Článek
V nové komedii hrajete na hudební nástroj a tančíte. Co z těchto disciplín zvládáte?
Jsou to pro mě především herecké úkoly. Ani jednu disciplínu nějak zvlášť neovládám. Musel jsem se s tím poprat, aby vše vypadalo, že to ovládám.
Kamufláž v tanci si představím, jenže hrajete muzikanta. Ruce na saxofonu jsou vaše?
To nebudu prozrazovat… Prsty moje jsou.
Dobře, jen ještě zůstaneme u tance. Ve filmu hraje i porotkyně StarDance Tatiana Drexler. Nelákala vás do dalšího ročníku oblíbené soutěže?
Ptala se mě na to celou dobu. Odpovím vám na vaši otázku to, co jí: za prvé, nedostal jsem žádnou nabídku, a za druhé: asi bych ji s velikými díky odmítl. Tanec opravdu není moje disciplína. Ve StarDance bych se tak necítil úplně dobře, byl bych spíše komický prvek, vyhodili by mě v prvním kole. Což se mi nechce úplně absolvovat.
Budete se asi divit, ale komici dojdou většinou velmi daleko.
Komici možná, ovšem já v tanci nejsem ani dobrý komik. Jen bych se na parketě plácal, a to by působilo spíš směšně. Pojďme raději podobné úvahy přeskočit.
A jsem zas u zpěvu. Ve Švihácích se potkáváte s Helenou Vondráčkovou, tentokrát naživo. V komedii Prvok, Šampón, Tečka a Karel (2021) jste ji „zpíval“. Ocenila to?
Nevím, nebavili jsme se o tom… Ale potkal jsem ji moc rád. Strávili jsme společně s kolegy příjemný večer, hezky jsme si popovídali. Vydržela s námi docela dlouho.
Jakou její písničku máte nejraději?
Asi tu z komedie S tebou mě baví svět, Sladké mámení. Pouštíme si ji vždycky na večírcích a všichni se snažíme napodobit až ikonický tanec Zdeny Studénkové, jež skladbu zpívá.
Vidíte, že někdy tančíte… Ještě vás vrátím k jiné komedii, ke Švihákům. Její děj se odehrává v Piešťanských lázních. Jezdíte do podobných zařízení rád?
Párkrát jsem v lázních byl. Ne že bych to potřeboval ze zdravotních důvodů, ale protože to tam mám rád. Je tam klid, pohoda, relax. I proto i v Piešťanech, když jsme si urvali hodinku volna, naplnily ji wellness a sauna.
Možným divákům prozradíme, že na vás plácají i bahno. To se vám líbilo?
Zrovna tenhle záběr byl filmový… Teplému bahnu jsem se bránil, protože ho na mě kdysi dali v Mariánských Lázních. Konkrétně šlo o teplou rašelinu, byl jsem pak rozhicovaný další dva dny, zrovna dobře mi to neudělalo. Na natáčení na mě tak „naplácali“ chladnou hmotu.

Jitka Schneiderová jako Eva s manželem Danem v podání Martina Pechláta
Před kamerou jste se v novince sešel s bývalou švagrovou Jitkou Schneiderovou. Jsou podobné rodinné konstelace při práci výhodou nebo nevýhodou?
Výhodou je, že se nikdo před nikým zvlášť nepředvádí, nesnaží se být „jiný“. Protože se znáte, „nehrajete“ mimo kameru, pracujete s kolegy, s nimiž si máte co říci. To se sešlo i u Šviháků.
Ve Švihácích máte hlavní roli. Řekl vám režisér Braňo Mišík, proč si vás vybral?
Konkrétně řekl, že chtěl do role Dana přesně někoho, jako jsem já: neprvoplánového krasavce s civilním projevem, který působí na plátně normálně a pravdivě. Obecně tím vystihl mou, řekl bych, ne úplnou krásu, ne úplnou výraznost, nehvězdnost… Prý mám v sobě takovou obyčejnost, kterou chce v příběhu mít, aby byl uvěřitelný.
