Třikrát jsem málem zemřel, říká Jožo Ráž z Elánu

Byl úspěšný, ale u nás bylo vždycky všechno úspěšné. Děláme muziku, o které jsme přesvědčeni, a lidé chodí na naše koncerty, poslouchají ji, zpívají si s námi a kupují naše desky. Jsme v hudbě poctiví a pravdiví, to mají rádi.

Cítí to. Nikdy jsme nehráli něco, čemu nevěříme. Než se například rozhodnu zpívat nějaký text, ať už je jeho autorem kdokoli, musím mu stoprocentně věřit. Většinou se ke mně dostanou právě takové, ale stalo se už, že jsem měl zpívat něco, o čem jsem pochyboval.

A já nejenom že takové texty zpívat nechci, já to ani neumím. Nezazpívám je, prostě mi to nejde.

Jmenuje se Dresy a vydali jsme ji v roce 1992. Vzpomínám si, jak jsem od našeho spolupracovníka Pavla Jursy dostal text a byl jsem z něho tak nadšený, že jsem ho v poměrně krátkém čase zhudebnil.

Možná se ta píseň nestala velkým hitem, ale to je mi úplně jedno. Když se mi něco líbí, tak se mi to zkrátka líbí. A Dresy mám moc rád.

Téměř všichni, kteří v kapele byli v osmdesátých a devadesátých letech. Například kytarista Juraj Farkaš, bubeníci Zdeno Baláž a Juraj Kuchárek, kytarista Henry Tóth a další.

Ne, protože to udělali v době, kdy Elán zrovna nehrál a každý z kapely si mohl dělat, co uznal za vhodné. Nikdy jsme se na ně nezlobili. Juraj Farkaš emigroval do Ameriky a Zdeno Baláž do Austrálie. Oba v těch zemích žijí dodnes.

Byly to časy veselé a zábavné. Ovšem z pohledu muzikantů byly i dost těžké. V té době totiž bylo složité i nákladné sehnat hudební nástroje, na které by se dalo obstojně hrát. Pro Čechoslováky to byly nenormálně drahé věci. Slušná kytara tenkrát stála dvacet tisíc korun, což bylo deset inženýrských platů.

Dlouhou dobu jsme tedy v podstatě vydělávali jenom na nástroje. Dřeli jsme do úmoru, a nakonec se nám přece jen podařilo shromáždit dobré nástroje i aparaturu. Když jsme je měli, stali jsme se v podstatě ze dne na den slavnými. Pak už to byla obrovská jízda.

Měli jsme štěstí, že jsme se dostali ke koncertům v zahraničí. Vybrali si nás tamní agenti a my jezdili hrát do Německa, Francie, Tuniska a také do Švédska.

Tam jsme koncertovali tři měsíce a všechny vydělané peníze jsme odtamtud poslali do Ameriky, kde jsme si objednali kvalitní nástroje. Ze Švédska jsme je pak museli do tehdejšího Československa propašovat, protože jsme neměli peníze na vysoká cla, která jsme za ně měli zaplatit.

Ano, nechytili nás, ani když jsme to zopakovali.

Samozřejmě. Všichni v kapele jsme milovali americkou skupinu Chicago, takže jsme se soustředili hlavně na její nahrávky. Dva její členy jsme dokonce potkali v Kodani. V noci po koncertě jsme šli ulicemi a najednou se proti nám objevili.

Byli jsme nadšení, zastavili je, vytáhli jsme domácí slivovici, kterou jsme měli s sebou, a řekli jim, aby se s námi napili. Sedli si vedle nás na chodník, vypili slivovici a šli dál. Byla to bomba, úžasné setkání.

Naráželi jsme na problém, že naši dechaři neuměli hrát tak jako američtí. Výborně zvládali dechovku, byli platnou součástí orchestrů, ale nezvládali frázování, které patří k rockové hudbě. Je jiné než u dechovky nebo klasiky.

Proto jsme před každým nahráváním sháněli dechaře, kteří by ve studiu byli schopni dobře zahrát naši hudbu. Obvykle to byla dost náročná práce, ale když někdo umí hrát tak, jak potřebujeme, je to bomba.

Před mnoha lety jsem se i já pokoušel hrát na dechové nástroje. Ale přiznávám, že mi to nešlo. Navíc mě při tom často bolela hlava, takže jsem toho nechal.

Těžko říct, ale asi to bylo kvůli tomu, že jsem ve své podstatě rocker. Všechno, co v hudbě potřebuju, jsou dvě kytary, baskytara, bicí, klávesy a dechy. Housle a další nástroje už mi připadají zbytečné.

Já z toho moc nadšený nebyl. Souhlasil jsem jenom proto, že si to přáli ostatní členové kapely. Stále platí, že takovému spojení nefandím. Miluju klasickou hudbu, ale když se začne míchat s rockem, přijde mi, že je to násilné.

