Článek
Trávíte měsíc v Českých Budějovicích. Co vás tu zaujalo, překvapilo?
To hlavní samozřejmě je, že vůbec nerozumím jazyku. Jsem hrozně blízko Německa, ale přijde mi, jako bych byl tisíce kilometrů daleko. Lidé se tu chovají dost podobně jako v Německu, a přesto si s nimi nemůžu promluvit, což je hrozně divné. A kromě toho bych řekl, že v takovém městě, jako jsou České Budějovice, se odehrává jakási evropská normalita, která už u nás vlastně neexistuje.
Mám pocit, že tady lidé trochu míň řeší kulturní války, trochu míň všechno ženou do extrému. Že si třeba řeknou: dcera teď pracuje v IT, to je super, že to teď holky můžou dělat. Ale ona si u toho taky namaluje nehty, protože chce vypadat hezky, a nikdo to neřeší. Jako by tu lidi byli sami se sebou víc v pohodě. Ne že by byli spokojení, to zase ne, ale nebojují tak hrozně moc jako Němci sami se sebou, prostě to víc berou, jak to je.
České Budějovice jako ztracená normalita, to se mi líbí. Existuje kromě toho ve vašem životě něco, co pro vás je z české kultury důležité?
Asi vás zklamu. Samozřejmě jsem četl Kunderu – to, co psal o komunistickém režimu, mi přišlo zajímavé, to, co psal o ženách a mužích, trapné. A samozřejmě jako každý Němec znám pohádkové filmy, Rumburaka, Arabelu nebo Tři oříšky pro Popelku.
A když jsem byl malý, otec mi z Prahy přivezl takovou tu rozkládací dětskou knížku, kde se daly vyndávat a zandávat části obrázku. Pro mě bylo Česko vždy zemí pohádek, zemí, kde ještě žijí staří duchové, a myslím, že tu člověk může lehce propadnout pocitu, že je minulost stále živá, minulost s rytíři a draky a starými babkami v tmavých šatech, kde jsou kněží a čarodějnice, kde plane oheň a tak.
Proč jste vlastně vůbec začal psát?
Zkoušel jsem psát už jako dítě. Šlo mi hlavně o to, docílit u svých čtenářů nějakého efektu. Hrozně se mi líbilo, když jsem svým příběhem dokázal nahnat někomu strach, někoho dojmout nebo rozesmát. Dávalo mi to pocit moci a kontroly. Uvědomil jsem si, že dokážu stvořit fikční svět, který působí na druhé, a tím pádem jsem vidět a slyšet i já sám, takže můžu oklikou sdělit i svoje vlastní pocity.
Napsal jsem později hodně hororových a humoristických příběhů, zjistil jsem, že s nimi můžu s úspěchem vystupovat na večerech slam poetry nebo na autorských čteních. Psal jsem to, za co mi zatleskali a za co mi zaplatili.
Dělal jsem to tak dlouhé roky, ale někde mezi tím hororem, humorem a satirou u mě probleskoval vždy taky zájem o psychologické otázky. Čemu člověk věří, jak vytváříme narativy o své osobnosti, jak pak tyhle narativy působí na druhé, jak funguje kult, jestli není rodina vlastně taky druh sekty, jak vzniká závislost, jak velkou roli hrají psychické nemoci ve fungování politiky, ekonomiky a podobně.
Anselm Neft
A tak jsem začal psát knihy o temných, tabuizovaných tématech, jako jsou sexuální zneužívání mladistvých, závislosti, násilí v rodině, válečná traumata předávaná na další generace, hraniční poruchy osobnosti nebo těžké deprese. Moje nejdepresivnější kniha je myslím O světle. Odehrává se v Horních Rakousích, v krajině Thomase Bernharda.
Rakousko je na depresivní a násilné příběhy jako dělané, jak víme i z příběhů Josefa Fritzla a Wolfganga Priklopila. Ale šlo vám při konstrukci těchto příběhů taky o to, vypsat se z vlastních traumat a strachů, nebo jste spíš čistým pozorovatelem světa okolo?
Vždycky mi šlo i o autoterapii, ale ne o to, abych popisoval svůj život, jak se to dneska masově dělá v autofikčních prózách, ale o to pochopit určité mechanismy a nějakým způsobem si lépe porozumět. Můžete namítnout, že jsou ty knihy tím pádem dost apolitické, ale já si to nemyslím.
Podle mě jsme všichni formováni mýty, které si sami o sobě vytváříme a které ovšem současně utváří i naše podvědomí. A mě baví tyhle mýty vytahovat na světlo, problematizovat je, ptát se, proč si myslíme, že musíme žít tak, jak žijeme. Proč si myslíme, že musí rodina fungovat právě tak, jak funguje, že žena má dělat tohle a muž tamto, případně co by bylo, kdyby to bylo jinak.
