Článek
Když jste Pražský Big Band zakládal, byl jste třiadvacetiletým studentem konzervatoře. Proč jste se pustil do tak velkého projektu?
Celé to vlastně vzniklo kvůli době, ve které jsme žili. Zuřil socialismus, začala tvrdá normalizace, které jsme se vzpírali, jak to jenom šlo. V té době se ukázalo, že mě a mnohé další jazzová muzika osvobozuje.
Řada lidí, z nichž už jsou dnes legendy, se neprojevovala na profesionální scéně, která v podstatě nebyla. Existovala však docela velká síť amatérských jazzových festivalů, kupříkladu Český amatérský jazzový festival nebo Národní amatérský jazzový festival. Prvně jmenovaný se konal v Přerově, druhý v Mladé Boleslavi. Už v šedesátých letech na ně jezdili muzikanti z celé Evropy, takže měly svou prestiž.
Já se začal zabývat jazzem už v pubertě, kdy mě ovlivňoval můj o devět let starší bratranec Jiří Stivín. Byla to muzika, kterou jsem si zamiloval, chtěl jsem ji dělat, viděl jsem v ní vzdor vůči establishmentu.
Cítil jsem určitou šanci se jazzem svobodně vyjadřovat. Navíc v tomhle žánru nikdo nezpíval, na rozdíl od potlačovaných rockových kapel, takže cenzura nebyla až tak veliká.
Pamatujete si na první koncert Pražského Big Bandu?
První koncert jsme měli v roce 1974 v pražské Umělecké besedě. Bylo to dokonce v den mých třiadvacátých narozenin. Kapelu jsme dávali dohromady během podzimu toho roku.
Krátce po jejím založení se nám dokonce podařilo udělat samostatný koncert v pražské Lucerně, na který přišly tři tisíce lidí. To bylo tehdy něco neuvěřitelného.
V době vzniku Pražského Big Bandu musel být logicky také velký problém sehnat noty, literaturu související s modernějším jazzem. Jak jste to řešili?
Samozřejmě to problém byl, nebylo v podstatě nic. Naštěstí tu byla publikace Jazzová praktika Karla Velebného, ale jinak jsme si museli všechno naposlouchat, vytáhnout aranžmá z nahrávek. Takže jsem si koupil hromady notového papíru a psal a psal.
Paradoxně ale fakt, že jsme tu byli zavření, také v něčem pomohl. Totiž v tom, že jsme získali určitý originálnější styl. Velmi přesnou a geniální větu řekl Miles Davis a já ji velice rád opakuji. Řekl: Najdi si svůj zvuk. Tvůj zvuk ve smyslu skladatelském nebo interpretačním musí být jedinečný, musíš to být ty. Je to něco, o co se celý život snažím.
Dá se tím pádem usuzovat, že následný úspěch, ať už kapely nebo vás jako skladatele u západního jazzového publika, byl zapříčiněn trochu jiným, dejme tomu slovanským cítěním a originalitou?
Určitě. Třeba u Emila Viklického je to jednoznačné. Já se v pár věcech také pokoušel spojit náš region, tento typ folklóru, s jazzem.
Jsem prostě rád českým jazzovým muzikantem, který ve světě hraje svůj koncept, jiný, než dělají ostatní.
Milan Svoboda
- Narodil se 10. prosince 1951 v Praze.
- Je jazzový hudebník, skladatel, dirigent a pedagog.
- Je autorem mnoha vlastních skladeb, aranžmá a hudebních doprovodů k divadelním inscenacím.
- Pražský Big Band založil v roce 1974.
Kolik máte v této chvíli na kontě alb?
Alb je celkem šestnáct, a to včetně kapely Contraband. Beru to tak, že Contraband byl vlastně variantou Pražského Big Bandu, která trvala od konce osmdesátých let zhruba do roku 2005.
Pražský Big Band tehdy ve velkém obsazení jako by nebyl. Místo něj byl Contraband v obsazení trochu menším, který díky uvolnění v devadesátých letech natočil řadu alb.
Milan Svoboda
Jaké období v padesátileté existenci Pražského Big Bandu pro vás bylo nejradostnější?
Všechna. Těžko odpovědět. Samozřejmě nic netrvá věčně, všechno se za pár roků vyčerpá, což jsem řešil tím, že jsem vyměňoval muzikanty, vymýšlel jiný koncept. Věděl jsem, že nemůžu mít celý život stejný orchestr. To by muzikanty přestalo bavit.
Jak bude výroční koncert v pražském Lucerna Music Baru vypadat?
V první části vystoupí ve čtyřech variantách Big Band, který vedu už patnáct let na VOŠ Jaroslava Ježka v Praze, kde učím.
Pak nastoupí Pražský Big Band a budeme hrát skladby z jednotlivých desek od začátků po současnost, přičemž postupně budou přicházet sólisté, například Miroslav Hloucal, Marcel Bárta, Jiří Šimek, Kryštof Marek, Martin Kumžák, Radek Krampl, František Kop, Štěpán Markovič, Jarda Šolc, Emil Viklický, Jirka Stivín a řada dalších. Tak by to celé mělo vypadat.