Zdálo se mi, že je zbytečné, aby existoval muzikál s našimi písněmi, které nebudeme zpívat my. Navíc se mi nelíbil muzikál Mamma Mia!, ve kterém byly použity písně skupiny ABBA. Připadl mi příliš vykalkulovaný.

Ukázalo se ale, že můj názor byl mylný, protože muzikály Osmý světadíl a Voda (a krev) nad vodou, které na základě našich písniček vznikly, naši produkci obohatily. A navíc jsem přesvědčen, že Ján Ďurovčík je génius. Moc nemluví, ale dělá skvělé věci. Je mimochodem i skvělý tanečník a choreograf, žák mého tchána Štefana Nosáľa, uměleckého šéfa souboru Lúčnica v letech 1949 až 2017.

Říkal mi, že Ďurovčík je jediný, koho ve své profesi uznává. Nechával ho dělat projekty, které nikomu jinému nesvěřil. Nakonec mu sice od folklóru utekl k divadlu a muzikálům, skvělý ale zůstal stále.

Nikdy jsem to nedělal. V životě jsem nenapsal takříkajíc písničku do šuplíku. Skládal jsem výhradně ve chvílích, kdy nám už hrozily pokuty za to, že jsme ještě neodevzdali písničky pro novou desku. To jsem sedl a něco napsal. Potřebuju ke skládání stres. Tvořím prostě, jen když musím.

Ano, samozřejmě. Byl to mimořádně hodný člověk, který nikdy nikoho neotravoval a stále makal. Byl úžasně pracovitý a bohužel si myslím, že se upracoval k smrti. Byl to další génius, který se v mém životě objevil. Někdo takový se rodí jednou za sto let.

Od první do páté třídy jsme v Bratislavě chodili do základních škol, které spolu sousedily. On na Jelení, já na Karpatskou. Setkali jsme se ale už v lidové umělecké škole, ve které jsme oba navštěvovali hodiny klavíru. Spřátelili jsme se pak na hodinách teorie. A později mi zavolal s tím, abychom spolu udělali kapelu.

To ne, ale byla období, která pro mě byla těžká. V určitých časech po mně lidé i média opravdu šli. Například v době, kdy jsem podporoval bývalého slovenského premiéra Vladimíra Mečiara.

Já ale vždycky říkám svůj názor. Ten častokrát není v dané politické situaci populární a já jsem zejména pro média jasný terč. A musím říct, že někteří novináři se v tom přímo vyžívali. Pořád jsem ale tady a žiju. Na druhém břehu jsem už byl třikrát, a pokaždé jsem se vrátil, protože mě tam ještě nechtějí.

Jsem člověk, který se s lidmi moc nekamarádí. Nepustím k sobě každého, do mé pracovny v Bratislavě se dostane jen pět lidí, nikdo další. Mám sice mobilní telefon, ale ten je uložený kdesi hluboko, protože ho v podstatě nepoužívám. Na internetu jsem ještě nikdy nebyl…

Nikdy. Počítač má jen má žena, já ne. Mám sice vynikající computer na komponování hudby, ale protože ho neumím ovládat, tak s ním nepracuju. Mám i vynikající mixážní pult Yamaha, který umí všechno, ale ten také neumím používat. Takový jsem.

Omlouvám se, ale nechci o tom mluvit. Na druhé straně jsem ale opravdu byl třikrát. A víte, co je zajímavé? Nikdy jsem nic neviděl. Žádný černý tunel a bílé světlo na jeho konci, žádné anděly, žádné duše blízkých. Všude byla jenom tma, nic víc. Přitom věřím v Boha, v jiné dimenze i jiné světy.

Před lety jsem se intenzivně stýkal s několika psychotroniky a lidmi s podobnými zájmy. Jenomže postupem času jsem se musel se všemi, kromě jedné úžasné a poctivé paní, rozejít. Ukázalo se totiž, že ode mě dříve nebo později všichni něco chtěli. Nejčastěji samozřejmě peníze. A to mě naštvalo.

Pravda je nicméně taková, že mám psychotronický talent. Mohl bych být kouzelníkem, ale nechci to. Proto se tomu nevěnuju.

Je to téměř všechno, co mám. Je můj život, miluju ji, nemohl bych bez ní existovat, ale neposlouchám ji.

Jednou za rok si na vinylu pustím nějakou desku skupiny Chicago a jsem spokojen. Jinak si v podstatě nepouštím nic, takže vlastně nevím, co se dnes hraje. Když už ale někde něco zaslechnu, nelíbí se mi to. Myslím si, že to, co se v současnosti produkuje, je hrůza. Pitomé melodie vymyšlené umělou inteligencí, dementní texty, to mě opravdu nebere.