Milan Kunc: Moc rád maluji a strašně mě baví život

Je opravdu krása ocitnout se v Galerii Lázně, vnímat z pláten příběhy a nechat na sebe působit energii barev. A hlavně nebrat se vážně a udělat si sám ze sebe legraci. Z konzumu, v němž všichni „jedeme“, z politiky, nasládlé erotiky i nesmyslných pravidel.

Výstava Milana Kunce vás provede celým jeho tvůrčím obdobím. Od 70. let minulého století, kdy emigroval coby mladík do Německa, až po jeho současnou tvorbu. Je to cesta, spirála, na níž pochopíte, jak je mu blízké baroko, surrealismus i klasické umění. Výstava probíhá v Galerii Lázně Liberec, a to až do 1. června 2025.

V těch slovech je výzva, ale doufám, že nějaká krása taky bude…Každý obraz, který v galerii uvidíte, je okno do reality, kterou jsem právě žil. Taková sonda, jež odpovídá mojí intuici a představě.

To je pro umělce základ, respektovat vlastní intuici. Mě vede velmi spolehlivě, tvořím a dělám, co cítím. Nikdy mě moc nezajímalo, co se očekává nebo si myslí lidé. Nikdy jsem nepodlehl okolnímu diktátu.

Možná proto moc rád maluji a život mě baví. Nikdy jsem se nenudil, spíš jsem se hodně navyváděl…

Z AVU jsem byl oficiálně vyloučen prý pro nedostatek talentu. Ale musím uznat, že jsem tomu moc nedal. Tehdejší akademické prostředí mi moc nesvědčilo. Musel jsem narukovat na vojnu do Berouna.

To bylo v roce 67, rok předtím, než bylo Československo obsazeno, a nám říkali, že máme být v klidu, protože „nás přijeli osvobodit vojáci Varšavské smlouvy od kontrarevoluce“. Bylo to velmi trapné, takový surrealismus života. Totalitu, jako každý, jsem těžce snášel.

To byla taková nevinná věc. Často jsem se z kasáren bez povolení vzdaloval. Tehdy jsem tajně odjížděl na koncert do Prahy, a to se nesmělo.

Představte si tu zvláštní věc. Ve vězení v Berouně jsem maloval Vojenské boty právě ve chvíli, kdy Československo bylo obsazeno vojáky Varšavské smlouvy. Obraz jsem později daroval rodičům a teď je zase u mě. Mám k němu takový zvláštní vztah.

Ano, ale emigroval jsem čirou náhodou. S rodiči jsem jel v roce 69 do Itálie. Byl jsem tam poprvé a naprosto mně učarovala.

Na cestě do Prahy jsem se z rozhlasu dozvěděl, že se zavírají hranice. Poslal jsem rodiče zpátky domů samotné. Ti se rozbrečeli, ale dostal jsem od nich 50 marek a bylo. Tak jsem začínal…

Dostal jsem azyl v Německu, které tehdy bylo velmi nápomocné obzvláště občanům z obsazeného Československa. Prodělal jsem jazykový kurz, chtěl jsem pokračovat ve studiu a byl jsem přijat na Akademii výtvarných umění v Düsseldorfu, do ateliéru Josepha Beuyse (světově známý německý umělec, představitel konceptuálního umění - pozn. red.).

Oproti AVU to byla naprostá změna, svoboda a volnost. Mohl jsem cestovat, měl jsem nekonečnou energii, talent a emigrantský elán. Tvořil a žil jsem s lehkostí. Tehdejší liberální prostředí jsem plně využil.

Německo byla ta nejliberálnější země. Samá rebelie, dobře malovat se moc nenosilo. Ale já si toho nevšímal, šel jsem svojí cestou.

V 80. letech jsme jako opozici vůči neoexpresionistickým skupinám založili Gruppe Normal. Řekli jsme si, že umíme a chceme poctivě malovat. Tvořili jsme narativní obrazy, veselé, trošku podpásovky. Měli jsme úspěch, vystavovali jsme v Paříži, New Yorku. Pak jsme se ale rozloučili a šli každý svojí cestou.

Záměrně jsem provokoval a maloval válečné motivy jen tak, z dobré nálady. Třeba obraz Milenci ve válce. Zdravotní sestra se ujme sestřeleného letce, ten odpočívá na jejích ňadrech. Je to groteskní a zároveň melancholické. Nebo obraz Odpočívající voják, což je kubistické dílo.

Postava vojáka je opřená o kříž na hřbitově a odpočívá. Měl jsem a mám pořád rád český kubismus, kterým jsem byl v dospívání hodně ovlivněn.

Koncem 70. let jsem vymyslel tzv. ost-pop, vlastní variantu pop-artu, která kombinuje motivy východní Evropy a západního světa. V liberecké galerii ji najdete v části Beauty salon. Může někomu připomínat styl punk.

