Článek
Nic z toho však nemůže ospravedlnit chování palestinských komand, jejichž chování si v ničem nezadalo s praktikami Islámského státu a Fronty an-Nusrá. Palestinci mohou být frustrováni tím, že na okupovaných územích na Západním břehu Jordánu v rozporu s mezinárodním právem pokračuje výstavba židovských osad, což jsou ve skutečnosti obrovská sídliště, u nichž je jasné, že se jejich obyvatelé stěží někdy vystěhují.
Ale Pásmo Gazy není okupované. Je třeba připomenout, že v roce 2005 nařídil izraelský premiér Ariel Šaron toto území zcela opustit. Odejít museli nejen všichni izraelští vojáci, ale také všech více než 8000 židovských osadníků, kteří tam žili.
V Pásmu Gazy Palestinci ukázali, jak naložili se získanou svobodou, byť pravda ne úplnou, nešlo o samostatný stát. A co se stalo? Moci se chopilo hnutí Hamás, které podporovala většina obyvatel. Hamás své vítězství nepoužil k tomu, aby ukázal, jak skvěle umí vládnout k prospěchu obyvatel. Místo toho posiloval své ozbrojené složky a opakovaně útočil na Izrael, většinou ho ostřeloval raketami. Pokud tedy předsedkyně KSČM Kateřina Konečná, která aktuální zvěrstva v Partii na Primě odsoudila se slovy „to odsoudí úplně každý“, dodala, že od roku 2008 Izrael vedl čtyři války na palestinském území, zapomněla jaksi podotknout, že z tohoto území byl Izrael ostřelován raketami, které také zabíjely civilisty, a že nešlo o území jakkoli kontrolované Izraelem.
Po jomkippurské válce zafungoval princip území za mír, když se Izrael stáhl z okupovaného Sinajského poloostrova a Egypt s ním uzavřel mírovou smlouvu, v případě odchodu z Gazy tomu tak ale nebylo. A nebylo tomu tak, ani když se v roce 2000 stáhl Izrael z nárazníkového pásma jihu Libanonu. Okamžitě se tam nastěhovali bojovníci libanonského šíitského hnutí Hizballáh, podporovaného Íránem, které v roce 2006 zahájilo masivní raketové ostřelování Izraele raketami.
Podpora Hamásu, který je – jak ukázaly sobotní útoky – po právu označen jako teroristická organizace, by měla okamžitě skončit. A to jakákoli – slovní, materiální i finanční. Vyjádření různých propalestinských skupin a islámských aktivistických skupin podporujících Hamás a odsuzujících židovský stát jsou nechutná. Je smutné, když se jich účastní i radikální kongresmanky z demokratických socialistů Ameriky, kteří kandidují za demokraty. Doufám, že u nás se podobná šířit nebudou.
Měly by se nejen přerušit toky peněz, které získávají různé sporné neziskové organizace z Evropy většinou na různých náboženských shromážděních. Pečlivěji by se měla kontrolovat i humanitární pomoc, protože z dodávaného stavebního materiálu Hamás buduje tunely a kryty, kde vyrábí zbraně, školy využívá jako sklady zbraní a učí v nich mladé Palestince k nenávisti.
Muslimské menšině v Evropě by se nemělo dovolit lobbovat. Je pravda, že tím trpí i obyčejní Palestinci, ale nelze zapomínat, koho si ve volbách vybrali. To není o kolektivní vině. Má-li nastat mír, musí se vykořenit ideologie násilí, což bude těžké, protože Palestinci byli a jsou využíváni dalšími zeměmi, jako je Írán, pro vlastní cíle. Pokud to sami nepochopí, z bludného kruhu se jim vystoupit nepodaří a sen o vlastním státu se jim nepovede naplnit.
Neměla by se opakovat chyba z roku 1974, kdy mohl v OSN po řadě krvavých atentátů spáchaných Palestinci a jejich příznivci vystoupit tehdejší vůdce Palestinců Jásir Arafat. Násilí sice poté osláblo, ale neskončilo. Ne náhodu se říká, že s teroristy se nejedná.
