RECENZE: Amadoka jako symbol bojující, kolaborující i veselé Ukrajiny

Tahle kniha má v češtině 732 stran (vydalo nakladatelství Větrné mlýny v roce 2025). V mnoha vrstvách vypráví události během jednoho století, které provázely války, genocida, kolektivizace i hladomor. Ukrajinu převálcovaly opakovaně.

Nepřály láskám, normálnímu životu ani svobodě. Nechávaly po sobě až nezhojitelná zranění, s jejichž následky se vyčerpaná země i traumatizovaní lidé stále dokola vypořádávají. Nese s sebou palčivé otázky typu: kdo je/byl vlastně na Ukrajině doma, Židé, Rusové, Rusíni, Ukrajinci…?

Pařízkovi se podařilo v inscenaci převést naléhavá témata do divadelní podoby téměř beze zbytku. V industriálním prostoru Divadla X10 nabízí zdramatizované příběhy žen, které shodně sní o jediném: obyčejně šťastném životě po boku muže, jenž by opětoval jejich lásku.

Ač se časově svými osudy míjejí, řeší stále to samé, místo svých snů bojují opakovaně o holé životy. Agresoři se střídají jeden za druhým, plení, znásilňují, vydírají. Romana, Sofie i Uljana tím personifikují zemi, v níž žijí, Ukrajinu. Stát, který chce být součástí vyspělé Evropy, ovšem stále je i vnitřními silami tažen kamsi na Východ, k Rusku.

Pařízek do hlavních rolí představení obsadil své oblíbené herce, kteří s ním dělali už Moskoviádu (2022) a Na západní frontě klid/Zelené koridory (2023). Gabriela Míčová, Stanislav Majer, Táňa Malíková, Václav Marhol a Martin Pechlát (za roli Otty von F. v Moskoviádě získal Thálii) pod jeho šikovným vedením přecházejí z role do role.

Společně předávají divákům příběh o zemi, která opakovaně ztrácí elity, svou kulturu, celé etnické skupiny…, a možná by k zastavení tragédií stačilo málo: mít kdesi na Východě bájné jezero, které lze těžko přeplout. Zdánlivě nekonečná plocha symbolizuje vnitřní rozpor státu, který hledá národní identitu, stejně tak jako lidské tápání spojené s hledáním materiální, emoční stability.

Bohatý příběh podtrhují v X10 poměrně jednoduché kulisy. Výkony herců podtrhují přívaly vody, stůl, projektor a hlavně promítané černobílé fotografie lidí, kteří dávno nemají jména, protože kdysi, kamsi „zmizeli“. A ač se časové vrstvy v inscenaci neustále přelévají, prolínají, i díky těmto prvkům se v líčení dílčích fragmentů neztratíte. Složky na sebe navazují, dávají smysl.

Tohle ukrajinské krvavé údobí - začínající ve 30. letech 20. století hladomorem na Ukrajině a končící kdesi na Donbase ve 20. letech 21. století - tak projdete svižně. V orientaci, kde se právě nacházíte, vám pomohou také jednoduché, trefné kostýmy (Kamila Polívková). Vše navíc podtrhuje promyšlená hra světla a stínů.

Právě vizuální složka je tím, co vás v Amadoce chytne hned od začátku. Patří k ní nahota skutečná i ta představovaná, i proto je hra přístupná jen dospělým divákům. Na inscenaci je opravdu znát, že režisér má bohaté zkušenosti s tím, jak vypadá moderní evropské divadlo. Stejně dobrá je v upoutání vaší pozornosti také hudební část, jíž dominuje Táňa Malíková. Místy máte díky ní a jejímu emotivnímu výkonu pocit, že nesedíte v hledišti, ale posloucháte skvělý koncert.

Jste-li ochotní naslouchat, vnímat a hledat dějinné souvislosti, Amadoka je tím nejlepším, co můžete v Česku nyní v divadle vidět. Oproti předešlým Pařízkovým projektům z ukrajinské trilogie se navíc místy dost nasmějete (Majer i Pechlát vám k tomu dají příležitost mimo jiné v ženských rolích).

Domů, po několika hodinách, sice půjdete s hlavou plnou otázek, ale rovněž s jistou radostí, nadějí, že (pře)žít se dá v každé době, ač to může hodně, hodně bolet, a to za podmínek, že vám sudičky do životů nadělily jistou porci štěstí…