Článek
Vaším rezidenčním městem se stal severočeský Liberec. Zaujal vás něčím?
Samozřejmě tématem Němců, jejich válečných zločinů a poválečného vyhnání. Celá moje tvorba se právě takových temných stránek německé minulosti nějak dotýká.
V prvním, třetím a posledním románu jsem psala o jizvách, které v Berlíně na lidech i domech zanechaly válka i poválečné období a které přetrvaly dodnes. V druhé knize zase píšu o potlačených a nezpracovaných stínech války, které v 60. letech vyvolaly k životu ultralevicovou teroristickou guerillu RAF.
Hned po příjezdu do Liberce mi ale bylo řečeno, že válečná minulost už tu není téma. Jenomže když jsem pak debatovala se studenty gymnázia, říkal jeden student, že jeho pradědu zatklo gestapo, a druhý, že praděda zemřel v koncentráku. Prásk, a bylo to – hned mi bylo jasné, že tahle historie tu stále hraje svou roli.
Samozřejmě jsem se ale zajímala i o město jako takové, o jeho širší dějiny, o 19. století nebo rok 1968. Procházela jsem ulicemi a nechávala si něco říct k různým architektonickým vrstvám Liberce – co kde kdy v minulosti stálo, co zmizelo a podobně.
Cítila jste od místních nějaký odstup?
Cítila jsem určitou opatrnost a snahu všechno udělat správně. Z mé strany to bylo stejné – nevěděla jsem, na co všechno se můžu ptát. Překvapilo mě, že mladí lidé měli často velkou chuť se se mnou bavit německy. Potkala jsem i jednoho novináře, který mi vyprávěl, že je z německé rodiny, která po válce směla zůstat, a že se o tom dneska moc nemluví.
Hlavně jsem se ale snažila představit si, jaké to tady bylo před válkou, za války a po ní, hrozně ráda bych se podívala na deníky Němců z té doby a zjistila, co si tam psali, kolik toho o tom, co se skutečně dělo, věděli a vědět chtěli. Ale třeba i jaké to bylo, když se ti, kdo přišli po válce, částečně nastěhovali přímo do domů a doslova i do šatů těch, kdo tam žili dřív. To přece musí být hrozně zvláštní pocit.
Vyhnání Němců jako takové vás tolik nezajímalo?
Chci otevřeně říct, že můj soucit s vyhnanými Němci má své meze. Protože se málo soustředíme na to, proč vůbec k vyhnání došlo. Nemyslím z historického hlediska, k tomu existuje velké množství literatury, ale z toho osobního.
Ti, kteří byli vyhnáni, jsou pro mě tak trochu lidé, kteří ztratili tvář ve vztahu k tomu, do čeho byli zapleteni. Jaké zlo sami napáchali a jaké zase museli snést. Myslím, že je zapotřebí větší otevřenosti. Jasným se totiž stane jen to, co jasně pojmenujeme, co pojmenovat vůbec chceme.
Co si myslíte, že byste v denících Němců, kteří v Liberci za války žili, nakonec našla?
V Německu je všechno, co se týče války a nacismu, velmi důkladně dokumentováno, pořád přibývají další aspekty, knihy, fotky, svědectví, něčemu možná ještě ne úplně rozumíme, ale většině věcí ano. Mě by zajímala specifická situace Němců konkrétně zde – jejich soužití s Čechy.
Jaké tu existovaly hierarchie třeba vzhledem k tomu, že němčina, jak jsem se tady dozvěděla, byla dlouho považována za vzdělanostní, „lepší“ jazyk, za nositele hospodářského pokroku a tak dále. Jak došlo k té ohromné radikalizaci, jaké to bylo, být najednou součástí jiného státu? Němci tehdy přece měli možnost říct: Tohle jsou naši sousedé, s těmi tady žijeme, toto je naše vlast. Ano, o tohle vlastně nakonec jde – tím, že to neřekli, tím se jim jejich původní vlast vlastně sama ztratila, sami se jí vzdali. Tím, že dali přednost vládě sídlící v jiné zemi a na vzdáleném místě před lidmi, se kterými zde vyrůstali. A tak se, dá se říct, odtud vyhnali sami, i tak to lze podle mě vidět.
Ze strany Němců, ale ani Čechů, tu tehdy bohužel nebyla velká vůle ani touha žít nadále pospolu, budovat společný stát. Z české strany je ale nyní vyhnání spojeno také s pocity studu za napáchané zločiny. A dlouho bylo spojené také s pocitem nejistoty i obav z možné ztráty po válce nově nabytého domova. Jak by za takové konstelace mohlo vypadat konečné česko-německé smíření?
