Článek
Jmenujete se Gilad, vaše máma je ale Birenbaum. Proč?
V dokladech mám dvě příjmení. Birenbaum, což je jméno rodičů, a také německé město (dnes Międzychód v Polsku - pozn. red.). K němu jsem ve čtrnácti přidal Gilad podle izraelských hor. Navíc se tak jmenoval kamarádův bratr. Zvolil jsem si ho jako elév mládežnického časopisu. V 60. letech i dříve to byl zvyk požadovat hebrejská jména ve veřejném prostoru… Gilad mi zůstal. Pod ním jsem začal tvořit a s ním si mě lidé spojují.
Vaše rodinné kořeny sahají ale do Polska. Mluvíte polsky?
Jen rozumím, stejně jako jidiš. Přál bych si je ovládat líp, ovšem rodiče trvali na tom, abychom doma mluvili hebrejsky. Když chtěli, abychom jim s bratrem nerozuměli, komunikovali spolu právě polsky nebo jidiš.
Pomohlo jim to?
Ne, jako dítě se jazyky učíte dobře. Leccos jsme rozuměli… Ale vrátím-li se k polštině, jsem si jistý, že po roce v Polsku bych se rozmluvil.
Jste básník, textař. Píšete v hebrejštině?
Jak básně, tak písně. Je to jazyk, v němž myslím, sním. Je můj. Jsem až posedlý slovy, hraním si s nimi, jejich významem. Beru si každé jako kamínek, obracím je na všechny strany, dělám z nich jiné „tvary“. Kvůli tomuhle musíte jazyk dokonale ovládat. Žádnou chybu neschováte.
Ale i vaše angličtina je skvělá, jak slyším. V ní by vám tvořit nešlo?
Ne, protože není takzvaně ve mně. Učil jsem se jí od kamarádů a v technologické firmě zabývající se zvukem a muzikou, kam jsem nastoupil jako editor odborných publikací. Jmenuje se Waves Audio a každý, kdo vytváří hudbu na počítači, musí mít její nástroje. A aby uživatelům vysvětlili, jak je používat, vznikaly ty knihy, za něž jsem zodpovídal. Pak jsem ještě povýšil, což s sebou přineslo komunikaci se světem. Angličtina je v tomhle prostoru nutností.
Souběžně jste se prosadil i jako umělec. Od vašich kolegů vím, že v Izraeli je to vážně těžké.
Být umělcem je těžké kdekoli. Jen v Americe si asi vyděláte víc. Navíc nejde jen o finance, ale také o vaši psychiku. Jakmile se proslavíte, začnete vydělávat, vše se zkomplikuje. Váš nápad se valí dál, nabaluje na sebe kreativní lidi. Potřebujete dva hudebníky, pak nahrávací studio, zvukaře… Až se podíváte do účtů a vidíte, že platíte stovku lidí (včetně řidičů), abyste mohl/a vyrazit na turné.
Než se rozběhne, měsíce na tom „kdosi“ pracuje v zákulisí. Jako autor, který si chtěl „jen“ zahrát písničky, pak doufáte, že vše klapne, že se budou koncerty líbit. K tomu myslíte na to, že musíte přijít s dalšími hity, abyste se na vrcholu udržel/a. Tlak je obrovský. Je zároveň známé, že největší díla vznikají v „temnotách“. Já ty své prožíval už v dětství.
Zmiňujete tím skutečnost, že rodiče přežili holokaust?
Ano. Tady někde jsou traumata, jež zpracovávám a která mě nutí tvořit. S bratrem jsme tzv. druhá generace holokaustu. Nezažili jsme ho, ale je s námi od narození každou minutu. Naše matka zažila několik koncentračních táborů. Osiřela, musela žít v té hrůze do konce války. Tu přežil jen její bratr, jehož ukryla polská rodina dědova bývalého zaměstnavatele. Po skončení války se se zážitky každý z nich vyrovnával po svém. Ona o nich stále mluví, píše… Naštěstí jsem v pubertě objevil, že existují psychoterapie. Jinak bych je nemusel vůbec přežít.
Téma druhé generace přeživších u nás není moc známé. Co jste zažívali?
Mohu mluvit za naši rodinu. Matka stále vyprávěla o letech v Polsku. Začínala rokem 1939, končívala osvobozením koncentráku Rudou armádou. Nevynechávala nic. Šla do příšerných detailů. Má navíc v sobě velký dar vás do popisovaných prostor přenést, proto jsou ostatně její knihy tak úspěšné. Máte pocit, že s ní stojíte ve sprchách v Osvětimi, čekáte na smrtící plyn, vnímáte nemytá těla, strach, slyšíte řev, pláč. V tom jsem žil od prvního svého nádechu. Nedokázala si pomoci.
Vězeňské tetování z koncentráku. Písmeno A znemná Auschwitz, česky Osvětim.
Do Osvětimi se takto vrací denně. To ale neznamená, že nás nemá ráda. Narodil jsem se šest let po skončení války jako její „zázrak“. Vysvětluji si vše tím, že každý vypráví rád o dětství. Pro ni bylo od deseti let domovem varšavské ghetto, pak přišly ještě větší hrůzy. Ztratila šest let života. Kvůli zlým lidem. Navíc matčin příběh nebyl jediný, který doma zazníval. Rodiče se přátelili s lidmi, kteří šoa přežili, i oni donekonečna vše líčili.
Už jako malý jste vše „žil“. Jaké mechanismy jste měl, abyste to dokázal ze sebe dostat?
Potlačil jsem emoce tak, aby mě to všechno nezraňovalo. Nechtěl jsem se každou minutu bát. Téměř každou noc mě budil matčin zoufalý pláč… Musel jsem to udělat. Aniž bych to tušil, chránil jsem „ignorací“ vlastní duši. S odstupem času jsem si jistý, že tam někde vznikly mé deprese, s nimiž se umělecky vypořádávám. Jsem si jistý, že nastoupí i silná generace, jež se podobně vypořádá se 7. říjnem 2023.