Hezky jste to popsal. Tohle obvykle slýcháváte o sobě i v běžném životě?
Jo… A moje žena mi ještě říkává, že působím na lidi strašně odtažitě, až chladně. Tak nevím. Pravdou je, že jsem uzavřenější.
Kdyby byl svět plný extrovertů, sežerou se… Aniž bych vás chtěla naštvat, jak s tímhle jde dohromady fakt, že nyní točíte jednu komedii za druhou?
Asi se momentálně nejvíc točí komedie, lidi na ně nejvíc chodí do kina. Sám bych si určitě velmi rád zase někdy zahrál v pěkném dramatu… Navíc je taky otázka, jak filmy dostávají „nálepky“. Mám pocit, že se hodně věcí hází do škatulky komedie, protože diváci tenhle žánr v téhle době chtějí. Oni i ti Šviháci jsou vtipní, ale spíš jde o rodinný film, u nějž se zasmějete, než abyste se smál/a od začátku do konce. Jsou v něm taky dramatické chvíle.
Jak dlouho jste je natáčeli? Ptám se proto, že vizuálně jde o podařený film.
Zhruba 25 dní. Není to rychlokvaška, prostor a čas na práci rozhodně byl.
Zmiňujete čas. Jak dlouho předem musíte o projektu vědět, abyste ho vzal?
Čím dřív, tím líp. Ale tím, že jsem na volné noze a nejsem v angažmá, nemusím se nikoho ptát na svolení, mohu si hodně věcí zařídit. Pak už jen ladím „detaily“. Takže u Šviháků jsem věděl skoro půl roku, 3/4 roku dopředu, že budu točit, stejně jsem občas musel jezdit do Prahy na otočku na představení, která byla nasmlouvaná a nešla přeložit či zrušit. Ideální pro mě je, co se týče práce, plánovat věci rok dopředu.
Už máte plný diář na letošek?
Nemám ho plný, ale mimo jiné divadelní zájezdy jsou nasmlouvané třeba už na prosinec.
Do té vaší vytíženosti patří seriály. Teď velmi obecně. Dokáže herec, jako jste vy (máte dvě divadelní Thálie), cokoli udělat se špatným, slabým scénářem?
Spíš ne, záleží ale taky na typu projektu. Když je to autorský film, kde se budu půl roku scházet s režisérem a budeme na scénáři pracovat, bude se zkoušet, scénář se nějak někam vyvine. Což ovšem není případ seriálů, u nich dopředu ani moc nevíte, kam se děj vyvine. V nejlepším případě máte v ruce scénáře ke dvěma, třem, čtyřem dílům. Jak to bude dál, se dozvídáte v průběhu natáčení.
Vzal byste tedy i roli v tzv. nekonečném seriálu?
Asi ano. Kdyby se v průběhu natáčení ukázalo, že to je zajímavé, budu za to i rád. Nevzpírám se žádné práci. Utéct, odejít mohu vždycky. Stejně tak si vybírám, s kým (ne)pracovat… Na druhou stranu šanci dávám vždycky. Dopředu totiž hodně věcí opravdu nevíte. A někdy se tak stane, že máte očekávání, a je to skvělé, anebo naopak je to trošku průšvih.
Pak přijdete po práci domů a stěžujete si?
Stěžuju. Stalo se mi, že jsem cosi natočil, nakonec jsem z toho nebyl moc šťastný. Když jsem se na to pak díval v televizi, zanadával jsem si, žena mi poradila, ať na to „nečumím“. Měla pravdu.
To se stává, že mají ženy pravdu… Když jste doma, jaký žánr si pustíte?
Doma se v poslední době shodneme na severské tvorbě, ať to jsou seriály, nebo filmy. Dánsko, Norsko, Švédsko, Finsko, to máme rádi. Všem bych třeba doporučil švédský seriál Most. V poslední době mě hodně překvapila i polská produkce, je na neuvěřitelném vzestupu. Což jim závidím. Je vidět, že tam sídlí Netflix, že mají peníze, což kopíruje fakt, že mají velký trh. Jsou dále než my. U nás se všechno dělá levněji, rychleji, za míň peněz a je to vidět.
