Článek
Vaším rezidenčním městem se stala Olomouc. Věděla jste o ní něco před svým příjezdem?
Ne. Je to zvláštní, byla jsem už všude možně, v Polsku, v Rumunsku, v Chorvatsku, ale v Česku ještě nikdy. Přitom z Freisingu, nedaleko obce Neufahrn, kde jsem vyrůstala, jezdí každý den několikrát přímý vlak do Prahy. Všichni moji spolužáci na gymnáziu tam pořád jezdili – tam anebo do Itálie. Dokonce i moje partnerka pak jednu dobu v Praze pracovala, ale já jsem se k vám dosud nepodívala.
Ani nikdo z vaší rodiny?
Vím jenom, že když byla máma mladá, jezdila k vám často. Žila v Západním Berlíně a byla napojená na křesťanskou komunitu z francouzského Taizé, která podporovala disidenty ve východním bloku. A máma se podílela na pašování různých písemností k vám a do Polska.
A jak to bylo s vaším otcem, který pochází ze Sýrie?
Otec je kurdský jezíd, proti kterým Asadův režim velmi tvrdě postupoval. Bral Kurdy jako separatisty, kteří ohrožují jednotu Sýrie. Uplatňoval vůči nim bezpráví, teror a vymývání mozků. I školy tam vypadaly jako kasárna. V takovém systému není vůbec těžké dostat se do problémů. No a otec jednou v 80. letech nešel na nějakou povinnou demonstraci k oslavě Háfize Asada – a už to jelo. Vyhodili ho ze školy, prohledali to u něj doma, našli nějaké zakázané kurdské knihy, pak sebrali taky strýce a dědečka a nakonec chtěli, aby pracoval pro tajnou službu a donášel na ostatní. Takže se rozhodl utéct.
Jak se mu to podařilo?
Ilegálně přešel hranice do Turecka, kde se pak schovával u nějakých Romů, se kterými se jeho rodina znala. Ti ho vydávali za svého syna – úřadům tvrdili, že pásl ovce, byl hrozně dlouho v horách, a že ho proto zapomněli přihlásit.
To jim opravdu věřili?
Moc ne. Ale otci se podařilo všechno nějak uhrát pomocí úplatků. Nakonec díky nim získal i falešné papíry, na které pak odjel do Německa, kde okamžitě přihlásil svou pravou identitu. Deset let pak čekal na azyl.
Co během té doby dělal?
Bylo to těžké. Nesměl pracovat a nějakou dobu ani opustit svůj okres, nemohl oficiálně chodit na kurs němčiny, nic. Jeho případ se několikrát přezkoumával, jednou mu to uznali, pak revokovali, protože se pořád řešilo, jestli byl pronásledovaný specificky za svoje politické názory, nebo „jenom“ kvůli původu a podobně.
Jak to zvládal?
Měl hodně kamarádů mezi Kurdy a německými levičáky, díky kterým se nakonec přece jen naučil jazyk. A hlavně se sám vždycky dokázal nějak zaměstnat. Hrál hudbu, učil kurdštinu a tradiční kurdské tance, nějakou dobu měl i kurdské vysílání v Rádiu Dortmund. A někdy taky pracoval načerno na trhu se zeleninou nebo skenoval knížky v knihovně. To mu pomáhalo se nezbláznit.
Dost lidí to ale zlomilo. Ten fakt, že nemohli pracovat, někam se v životě pohnout. A k tomu všemu ještě nejistota, jestli je nevrátí zpátky. Stalo se, že někdo spáchal i sebevraždu, když dostal výzvu k opuštění Německa, protože si návrat už neuměl představit.
