Článek
S ruštinou se to má u mě takhle. Sametová revoluce přišla, když jsem byla v sedmé třídě. Základní škola na Jižním Městě, kam jsem chodila, zareagovala rychle: poměrně záhy jsme měli angličtinu. No, dobře, učila ji tělocvikářka, byla lekci dvě před námi, ale aktivní ruština tím z mého života vymizela.
V hlavě mi zbyla „jen“ azbuka, v níž stále čtu, průměrně složité texty. A taky celoživotní slabost pro rusky psané knihy, které ke mně do určité doby přicházely jedna za druhou.
V tomto modelu „know-how“ jsem se jala s paní konverzovat. Ono ani nic moc jiného nezbývalo. Vířivka je prostorově malá a obvykle se ve světě setkávám s tím, že jsme přeci Slované, budeme si rozumět.
Na dotaz Rusa, co děláme v Jerevanu, jsem kostrbatě odpověděla, že jsme turistky a zrovna tahle země, tenhle prostor mě odmala fascinuje (i kvůli pohnuté historii). Následovala další otázka, zda jezdím na východ často. Ano, pomyslela jsem si, i Čínu bych rusky dala, jenže jsem se nechtěla pouštět na tenký led.
A tak jsem místo toho řekla: „Byla jsem v Oděse.“ Změna v tváři tázajícího byla evidentní, tak jsem to „vylepšila“: „A taky v Kyjevě“. V tu chvíli do mě dcera pod vodou kopla. Upozorňovala mě tím, že zas mluvím víc, než mám. Vím, pomyslela jsem si, a konverzaci dorazila větou: „Taky jsem byla v Užhorodě, Mukačevu, kdysi tahle oblast patřila Československu.“
„Dlouhou už vaše není,“ zareagovala Ruska a vířivka byla ještě chladnější, pro nás, Češky. I mně (obvykle dost natvrdlé osobě) došlo, že aniž bych chtěla, vyjmenovala jsem místa, kam pravidelně dopadají ruské bomby. Během zlomku vteřiny mi secvaklo i to, že s Rusy neumím mluvit, že žádného pořádně více než tři desítky let neznám. Tím posledním byla má ruštinářka na ZŠ Milíčov…
Přitom stále miluji ruskou kulturu. Tu část, jež se k nám dostane. Naposledy jsem objevila Jevgenije Vodolazkina (jinak rodáka z Kyjeva), jeho romány Laurus (česky, 2016) a Letec (česky, 2018). Koupila jsem si je v Levných knihách, které už taky zanikly. Ocením i jiné ruské klasiky: literatury, divadla a filmu (i když třeba Nikita Michalkov lidsky ztělesňuje vše, co odmítám).
„Juli, jdeme,“ ukončím česky své úvahy o tom, o čem se raději (ne)bavit s Rusy, a rusky sdělím spolurelaxujícímu páru: „Eto cholodno.“ Odpovědí nám, že studený je opravdu až bazén vedle. Ano, o tom, co je a není zima, mají jistě Rusové lepší přehled než my, Češi, uznávám.
Jen ten pocit dvou světů, které se možná nikdy nepotkají, ve mně dlouho zůstane. A je mi z něj smutno. Obětí ruských imperiálních snah je totiž hlavně to, čím Rusko svět bezesporu obohatilo, jeho nádherná kultura.
