RECENZE: Pro tři je v manželství těsno. Román o aféře Almy Mahlerové nadchne básnickým jazykem

Alma, rozená Schindlerová, se za uznávaného rakouského skladatele provdala v roce 1902. Manželství skončilo Mahlerovou smrtí o devět let později, a právě o posledním bouřlivém roce jejich soužití pojednává Sagalovitschova kniha, která je opřena o dochovanou korespondenci.

Zastíněná svým protějškem a uvězněná v domácnosti, tak by se tehdy dala Alma charakterizovat. Odjela do lázní takříkajíc utišit nervy, jež více než s psychickou poruchou patrně souvisely s její neutěšenou rodinnou situací. Navenek přitom měla vše, solidního chotě, milovanou dceru a záviděníhodné postavení.

Frustrace však mohou být dlouhodobě potlačované a právě ty vypluly na povrch, když se seznámila s asertivním a přitažlivým německým architektem Walterem Gropiem. Ten dal Almě pocit života a erotické touhy, který se z rutinou zbitého vztahu s Gustavem už dávno vytratil. Zdánlivě bezvýznamný románek přerostl do ničivé posedlosti, jež značně otřásla Alminým zázemím.

Pokud by si člověk odmyslel proslulost jmen protagonistů a vnímal tyto postavy jen takzvaně jako obyčejné smrtelníky, pravděpodobně by v jeho očích kniha po obsahové stránce přišla o většinu svého kouzla.

Okleštěná o osudy někdejší rakousko-uherské smetánky by byla pouze vcelku nezáživným, nesčetněkrát omílaným příběhem rozpadu manželství, v němž je ve třech lidech jednoduše těsno.

Text, který je rozčleněný do kapitol latinskými termíny od allegro energico, tedy svižně a energicky, po allegro moderato čili mírně rychle, opravdu plyne jako dynamická skladba. Má zkrátka správně se proměňující tempo.

Veskrze ale vypráví o předvídatelném vývoji nevěry od divokého poblouznění přes vystřízlivění až k hořkému závěru pro všechny zúčastněné, aniž by vnesl jiný úhel pohledu nebo překvapivý zvrat událostí.

Průměrnost sdělení, nad nímž se dají vzhledem k tomu, že je převážně inspirované realitou, přimhouřit oči, kompenzuje autorova obrazotvornost. Od prvních stránek čtenáře umně přenáší do belle époque na přelomu devatenáctého a dvacátého století, jež oplývala krásou předválečného období, avšak také ztuhlostí společenských norem, které Almě nedovolily žít a milovat podle svého.

Důmyslné slovní obraty, které přesně zapadají do historické éry před více než sty lety, a přitom nezní archaicky, jsou nejsilnějším kladem prózy. Sagalovitsch se v nich přirozeně vžívá do hrdinčiny psýché. Likviduje její obraz protřelé a zištné milenky umělců, do kterého je stále často vsazována, a přetváří ho do konstrukce velmi citlivé ženy, pro jejíž emoce a potřeby nebylo v systému svázaném pravidly místo.