RECENZE: Farma zvířat przní Orwellovu klasiku

Farma zvířat se nikoli náhodou dostala do literárního kánonu minulého století a stále zůstává povinnou četbou k maturitě, mimo jiné i v našich končinách.

Orwell sotva stostránkovou prózu vydal krátce před koncem druhé světové války. Reagoval jí však na o něco starší politické události, totiž bolševický převrat v Rusku roku 1917 a pozdější převzetí moci a krutovládu Josifa Stalina.

Komunistické pohlaváry v textu vyobrazil jako hamižné a vypočítavé vepře. Ti poté, co vyhnali lidské majitele statku, kážou ostatním zvířecím obyvatelům o rovnoprávnosti a nutnosti dodržování pravidel, jež sami porušují a různě ohýbají.

K autorově potemnělé a zároveň satirické alegorii je zapotřebí přistupovat v kontextu doby jejího vzniku. Určité vykreslené rysy totality jsou přesto platné i v současnosti, kupříkladu v Severní Koreji nebo na Kubě.

Letošní animovaná verze, k níž napsal scénář Angličan Nicholas Stoller, je její velmi neduživé torzo. Tatam je stísňující atmosféra, kterou šíří manipulativní prasata bojující o čelné postavení v komunitě a již tak skvěle převedlo v roce 1954 do snímku britské režijní duo Joy Batchelorová a John Halas. Právě ti ukázali světu, že se Orwellův přímočarý a srozumitelný příběh dá pro velké plátno zpracovat snadno, a přitom chytře a podmanivě.

Serkisovo podání působí, jako by si s ním tvůrci absolutně nevěděli rady. Zpočátku sice zachytili jeho základní schéma a drželi se notoricky známé kolize mezi Napoleonem, symbolizujícím Stalina, a jeho hlavním konkurentem Kulišem, jenž představuje analogii Lva Trockého. Tím ovšem vzdálená podobnost mezi nimi bohužel končí.

Z Kuliše je samice Kulíša, zřejmě aby film dostál genderové vyváženosti. Z obávaného a bezcitného Napoleona se stal zavalitý, mondénní a až karikaturně vyhlížející populista, který se namísto hrůzostrašných projevů nepokrytě kamarádí s magnáty, propadá okázalé spotřebě a doma pak rozjíždí pouťovou zábavu. Nepřipomíná vám to nejvlivnějšího muže světa, popřípadě jeho lokální napodobitele?

Dialogy se úporně snaží být vtipné, hlášky zesměšňující homofobii, kapitalistické vykořisťování a společenské kastování nicméně takové rozhodně nejsou. Chvílemi přichází na řadu také situační humor, aplikovaný především na nebohé ovce nebo drůbež, ani ten ale nepřichází s ničím originálním. Rovněž nezaujme animace, jež vypadá dosti lacině a odbytě.

Namísto mrazivé analýzy diktatury obdrží divák křiklavý, řemeslně nezvládnutý polotovar, který pod maskou progresivní aktualizace przní znamenitou literární předlohu. Autoři nové adaptace evidentně nepochopili, že Orwellova síla tkví v nadčasovosti, nikoli v podbízení se pomíjivým trendům.