Byl jsem občan Německa a pohybovat se v komunistické zemi bylo nebezpečné. Byl rok 80, v čele prezident Leonid Brežněv. Ze zvědavosti jsem se šel podívat i do mauzolea na scvrklého Lenina na Rudém náměstí. Přibližoval jsem se k němu a z legrace se před ním pokřižoval. Vojáci na stráži málem propukli v smích. To jsem nečekal, ale bylo to dobrý.

Itálie mi dala malířské „znalosti“, objevil jsem klasicistní estetiku a barvu. V Římě jsem začal hodně kreslit, udělal jsem tisíce lineárních kreseb. Postavy, pohyby, ruce…

Obrazy z té doby jsou takové rozevláté, barevné, veselé. Třeba dílo Milostná napětí, kde u Pantheonu sedí zamilovaný pár a on má pomotanou hlavu… Nebo obraz Diana ve městě. Je odkazem na manýrismus, je ležérně krásný a moderně dravý.

Ano, Václav Havel mě po revoluci pozval do Prahy a nabídl mi, abych vystavil své obrazy v letohrádku Belvéder na Pražském hradě. To bylo v roce 1992. Obraz se mu líbil a rád jsem mu ho věnoval.

Vyobrazil jsem mladou zamilovanou dvojici, východoevropský pár, který po pádu železné opony poprvé vyjel k moři. Mladí se ocitají v neznámém západním světě, ale jejich mysl je stále ovlivněná totalitou. Uvnitř hlavy jsem muži namaloval kladivo a slečně srp.

Paní Dagmar Veškrnová dala obraz po smrti pana prezidenta do aukce. Nyní je v privátní sbírce.

Ano, jmenuje se Car Landscaping. K jeho vytvoření mě inspirovala slunná a bezstarostná Florida. Namaloval jsem strom, který má korunu pečlivě vystříhanou do podoby auta. Moderní civilizační výkřik, typický pro Američany. Mít velkou káru a dům, svého zahradníka, který stříhá zelené ploty.

Z mého druhého pobytu je série černobílých kreseb. Jsou to volné štětcové surrealistické kresby. Je to cyklus, který jsem nazval Mutanti, je jich šestnáct. Když jsem žil v New Yorku v 80. letech, „objevily se mi“ na obrazech i mrakodrapy, atributy blahobytu.

Bez života v Americe bych nemohl dělat pop-art. Dala mi do života strašně moc, nejen v tvorbě. Ameriku jsem projezdil pronajatým vozem křížem krážem. Cestoval jsem do Nového Mexika a Arizony, kde jsem vyhledal indiánské kmeny Navachos. Přijaly mě mezi sebe, mohl jsem s nimi zůstat i delší dobu, zažít jejich ceremonie a zvyky. Opakovalo se to několikrát.

Americký duch je velmi tolerantní. Cenila se kreativita. Kdo byl originální, byl pozitivně hodnocen. Bohužel, pak přišla ekonomická krize koncem devadesátých let, AIDS a byl konec. Teď bych tam být nemohl.

Umělec je jediný, kdo může vyjádřit vůči tomu jakýsi odpor, nastavit zrcadlo. Lidé dnes lehce ztratí vize, jsou takový glajchšaltovaný.

Veselý svět už dnes není, to je fuč. Myslím, že dnešní civilizace se utopí v zoufalství a bezradnosti. Sarkasmus a ironie jsou prostředky, jimiž je možno ztracenou pozornost znovu probudit.

Hranice kýče je v obrazech, měla by mluvit místo mě.

Ty jsem dělal v Holandsku v roce 2010. Moc mě baví a fascinuje řemeslná práce. Konstruování složitých věcí, takový inženýring, ten velmi obdivuji. Obě mouchy se jmenují Stříbrná Violetta a Rudá Carmina a jsou složené z více materiálů.

Tělo je z keramiky, nohy z kovu od uměleckého kováře Petra Císařovského. Křídla byla zhotovena z Tiffany skla z Českého Šenova a oči hmyzu ze sklárny z Nového Boru.

To mě velmi těší. Je to meditační obraz, kde je Mléčná dráha, naše Země, planety. Slunce je uvnitř na zlatém plátkovém podkladu. Je tam iluze, triády hvězd, světelná seskupení.

Podobný je i obraz Metamorfosa. Představuje bránu do jiných světů, nové galaxie. Je tam narození dítěte, smrt, inkarnace. Plátkové zlato, které jsem použil, zde symbolicky odkazuje na malby vytvořené v gotickém období. Podobné náměty jsou ve starých iluminovaných knihách, které vznikaly v klášterech.

Měl jsem, to bych zdůraznil. Jsem dítě štěstěny, ale štěstí není na furt. Začal jsem jako emigrant s lehkými kufry, zažil jsem svobodu a vše šlo lehce.

Teď zavládla digitální diktatura, jsme lapeni do její nekonečné sítě, do pavučiny. Přišla AI, ale z té strach nemám. Nemůže nahradit kreativitu. Bohužel ale nevyvede lidi z maléru…