Klaus: Od Babišovy vlády jsem čekal víc, zvyšování deficitu je zhoubné

Ne, tento sjezd je proti duchu této deklarace, proti jejímu smyslu. Má naopak za cíl rozbít dobré vztahy mezi naší zemí a Německem. Vztahy byly klidné, dobré. Toto je někým záměrně rozdmýcháno, aby nastal problém.

V mém Institutu jsme věděli, že je to vážná věc. Vydali jsme k tomu publikaci už 3. ledna. Naší základní myšlenkou je, že tento sjezd není česko-německým problémem, ale česko-českým. Někdo chtěl využít této akce, aby rozdmýchal nový problém.

Nebyl důvod, abychom sem do naší země tahali sudetoněmecký landsmanšaft. Je to svévole, se kterou nemohu souhlasit.

Nežonglujme se slovy, jako je „smíření“ a „omluva“. Odmítám takové zneužívání slova omluva. Omluva je relevantní ve chvíli, kdy v tramvaji omylem šlápnete sousedovi na nohu. V takovém případě je slova „omluva“ na místě. K mnohaleté záměrné vědomé politice není slova „omluva“ adekvátní.

Druhé slovo „smíření“. Já myslím, že vůbec nejde o smiřování. Naše země jsou přece dávno smířeny. Tento sjezd je naopak cestou k „nesmíření“.

To by mě ani ve snu nenapadlo, o tom nemluvím. Považuji spojení „Benešovy dekrety“ za nepatřičný výrok. Všichni víte, že po válce nefungoval parlament. Vládlo se nejen v naší zemi formou dekretů. Podstatné je, že nebylo možné, aby v tu chvíli parlament hlasoval. Ale podstatné je, že následně československý parlament dekrety schválil a od té doby mají platnost jako jakýkoliv jiný zákon nebo složka našeho právního řádu.

Jsou to normální zákony tehdejší Československé a dnes České republiky.

Nevím, jak přesně ta formulace byla. Ale podívejte, tato vláda - a já ji za to kritizoval - se vůči sjezdu sudetských Němců tvářila strašně neutralisticky. To bylo možné jen do určitého momentu, než se začaly objevovat hlasy, že ti či oni němečtí politici přijedou na tento sjezd. Potom začala mít vláda velký problém, nemohla se tvářit, že to není politická záležitost.

Poslední úder tomu dal prezident Petr Pavel, když udělil sjezdu záštitu. To byl naprosto bezprecedentní a v minulosti neznámý čin. Potvrdil tím, že je to ryze politická událost.

Patřil jsem mezi ty, kteří považovali za nezbytné, aby skončila vláda Petra Fialy (ODS) a jeho koalice. Proto jsem jako většina občanů vítal tuto změnu.

Uplynulo asi půl roku a řekl bych, že jsme od nové vlády čekali více. Volby nezměnily úplně situaci. Vládní koalice tří stran v poměru počtu poslanců 80 (ANO), 15 (SPD) a 13 (Motoristé) není ideální stav.

Strany se navzájem potřebují, ale současně hlas SPD a Motoristů je malý a slabý. Já si užil koaliční vládnutí v době, kdy ODS měla evidentně více hlasů než lidovci a ODA, ale neměla takovou převahu, jako má ANO s 80 poslanci. Mohl jsem si proto daleko méně „vyskakovat“, než jak si může vyskakovat Andrej Babiš. A jinými slovy: Jan Kalvoda a Josef Lux si mohli daleko více vyskakovat než Petr Macinka a Tomio Okamura. Proto říkám těm, kteří čekali radikální změnu, že se mýlili. Nejen že není, ale ani být nemůže.

Já jsem po volbách myslel, že dojde k posunu v náhledu na Green Deal. Myslel jsem, že dojde k výraznému posunu vůči evropskému integračnímu procesu. Vůči dominanci Bruselu. Zatřetí, myslel jsem, že dojde k racionálnímu posunu v náhledu na válku na Ukrajině. Myslel jsem, že už nebude možné říkat, že máme ukrajinskou vládu.