Literatura umí ukázat, že nemusíme být otroky předpřipravených příběhů. Jen mi, musím přiznat, chybí trochu víc vnitřního optimismu k tomu, abych z takového materiálu napsal skutečně nadějeplný román.
Psával jste pravidelně týdenní satirické sloupky pro Die Welt, ale už jste s tím přestal. Souvisí to taky se ztrátou vnitřního optimismu?
Myslím, že když se nějaké zemi až moc dobře daří, když je se sebou až moc spokojená, tak je dobré se jí vysmívat, trochu lidi postrašit, vybudit je. Když ale mají lidi strach a odevšad se hrnou samé dystopie, už se mi moc vtipy dělat nechce. Zdá se mi, že satira bere naději, vede k rezignaci.
Lidé se pak nechtějí zabývat ničím pozitivním, udělat něco pro demokracii nebo být s někým solidární – místo toho se zavřou doma, jsou smutní a říkají si, že stejně nic nemá cenu. Dneska bych proto spíš chtěl šířit naději. Ale jak už jsem zmínil, to mi moc nejde. Daleko líp mi jde šířit hrůzu a děs.
Pokračujete v tomto přístupu i ve své chystané próze Nekrolog pro Fukurō Hayashiovou, na níž pracujete mimo jiné právě i během svého pobytu v Českých Budějovicích?
Víte, co mi na současném literárním provozu nejvíc vadí? Že už úplně rezignoval na programové diskuze a tím taky na to, co vlastně literatura umí nebo by umět mohla. Na tu svoji aktuální rozepsanou knížku Nekrolog pro Fukurō Hayashiovou jsem dostal mimo jiné hamburské literární stipendium na rešerše přímo v Japonsku.
Když jsem pak výsledky představoval v Hamburském literárním domě, dostal jsem od jedné mladé dívky otázku: Jak můžeš vůbec – jako někdo, koho je možné vnímat jako bílého heterosexuálního muže, psát o nějaké Japonce? Jak si to můžeš dovolit? Samozřejmě ve skutečnosti mi vlastně chtěla tou otázkou říct – to nemůžeš, to nesmíš.
A já jsem se jí pak zeptal, jak tedy ona rozumí literatuře. Jde o to, aby každý psal jen o tom, čím je on sám, nebo jde o to, abychom se pokusili vmyslet a vcítit do života někoho jiného? A třeba přitom i neuspěli a klidně akceptovali, že se to nepovedlo, ale přesto se pokusili vystavět most k někomu jinému? A na to mi řekla, že neví, že ji to ani dvakrát nezajímá, že jí to jenom přijde ode mě domýšlivé, o něčem takovém psát.
Mně to naopak přijde dost zajímavé, že píšete nekrolog za Japonku, notabene v Českých Budějovicích… Zkoušel jsem po tom jménu Fukurō Hayashiová trochu pátrat, ale nic jsem nenašel.
Není to žádný existující člověk, ale postava, kterou jsem si vytvořil. Snažím se napsat román z perspektivy ženy, která trpí schizofrenií a zrovna se nachází v určité fázi své psychózy. Zajímá mě na tom, jak můžu pomocí jazyka zobrazit různé stavy lidského vědomí, jak funguje přechod od pocitů k myšlenkám a od myšlenek ke slovům a zpět.
A jak se tohle všechno děje uvnitř člověka, což zase souvisí s tím, pozorovat sám sebe, pozorovat, jak člověk přemýšlí. A jak člověk hovoří sám se sebou. To mě taky zajímá, jak lidé mluví sami se sebou, když nikdo neposlouchá, a jak si uvnitř své hlavy vytvářejí vlastní svět. To je podle mě další výsostná oblast či dovednost literatury, která se těžko dá zobrazit v jiném typu umění, ve filmu nebo na divadle.
Ale proč je hlavní postava zrovna Japonka?
Je to japonská malířka. V nadsázce reprezentuje jednu část mě samotného, a sice touhu po odtržení, izolaci. Japonsko jako takové pro mě tu izolaci dobře reprezentuje, protože je to společnost naprosto uzavřená cizincům. Samozřejmě hned vyvstává otázka, jestli to je vůbec ještě vůbec znak civilizovanosti, mít tolik pravidel, být tak neskutečně zdvořilí, chtít vždy navenek zanechat takový heboučký, příjemný dojem. Nevede to právě k osamělosti? A to je přesně ta druhá strana mince, kterou se snažím prozkoumat.
A vlastně je ta moje kniha i zkoumáním toho, jak dnes žijeme. Nevidím velký rozdíl mezi psychotikem, co si povídá s neexistujícími lidmi, a člověkem, který celý den kliká na zářivé ikonky a krmí se obsahem internetu. V obou případech vzniká neuvěřitelná osamělost. Psychiatři by se mi vysmáli, ale z hlediska zkoumání světa pomocí literatury se dá touhle cestou vydat.