To přijdete z natáčení domů a pustíte si seriál, film?
Záleží na situaci. Po divadle tu bednu doma i zapnu a relaxuju u ní. Jsem klučičí povaha, mám rád i kovbojky a westerny, historické filmy… Do kina zase rád chodím na evropské filmy, které u nás nemají velmi dlouhou životnost. Tak na ně mířím do Francouzského institutu, menších kin typu Světozor… Vyzobávám si tam takhle zajímavé tituly.
Jste klučičí typ. Co fotbal? Sparta, anebo Slavia.
Jsem sparťan, generačně přes tátu, dědu, jsme z Holešovic, z Letné, je to náš klub.

Uprostřed Jan Bárta, vepředu Martin Pechlát, v pozadí Gabriela Míčová ve hře Na západní frontě klid/Zelené koridory
Zatím to na titul nevypadá. Jak naopak vypadá váš výhled na rok 2026?
Začneme zkoušet v Divadle Komedie s Dušanem Pařízkem dramatizaci rozsáhlého románu Ukrajinky Sofije Andruchovyč Amadoka. Je to dcera Jurije Andruchovyče, autora Moskoviády, již hrajeme v Divadle X10. Takže nyní dočítám román, má přes 700 stran… Moc se na divadlo těším. Po dlouhé době bude asi bolet, v dobrém slova smyslu. Jsem zvědavý, s jakým klíčem ke knize Dušan přijde. Bude to jediná letošní novinka, víc si jich do diáře nedám.
Jste oblíbeným Pařízkovým hercem stejně jako třeba Stanislav Majer. Vezmete od něj vše, co vám nabídne?
Ano, je pro mě obrovskou zárukou kvalitní a smysluplné práce. Není slepý vůči tomu, co se kolem nás děje. V novince opět sáhl po ukrajinském tématu, které je stále aktuální.
Dušan Pařízek působí v německy mluvících zemích. V němčině hrajete?
Ne, v němčině jsem točil jednou, text jsem měl dlouho dopředu, kdosi mi ho namluvil, měl jsem kontrolu jazykové koučky. A stejně jsem z toho měl pocit, že předvádím hraní ve stylu papoušek, že jde o reprodukci. Jsem schopný se texty v jiných jazycích naučit, ale necítím se v tom dobře… U divadla ale naštěstí stačí titulky, i v cizině hrajeme česky.
Liší se přijetí Pařízkových her: Moskoviáda, Na západní frontě klid/Zelené koridory, v Česku a venku?
Ne, jejich přijetí je velmi pozitivní všude. Publikum je podobné, chodí na podobné hry cíleně. Jen v Německu se mnohem více dělá právě tenhle typ divadla, angažovaného. Her je tam více, divadla jsou obecně na jiné úrovni. Což odráží obecný stav kultury. V Česku se uživíte v divadlech v Praze, Brně a Ostravě.
V německy mluvících zemích jsou podobných domů desítky. Herci se běžně stěhují z místa na místo, nemají pocit, že jdou do horšího, neřeší to… K tomu si přidejte, že se z 60, 70 procent točí hlavně v Praze, herectví je tedy v Česku koncentrované výrazně na jedno místo, do Prahy. Ale tohle platí pro celou republiku.
Ještě mi řekněte, proč čeští diváci milují komedie i v divadlech. Jsou ochotní zaplatit tisíc korun za „nablblou“ věc?
Sám tomu moc nerozumím. Asi jsme ještě jako společnost k tomuhle bodu úplně nedospěli. Podívejte se, kam plynou peníze nejbohatších lidí, kteří jsou ochotní je dávat dál. Přijde mi, že se dávají hlavně do sportu. V Rakousku, Německu si často koupí lóži v divadlech. Je to prestiž být v divadle viděn. Je to takový zvyk. A u nás? Třeba bývalý prezident Miloš Zeman nebyl v Národním divadle na činohře ani jednou. Kultura v Česku zůstává takovou Popelkou.