To jsem hlásával doma i v cizině a musím říct, že s odstupem osmi měsíců jsem se mýlil. Ty změny jsou menší, než jsem čekal.

Myslím, že to bylo způsobeno i tím zádrhelem kolem Filipa Turka. Petr Macinka chtěl být radikální v pohledu na zelenou ideologii. Čekal jsem větší zásah, ale nemohu popřít, že k nějakému dochází.

Co se týče Evropské unie, tak bych řekl, že je politika spíš méně odvážná, než jak by být mohla.

A co se týče Ukrajiny, tak ministr Macinka sice udělal první návštěvu zdvořilostně na Slovensku, ale pak jel do Kyjeva a tím to všechno postavil na hlavu.

To jsou věci, ve kterých jsem trochu zklamán. Velikánské zklamání pak je, co dělá vláda v oblasti školství. Nepodařila se radikální změna po ministru Bekovi. Zrovna tak jsem očekával, že nastane výraznější změna ve zdravotnictví.

Macinka původně mířil jinam. A plně jsem souhlasil s jeho argumentem, že ministerstvo životního prostředí je to rozhodující ministerstvo, kde se odehrává hlavní ideový střet současnosti. Proto si ho také od začátku vybíral. Zádrhele, které vznikly se jmenováním, však způsobily, že se stal nečekaně ministrem zahraničí. A musím říci, že jakkoliv se mračím na celou řadu jeho formulací, tak si myslím, že takto kvalitního ministra zahraničí jsme ještě neměli. Pohybuje se tam jako ryba ve vodě, jako by tam od začátku patřil.

Já takové výroky nepoužívám, ale respektuji anglickou frázi „It is impossible to think clearly in understatements“, tedy že je nemožné myslet čistě v nejasných výrocích. To je citát, který opakuji často. Nejsem proti zřetelným výrokům, ale měl by s nimi každý člověk šetřit.

Já myslím, že tato vláda udělala mnoho škrtů, kterými oslabila moc neziskovek. To je revoluční čin.

Představa, že se pravidelně stýkám s Motoristy, je mylná. Na nedělním pivu jsem potkal Filipa Turka, líčil, kolik se mu podařilo seškrtat plánovaných větrníků. A já mu říkám: „No, Filipe, vy se mýlíte. Sice jste seškrtal větrníky, ale nakonec se stejně za vaší vlády začne s masovou, byť seškrtanou, výstavbou větrníků. Vy si myslíte, že jste udělali radikální změnu, ale v historii bude vaše vláda ta, která těch větrníků postavila nejvíc.“ Nechtěl to slyšet.

Samozřejmě, že argumentují tím, že jsou s tím spojeny dotace EU a premiér Babiš jim to dal jako „povinnost“. Je to složitá hra. Já bych se na to odvážil říct, že peníze EU nepotřebujeme. Kvůli penězům jsme do Unie nevstupovali.

Nemělo by to tak být, ovšem buďme féroví. Je to důsledek voleb. Boj neprovádí jen Macinka a vláda, provádí ho i prezident.

Vydání záštity brněnské akci bylo vyhlášení boje prezidenta s vládou. Je to špatně.

Pobuřují mě i debaty o tom, že by Ústavní soud měl řešit kompetenční žalobu na vládu (kvůli účasti prezidenta na summitu NATO - pozn. red.). Unikat k „soudcokracii“ je nedůstojné. Politici nemají právo nedořešit si tuto věc vzájemnou domluvou.

Byli to jiní lidé a jiná doba. V té době ještě premiér i prezident byli vyrostlí z politického systému země, zatímco v případě dnešního prezidenta je to násilný vpád nepolitika do této situace.

Já jim dohodu navrhovat nebudu. Tady jde o to, že všechno posunul naprosto nezodpovědný krok, a to přechod na přímou volbu prezidenta. To, čeho jsme nyní svědky, je důsledek této volby. Já jsem s tím nesouhlasil téměř tři desetiletí, kdy jsem to mohl více ovlivňovat.

