Malíř Jan Gemrot: Lidské tělo je vždy nositelem emoce

Jsem moc vděčný za to, že zájem sběratelů trvá, a pořád k tomu přistupuji s velkou pokorou. Neberu to jako samozřejmost, vážím si podpory mé tvorby.

Ano, když přišla nabídka s možností vystavovat v Kataru, hned od začátku v ní byly zakotveny podmínky, co je a není možné v místní státní galerii vystavovat. To prakticky ihned vyřadilo devadesát procent mojí tvorby.

Samozřejmě nahé lidské tělo a vlastně jakoukoli figuraci. Postupně se objevovala další omezení, což v určité chvíli způsobilo, že mi výstava přestala dávat smysl. Celý proces jsem řešil se zastupující galerií Adolf Loos Apartment Gallery, která mi možnost vystavování zprostředkovala.

Rozhovory s Katarem byly komplikované, ale nakonec to dopadlo takovým, řekněme, diplomatickým konsenzem.

Speciálně pro výstavu v instituci Katara jsem namaloval několik obrazů s tematikou pohybu a dynamiky zvířat, které měly vazbu na jejich kulturu, a instituce na oplátku povolila vystavení několika mých figurálních maleb.

Studoval jsem fáze letu sokola a vzniklo z toho několik obrazů, které navazovaly na jeden můj malířský cyklus z roku 2010, který se jmenoval Bestiario, a také jsem v něm pracoval se zvířecí morfologií. Na základě toho pak díky vstřícné diplomacii povolili vystavit několik figurálních obrazů, které se zabývají lidským egem a psychologií člověka.

Takové velké hlavy s různými průhledy do toho, co se v nich odehrává. A zajímavé bylo, že místní reagovali nejvíce právě na ně. Nejvíc se na vernisáži fotili s nimi.

Byl to pro mě celkem schůdný způsob, jak tam výstavu uskutečnit. Chtěl jsem prozkoumat jiný svět a ukázat tam určitý evropský přístup k malbě. Bez respektu k místním poměrům by to nešlo. Ale nechci, aby to působilo, že všechno je tam svázáno jejich bigotní vírou. Tam to totiž tak nepůsobilo. Místní královská rodina chce žít moderně, staví nová muzea a zakládá velké sbírky současného umění.

Mění se to. Jako příklad uvedu událost s jednou sochou od Damiena Hirsta instalovanou před místní nemocnicí. Socha zobrazuje anatomicky velmi věrně vývoj plodu v děloze. Po odhalení to u konzervativní části populace budilo rozpaky, a za pár dní tak plastiku úřady raději zakryly. Po roce bylo ale sousoší na popud královské rodiny znovu odhaleno a již o tom nikdo nediskutoval.

Většina ikonických děl světového umění vznikala přímo na objednávku nebo s nějakým jasně daným náboženským mantinelem a jejich sílu to neumenšilo. Ovšem umělci si musí tvůrčí svobodu hlídat a hranice je u každého jiná.

Umění je nástrojem komunikace a občas je dobré mluvit tak, aby vám druhá strana rozuměla nebo byla aspoň ochotná poslouchat. Není to vždy jen o svobodě velkého uměleckého ega.

V centru Dauhá v místní instituci Katara. Ve velkém kulturním komplexu jsme dostali k dispozici krásnou prosklenou galerii. Celé to bylo samozřejmě logisticky dost náročné. Moc děkuju všem, co mi s tím pomáhali.

Po skončení výstavy se jedno dílo stalo součástí sbírek Národního katarského muzea. A podařilo se nám tam získat řadu zajímavých kontaktů.

O výstavě docela hodně psali, prakticky všechny místní noviny o ní okamžitě informovaly, to tam funguje opravdu skvěle. Ale klasická výtvarná kritika, tak jak ji známe od nás, to nebyla. Pouze základní data a informace o výstavě, aby čtenáři pochopili, o co jde. V jedněch novinách mi dost zkomolili jméno, ale ve všech ostatních už bylo správně.

Co se týče nahoty, já o ní moc neuvažuji. Pro mě je tělo v obraze jako nástroj nebo jako herec ve filmu. Lidské tělo je vždy nositelem nějaké emoce a vždycky se snažím, aby tělesnost sloužila nějakému obsahovému sdělení. Pokud je potřeba nahota, musí tam být, ať se to algoritmům sociálních sítí líbí, nebo ne.

Pro mě je důležitý hlavně kontrast. Mám rád, když se střídá například expresivní pastózní a popisná hladká malba. Poslední dobou mě více zajímá i kontrast u barev. Starší monochrom studených barev nahrazuje větší používání teplých tónů.

Musel jsem trochu zvolnit, protože jsem poslední dva roky života věnoval výstavám v Kataru a v pražské Špálově galerii, a dost mě to vyčerpalo. Nicméně teď zase normálně pokračuji v tvorbě. Pro festival Metronome jsem připravil s kolegou interaktivní instalaci a do centra současného umění EPO1 nedávno umístili jednu moji sochu.

No a zrovna včera jsem dodělal nový obraz. V poslední době mě hodně zajímá vazba na historii, staré kultury. Na obraze je několik egyptských masek, co se skládají do takové větší masky, je to o hledání vlastní identity, ale ještě to nemám úplně hotové.

Každé nové plátno je pro mě vždy nový experiment. Jako by celý svět začínal najednou znovu.