Jakkoliv si stojím za tím, co jsem dosud řekla, a jakkoliv je podle mě jasné, že všichni – samozřejmě kromě dětí a starých lidí – kdo za nacismu nebyli aktivně proti, nesou na nacistických zločinech a napáchaném bezpráví spoluvinu, je také nutno pojmenovat násilí, které se stalo z české strany.
Pokud u Čechů existují pocity studu, je potřeba se zamyslet, jak s tím naložit. Zda není nutno ještě více připomínat, co všechno se zde odehrálo. Třeba i nějakými instalacemi ve veřejném prostoru, výstavami a podobně. Prostě ty věci, jak jsme o tom už mluvili, pojmenovávat.
Stejnou měrou – a z mého pohledu ještě daleko intenzivněji – je potřeba jasně a bez sentimentu připomínat také všechno to, co vyhnání předcházelo. Všechnu tu krutost a bezpráví, ke kterým tu docházelo.
Inka Parei v Liberci
Mě třeba hrozně překvapilo, jak málo jsem v Liberci našla připomínek pracovních táborů, kterých přitom bylo v okolí přes sto, protože město bylo centrem válečného průmyslu a dodávaly se odtud zbraně do celé Říše. Dnes se o tom ale prakticky nic neví. Jen pár dnů před svým odjezdem jsem při prohlídce městského muzea našla kdesi úplně v rohu takovou malou tabulku posetou barevnými body, která ty tábory zobrazuje…
Tomu číslu jsem vůbec nechtěl věřit, ale podle historických údajů bylo různých zajateckých, pracovních i koncentračních táborů na Liberecku a Jablonecku dokonce okolo tří set! Kdo by se o všechny ty památníky a připomínky měl postarat?
Myslím, že by v tom měly sehrát roli oba národy. Nejdůležitější ale samozřejmě je, aby to vycházelo z české iniciativy, protože se to týká vaší země, vašeho města, vaší paměti. Pokud byste se rozhodli do toho pustit, měli by vám pak Němci určitě být maximálně nápomocni a spolupracovat s vámi.
Aby mě někdo nepochopil špatně: Určitě nechci nikomu předepisovat, co má dělat se svou minulostí. I kdyby se třeba rozhodl nechat ji kompletně za sebou a prostě jen zapomenout. Jen si myslím, že její pojmenování vždy pomáhá. Když se to neudělá, když se o traumatech nemluví, vznikají právě taková bílá místa, na která jsem v Liberci narazila.
Něco podobného se mimochodem stalo také ve východním Německu, kde byla veřejná debata o válce, nacistických zločinech a otázce osobní i historické viny za komunismu dlouho potlačována.
Vy sama žijete v Berlíně, což je velmi multikulturní město. Je tam v nějakém počtu zastoupena snad každá národnost světa. Jak se tam cítíte?
Přišla jsem do tehdejšího Západního Berlína v 80. letech. Město mělo zvláštní status, bylo hodně izolované, možná bych z něj byla i brzy odešla. Ale pak padla berlínská zeď a všechny dřív oddělené části se zase spojily. A s nimi přirozeně taky lidé a jejich příběhy. I kulturní rozdíly.
Proces tohoto sbližování, srůstání a proměňování je také mým osobním příběhem, protože můj otec i moje matka se narodili blízko Berlína v Braniborsku, pozdějším východním Německu. Po válce odtud ale odešli a poznali se v Západním Německu, v Hesensku, kde jsem blízko Frankfurtu taky vyrůstala.
Berlín z podobného neustálého přicházení a odcházení žije. Žije z lidí, kteří přicházejí z celého světa a mísí se s těmi, kteří jsou tam usazení už déle. A já přesně tohle na Berlíně miluji.
Věříte po všech těch hrůzách a dodnes nezahojených ranách druhé světové války – a taky při všem tom napětí, které pozorujeme dnes – že je dlouhodobě možné mírové soužití různých národů na území jednoho státu?
Pro mě jako Západoněmku je tohle mísení kultur normální. A jakkoliv je nepochybně důležité držet si svou národní identitu, považuji izolacionismus a nacionalismus za hroznou a nebezpečnou chybu. Dokud se budeme držet práva a společných pravidel, dá se, myslím, trochu toho nepohodlí, které ze soužití různých kultur plyne, dost dobře vydržet. Pojí se s ním totiž také obrovské obohacení, kterému se lze otevřít.
V Liberci jsem našla pěkný památník v Parku Paměti národa. Vztahuje se sice k obětem komunismu, ale to, o čem vypovídá, se dá dost dobře použít i jinak. Je to zrcadlo, ve kterém se na sebe může každý podívat a popřemýšlet nad nápisem, který člověka vybízí, aby se zamyslel nad tím, kdy on sám svobodu podporuje a kdy ji potlačuje. To je hrozně aktuální otázka, kterou je možné aplikovat nejen v případě jednotlivců, ale i národů.
