Ukrajinská filmová hlídka. Kinovarta pomáhá uprchlíkům se zakořenit, Čechům sundává klapky z očí

Název projektu není náhodný. Slovo varta, jež se dříve vyskytovalo i v češtině, se používá pro označení hraniční stráže nebo hlídky. „Snažíme se chránit a opatrovat ukrajinskou kulturní sféru,“ vysvětlují zakladatelé, podle nichž se pojmenování dá volně přeložit i jako kino, které stojí za to.

Pavel Sandul, Moldavan dlouhodobě žijící v Česku, a Ukrajinka Olena Vesela, která rodnou zemi opustila po začátku ruské invaze, Kinovartu odstartovali zkraje roku 2024. Iniciačním momentem pro ně bylo zhlédnutí oscarového dokumentu 20 dnů v Mariupolu, který se rozhodli představit českému publiku.

Původně charitativní iniciativa na podporu Ukrajiny, která dodnes spolupracuje s pražskými kiny 35, Atlas, Bio Oko či Světozor, se postupně proměnila v distribuční společnost, která chce oslovit jak ukrajinské uprchlíky, tak české publikum. Výdělky ze vstupenek pokrývají provozní náklady, část příjmů pak míří na podporu ukrajinských filmařů.

Dramaturgie Kinovarty stojí na třech pilířích: nadčasové artové filmy, sociální dokumenty o současné situaci na Ukrajině a v poslední době stále oblíbenější žánrové snímky, zejména komedie. Právě ty dnes hrají pro konfliktem sužovaný stát klíčovou roli.

Olena Vesela popisuje, že ukrajinská kultura je tradičně barevná a veselá. Pro Kinovartu je proto důležité přivážet odlehčený obsah, který ukrajinské komunitě v Česku připomene domov a poskytne prostor k psychickému odpočinku.

S emočně náročnějšími dokumenty a thrillery naopak cílí na tuzemské diváky, pro něž mohou znamenat další zdroj informací o realitě nekončící agrese.

„Lidé mívají pocit, že je válka daleko, pro mě osobně se ale odehrává i tady. Někteří lidé si dobrovolně nasazují klapky, což se děje víc v regionech než v Praze. Tamní lidé ale překvapivě na projekce stále chodí a stejně tak diváci na Slovensku,“ podotýká Sandul.

Češi podle něj o Ukrajincích často mají zkreslené představy. „Většina lidí je vnímá tak, že pracují na stavbách a nemají na Česko silnější vazbu. My chceme vytvořit prostor, kde se ukáže jejich skutečná kultura,“ dodává. Ukrajince chce dostat do kina, aby nechodili jen „z práce do hospody“, a prostřednictvím společných kulturních zážitků je v novém domově zakořenit.

Ukrajinský filmový průmysl se s počátkem války nezastavil, ba naopak. Po roce 2014 a definitivně s příchodem února 2022 se zcela odloučil od ruské kinematografie a začal se více orientovat na mezinárodní koprodukce a západní trh. „Válka trvá dlouho, život pokračuje. Jako pekaři stále pečou chleba, tak i filmaři pořád točí,“ uzavírá Sandul.