Byla to fatální chyba. Bylo to líbivé, populistické gesto, kdy politici neměli žádného vhodného kandidáta na prezidenta.

Ty pravomoci jsou ústavně vymezené velmi sporně a každý z prezidentů se s tím utkával. Věta, že „prezident jmenuje…“ No, co to znamená? Že musí povinně jmenovat navrhnutého člověka, nebo nikoliv? Byl to souboj všech prezidentů s realitou. Někdo to hrál silněji, někdo ne. Když měla vláda pevnější mandát, tak vyhrávala. Když ho měla méně pevný, vyhrával víc prezident.

„Prezident zastupuje“ je volný výrok. Znamená to, že mu má vláda napsat projev, který tam má říci? Je to sporné. Ta věta, kterou používá prezident, kdo má na konkrétním zasedání sedět a kdo má mít za naší zemi projev, nic neříká.

Hospodářská politika má dvě složky. Jedna je ta na výsost makroekonomická a druhá je pletení se státu do mikroekonomiky.

To, že tato vláda zkouší rozvolnit rozpočtový proces, považuji za naprosto zhoubné a nepřijatelné. S pokusy, aby se zvětšovaly deficity rozpočtu, zásadně nesouhlasím. Jsou založeny na chybném vidění světa premiéra Andreje Babiše a místopředsedů Karla Havlíčka a Aleny Schillerové.

To je můj dlouhodobý postoj, který nemohu změnit v žádném případě.

Myslím, že tato vládní trojice vychází z mylného keynesiánského předpokladu (ekonomický směr, který prosazuje aktivní zásahy státu do ekonomiky - pozn. red.), že výdaje státního rozpočtu automaticky mají multiplikační účinek, který vede k ekonomickému růstu. Ale ekonom musí sdělit, že multiplikátor má svůj účinek za jednoho jediného předpokladu, že má hodnotu větší než jedna, což byla hypotéza keynesiánců. Když má hodnotu menší než jedna, tak jakýkoliv státní výdaj snižuje hrubý domácí produkt.

Odhady pracoviště v německé Jeně, které se tím dlouhodobě zabývá, říkají, že Česká republika má jeden z nejmenších multiplikátorů s hodnotou 0,6. To znamená, jedna koruna výdaje státu anebo deficitu státu krát 0,6 znamená, že ubírá našemu HDP.

Ale teď jste jenom do lidového jazyka převedl mou úvahu o velikosti multiplikátoru výdajů státního rozpočtu. Odhady jsou, že u nás je menší než jedna. To znamená, že ten efekt je nikoliv plusový.

Nefungováním našeho ekonomického systému. Je to systémová obecnější věc. Naprosto nesouhlasím s tím, že potřebujeme všechny infrastrukturní změny, o kterých se mluví. I normální domácnost musí zvažovat, zda tento měsíc raději koupí novou pračku, nebo potřebné věci dětem. Prostě nekoupí všechno - jen to, na co má.

Nejsilnější ekonomický pojem, který dělá ekonoma ekonomem, je pochopení slova budget constraint, neboli rozpočtové omezení. To je alfa a omega ekonomického myšlení. A pokud si rozpočtové omezení rozbijeme, tak se chováme neekonomicky.

Poprvé jsem pochopil neřešitelnost situace, když jsem den po říjnových volbách v autě sledoval debatu u Václava Moravce, v níž mluvili Karel Havlíček a Petr Macinka. Ten tam tvrdě hájil rašínovskou politiku, považoval ji za dominantní věc. Ale Havlíček vysvětloval, že ne, že oni mají plány, aby rozhýbali ekonomiku jakýmkoliv vydáváním peněz. V tu chvíli jsem si řekl, že je všechno ztracené, protože tato vláda se nemůže na této věci shodnout.

Já myslím, že tvrdší by být měli, ale připouštím, že poměr poslaneckých mandátů osmdesát ku třinácti je docela smrtící.