Hlavní obsah

KOMENTÁŘ: Opožděná omezená pomoc hraje do karet Kremlu – Alex Švamberk

Spojené státy se konečně odhodlaly dodat Ukrajincům salvové raketomety HIMARS, o které žádal Kyjev marně už několik týdnů. Následně se k Washingtonu přidal Londýn se stejnými raketomety na pásovém podvozku. Mezitím ale Rusové postoupili a padli další ukrajinští vojáci.

Foto: Tomáš Reiner, Novinky

Alex Švamberk

Článek

Že Joe Biden oznámil jejich dodání v době, kdy ruské jednotky pronikly až do středu Severodoněcku, není náhoda. Dokud ruské jednotky a milice separatistů zabíraly sever Luhanské oblasti s menšími městy, která nikdo nezná, žádosti padaly pod stůl. Obavy, že by se Severodoněck mohl změnit v další Mariupol a Rusové mohli pokračovat v postupu, však vedly k přehodnocení přístupu.

Neznamená to však, že by se Západ konečně chytil za hlavu a přístup změnil. Systém bude dodán jen s raketami ráže 227 mm, a ne s odpalovacím zařízením po taktickou balistickou raketu krátkého doletu MGM-140 ATACM s dostřelem až 300 km, což by umožňovalo zasahovat cíle ze skutečně bezpečné vzdálenosti a vyvažovalo by to ruské rakety Iskander. Místo toho zazněla z Bílého domu vysvětlení, že se nemohou dodávat zbraně, které by umožnily Ukrajincům útočit na území Ruské federace a že hlavní je, aby se NATO nezapletlo do konfliktu s Ruskem. To ovšem může klidně ničit Ukrajinu.

V Kremlu mohou zůstat klidní, území Ruska dále nebude čelit ohrožení. Ruským vojákům se sice bude bojovat hůře, padne jich více, zničeno bude ještě větší množství ruské vojenské techniky, což je sice nepříjemné, ale Putin bude mít jistotu, že dál půjde o válku proti slabšímu, který nebude mít adekvátní výzbroj v adekvátním množství. I když se brání, půjde ho – alespoň na části území – nakonec převálcovat hrubou silou v duchu známého vyjádření ‚nas mnogo‘.

Putin může využít toho, že Ukrajinci mají značné ztráty. Podle prezidenta Volodymyra Zelenského umírá denně šedesát až sto vojáků a dalších asi 500 je jich zraněno. Čísla nelze ověřit, ale pokud by byla pravdivá, Ukrajina by každé dva dny přicházela o jeden prapor, což je dlouhodobě neudržitelné.

Na Západě přesto nezaznívají varovné hlasy a nešturmuje se, aby pomoc dorazila na frontu co nejdříve. Jako by Američané zapomněli na zkušenost z Korejské války, kde jim nakonec nezbylo než nasazovat vlastní životy z podobných důvodů politické krátkozrakosti. Ještě v roce 1949 odmítaly Spojené státy dodat Jižní Koreji těžké zbraně včetně houfnic, aby náhodou I Sung-man, známý u nás spíš jako Li Syn-man, nezaútočil na Severní Koreu.

K velkému zděšení Soulu dokonce USA nezařadily Jižní Koreu do svého bezpečnostního perimetru. Moskva a Peking tak mohly bez obav schválit plán severokorejského vůdce Kim Ir-sena, děda dnešního vládce KLDR Kim Čong-una, sjednotit Koreu, což byl eufemismus pro invazi na jih.

Když se začala jihokorejská armáda hroutit, k čemuž na rozdíl od Ukrajiny stačilo pár dní, nezbylo Američanům než v Koreji – tehdy pod hlavičkou OSN – zasáhnout a zachránit Jižní Koreu před pohlcením svým severním sousedem. Ovšem napřed byly vysílány tak nedostatečné síly, že je Severokorejci bez problémů poráželi a rychle postupovali na jih. Nakonec v korejské válce padlo 39 631 vojáků sil OSN, z toho 36 574 amerických.

To není válkychtivé volání po eskalaci konfliktu, ale naopak po včasném zásahu, aby se jí předešlo. Zatím však Západ místo toho, aby problémům předcházel, tak se zpožděním reaguje na kroky Kremlu a nechává mu nejen manévrovací prostor, ale ještě mu umožňuje diktovat pravidla. Když Moskva bůhví po kolikáté promluví o svých jaderných zbraních, hned je ujišťována, že na posvátné ruské území se útočit nebude, místo aby byla jasně varována, že podobné řeči jsou nepřijatelné.

Reklama

Výběr článků

Načítám