Píšu podle Formanovy metody, říká německý spisovatel Gregor Sander

Ve své poslední knize Lenin na Schalke se zabývám Porůřím a Gelsenkirchenem, které mají s Ostravou a Ostravskem leccos společného. Přestože to je neutěšená lokalita, doporučuju na svých autorských čteních lidem, aby tam někdy zavítali. S Ostravou to bude podobné. Nikdo tady přece nemusí trávit hned celou dovolenou, když nechce, ale stojí za to přijet sem třeba v létě aspoň na jednu dvě noci, zajít na Colours, podívat se po městě. A něco vám tedy řeknu: transformaci po zavření dolů jste tady v Ostravě zvládli o dost lépe než my v Gelsenkirchenu.

Na rozdíl od svých západoněmeckých přátel ano. Díky fotbalu. Protože když byl na začátku osmdesátých let Baník československým mistrem, slavil úspěchy i v evropských pohárech.

Docela hodně věcí. Byl jsem v opeře na La Traviatě a bylo to opravdu dobré představení. Učil jsem dva semináře na zdejší univerzitě. Byl jsem samozřejmě taky na fotbale, když hrál Baník se Spartou. A taky jsem se stěhoval.

Ano, protože v centru, kde jsem bydlel po příjezdu, začalo pod mými okny růst staveniště a byl tam celý den tak příšerný hluk, že se to nedalo vydržet. Takže jsem přesídlil do Vítkovic. Hlavně jsem ale chodil po městě.

Jak moc je různorodé. Snad ani jeden dům v Ostravě není jako ten druhý. Je vidět, že město dřív vypadalo úplně jinak. A je vidět i to, co chybí – je tu hodně proluk, hodně stržených domů. Nevnímáte tedy jen stavby, ale i prázdná místa, za nimiž jsou příběhy. To je působivé.

Zajímaví! Potkal jsem třeba fotografa Viktora Koláře. Předtím jsem ho vůbec neznal, ale jeho tvorba mě hodně vzala. Člověk by ho chtěl porovnat s Cartier-Bressonem, s fotografy agentury Magnum, ale vlastně to vůbec nesedí, protože on je naprostý a výjimečný samorost.

Třeba fotkou s parní lokomotivou, jejíž kouř se odráží v odpadní vodě, a v pozadí jsou dvě haldy. Na jednu stranu to působí industriálně, na druhou jako romantický japonský obrázek z 19. století.

Zasáhl mě taky snímek dvou mužů vyfotografovaných jen zhruba do výše kolen – člověk vidí jen aktovky, které mají v ruce. To je taky fotka jak z 19. století, anebo právě z Československa v roce 1976…

A pak je tu fotografie, na níž je vedle sebe pět nebo šest vojáků jako slepice na hřadě. Už samo o sobě to má sílu, ale co z toho dělá typickou Kolářovu fotku, je další člověk úplně vepředu vlevo, který kamsi spěchá s kufrem v ruce. Jako v úplně jiném vesmíru. On a ti vojáci jsou jakoby vedle sebe, a přitom v úplně jiných světech. Síla!

Ale já jsem vždycky psal o východních i západních Němcích. A v žádném z mých textů nedošlo na pád berlínské zdi, to je něco, co mě literárně nikdy ani trochu nepřitahovalo.

Ano, zajímal mě porevoluční vývoj na východě Německa. Ale stejně tak mě teď zajímá proměna jeho západní části, proto jsem se v Leninovi na Schalke vydal na výzvědy do tamních nejchudších míst.

A víte co? Přiznávám, že mě východoněmecké téma vlastně už strašně nudí. Mluví se o něm pořád dokola, ale ve skutečnosti se prakticky nic nezměnilo. V jádru jde stále o peníze a o moc – a obojí leží dodnes především na Západě…

Já jsem člověk, který píše pro radost, takže mě to musí bavit. A teď zrovna mě baví postava Heinricha Schliemanna. Chci si zkrátka vyzkoušet i nové věci, nevrtat se stále jen v jediné.

Vtip je v tom, že ho skoro každý zná. Určitě tedy všichni Němci naší generace. Narodil se v jedné vesnici poblíž Schwerinu, kde jsem se zase narodil já. Vždycky, když jsme tudy projížděli, oznámili nám dospělí: Tady se narodil Schliemann. Ale tím to taky končilo, víc k tomu nikdy neřekli. No a mě to prostě jednoho dne začalo zajímat.

Že vzal Schliemann Homéra doslova a díky tomu objevil Tróju, je jistě úžasné. Ale když jsem se jím začal zabývat víc, zjistil jsem, že pracoval taky jako obchodník v Petrohradě, že měl ruskou ženu, pak řeckou. Že měnil svou národnost i vyznání, že se stal Rusem, že konvertoval k pravoslaví – minimálně do té míry, aby si mohl ty ženy vzít.

Že měl za zlaté horečky banku v Kalifornii, že cestoval po Japonsku. A dokonce se říká, že se dostal do Mekky, která je nemuslimům nepřístupná. Že to byl zkrátka magor. Vznětlivý, komplikovaný člověk. A to mě samozřejmě literárně zaujalo. Tím spíš, že se to všechno odehrávalo v silně nacionalistické atmosféře druhé půle 19. století, a on přitom mezi těmi různými národnostmi a světy takto svobodně proplouval.

Kdepak. Moje fantazie hraje důležitou roli. Nebude to literatura faktu, ale román. To znamená, že mi nebude možné věřit, můžu toho spoustu navyprávět. Řada věcí a událostí ale bude opřena o skutečný Schliemannův příběh.

Upřímně řečeno, je to metoda psaní, kterou jsem odkoukal mimo jiné od Formanova Amadea. Způsob, jakým zacházel s Mozartovou biografií, mě naprosto uchvátil. Říkal jsem si, jak je možné, že se něco takového vůbec smí? Naprosto mě to fascinovalo!

Možnost dělat si s postavami, co chci, je na mé práci to nejkrásnější. Samozřejmě mi pak ostatní mohou říci, že jsem to udělal špatně, nebo že to nebylo dost seriózní, nebo co já vím – to všechno je možné mi předhazovat. Ale nikdo mi takové psaní nemůže zakázat. Alespoň tedy zatím.

Samozřejmě Milan Kundera. Zasáhl mě hlavně Valčík na rozloučenou, Žert a Nesnesitelná lehkost bytí. Taky jsem si oblíbil Sestru Jáchyma Topola. A hodně i román Ve skříni od mojí české překladatelky Terezy Semotamové, ten považuji za mimořádnou knihu.

Nevím, jestli se to vlastně dá vysvětlit. Já se chci do textu ponořit, chci se octnout v jiném světě, než je ten můj. Jak už jsme se o tom bavili, jako autora mě baví, že si můžu věci vymýšlet. Nechci psát o sobě, to by byla taky hrozná nuda. S tím můžu chodit – a taky jsem dlouho chodil – k psychologovi.

Ano, využívám naplno toho, že jako spisovatel mám právě tu svobodu si bezhraničně vymýšlet. Že nepíšu reportáž, nemusím jít za člověkem, který mě nějak zajímá. Nemusím se ho vyptávat, prostě ho vezmu a udělám si z něj projekční plátno pro svoje vlastní představy.