních věcí, jak by si tě nemohl pamatovat? A Sharon Stoneová zrovna točila v Londýně, a když zjistila, že Redford je ve Varech, tak přijela, aniž bychom ji zvali.

A opravdu přijel a tehdy jsme udělali takovou kvazi družbu se Sundance, takže dneska, když přijedou kluci, Kryštof Mucha a Karel Och, do Sundance, tak jsou opravdu ve výborné pozici.

Mnozí si ještě pamatují, jak Gregorymu Peckovi operovali ve zdejší nemocnici slepé střevo…

Nejdřív Vary odmítal a já jsem se mu nedivil. Volalo se do Paříže jeho doktorovi, protože jeho manželka byla Francouzka, no ale dovolej se 14. července někomu do Paříže! Tam všichni nalitý oslavujou dobytí Bastily. Tak se volalo do LA, devítihodinový časový pásmo, takže dalšího doktora jsme chytili na golfu a moc se mu sem nechtělo. Tak se to odoperovalo tady a on potom dělal zdejší nemocnici i Karlovým Varům po světě reklamu. Já jsem tehdy ve srandě říkal, že budeme zvát samé starší herce, že se jim třeba taky něco malého přihodí, a těm mladým bychom mohli udělovat cenu Apendix Gregoryho Pecka.

Je celkem všeobecně známo, že v prvních letech nebyl vztah města Karlovy Vary k festivalu ideální. Změnilo se to podstatně?

Proti tomu, kdy se tu říkalo, že si „nějací Pražáci“ přijeli udělat do Varů festival, určitě. Dokonce nám letos, v souvislosti s inflací, navýšili peníze. Ale řeknu ti, že za třicet let jsme se poděkování nedočkali, a když skončí festival, tak místní noviny píšou o tom, že po nás zůstal podupaný trávník a nepořádek. A to si vezmi, že třeba ten Russell Crowe má na Twitteru 50 000 000 sledujících a napíše, že neviděl krásnější město, než jsou Karlovy Vary. Johnny Depp má další miliony lajků a taky píše.

Ostatně vaše znělky jsou ve světě unikát. Kdy jste je začali točit?

Před patnácti lety, ale říkali jsme si, no jo, ale my, abychom mohli začít točit, potřebujeme někoho slavnýho, kdo ji natočí, a ten někdo řekne: „Jo, to já tam chci bejt taky.“ Tak jsme zase volali Milošovi Formanovi, říkáme Miloši, uděláš to? A on jasně, přijeď, udělám to, no, načež rozbil ty prášky, načež Danny De Vito to viděl a řekl, já chci taky znělku, no, tak dobře. A takhle se to najednou začalo nabalovat.

Tu novou natočil Johnny Depp…

To bylo vůbec výborný. Když jsme ho pozvali, tak některá média psala: „Jak to, že ho zvete? Můžete nám vysvětlit, proč ho zvete?“ Říkám, nemám potřebu vám nic vysvětlovat, na shledanou. A on si toho strašně vážil, že jsme ho pozvali v době, kdy měl před soudem, kde nebyl odsouzen, a já říkal, co ty děcka blázní. Nakonec se ukázalo, že to opravdu byla hysterická zlatokopka, která nabyla dojmu, že přes něho udělá kariéru. Teď se bude Depp vracet do Pirátů z Karibiku.

Jak vlastně vzniklo před dvaceti lety naše mediální partnerství?

Do té doby jsme měli Mladou frontu DNES, ale oni uprostřed festivalu uveřejnili článek, který mohl těžce poškodit naši pověst. Nešlo o to, zda měla autorka pravdu, nebo ne, ale že noviny ten článek otiskly ve chvíli, kdy nám mohl nejvíc uškodit.

A tak jsem řekl, děti, končíme, tohle my si dovolit nemůžeme. A potkali jsme se my dva spolu a bylo to dokonalý. Ideální podmínky. My jsme řekli, co bychom rádi, a vy jste řekli, no jasně, absolutně, a naopak jste ještě nabídli nadstavbu. Ideální prostor pro nás. Taky jsme se znali s celou tvou rodinou, věděli jsme, že jste fandové filmu.

A je tam velká výhoda stability partnerství, protože třeba ta divácká cena Práva se ohromně vyvinula a je to dneska prestižní cena, takže myslím, že i ta stabilita toho partnerství je velkým přínosem pro obě strany.

Zažil jsi toho už hodně, proč nechceš sepsat memoáry?

Ať chceš, nebo nechceš, tak se tam promítá autocenzura. To je to, proč dneska točí Američani špatný filmy, protože točí korektní filmy. A když točíš korektní film, tak není pravdivej a pak je zbytečný ho točit.

Ale já vždycky používám jednu slavnou větu Mildy Kopeckýho: „Jenom špatný herec nevydrží dvě hodiny ostudy.“ Ne všichni můžou transplantovat plíce, někdo musí dělat slepý střeva, tak natočíš pár slepejch střev.

Na to sere pes, já vždycky všude tvrdil, že jsem divadelní herec a že vlastně filmem a televizí se člověk živí. A zaplaťpánbůh, že jsem se dostal do pozice, že se tím živím dobře, protože opravdu si můžu i trošku diktovat. A další věc je, že jsem začal tu kariéru pozdě. Svůj první biják jsem natočil někdy v sedmdesátým šestým s Högerem. Byl to můj první film a Högerův poslední.

Ale zase to má kontinuitu. Vezmi si lidi, který absolutně zazářej a pak zase zmizej.

Jak ve svých letech přistupuješ k životu?

Já jsem fatalista, ostatně jsem fatalistu hrál dost dlouho. Měli jsme premiéru někdy v sedmdesátým čtvrtým, tak si to spočítej, a vlastně jsme to přestali hrát před sedmi lety, když jsem dostal rakovinu.

Když se někdo zeptá na vysněnou roli, říkám ne, herec nesmí snít, protože to je kolektivní práce. Vy si něco vysníte, ale děláte to s blbým režisérem, s blbým partnerem a z toho snu se stane noční můra.

Já jsem vždycky říkal, že kdybych byl měl náhodou, jako že jsem neměl, vysněnou roli, tak ona za mnou přišla v podobě Jakuba fatalisty. To bylo opravdu ve své době ikonické představení a bylo ještě zajímavý v tom, že to Kundera napsal, Evald Schorm se pod to podepsal a všechny tyhlety věci dohromady… Z toho jsem si odnesl, že člověk to má napsaný všechno v ruce a není možný vzít žiletku a tu ruku poopravit, to nepomůže.