Článek
Je to další ukázka německé politiky Moskvu příliš nenaštvat. Patrné to bylo už při lpění na plynovodu Nord Stream 2, který vznikl po anexi Krymu a jehož certifikaci Berlín pozastavil až poté, co Rusko uznalo separatistické republiky na východě – tedy dva dny před invazí na Ukrajinu. Berlín původně nechtěl Ukrajině ani dodávat zbraně, jen helmy.
Okamžitě se začaly připomínat historické vztahy obou zemí, kdy Němci v meziválečném období na základně v Lipecku v tehdejším Sovětském svazu cvičili své piloty a tankisty. Zmiňovalo se i to, jak si po začátku druhé světové války Němci a Sověti rozdělili Polsko, a také německý původ Kateřiny Veliké, za jejíž vlády Rusko dobylo Krym. Stejně tak však lze připomínat první a druhou světovou válku, kde proti sobě obě země stály a tvrdě bojovaly.
Podobné paralely jsou zcestné. Problémem je současná německá politika. Německo staví na sociálním smíru. Železný kancléř Otto von Bismarck nejen dokončil sjednocení Německa, ale hlavně zavedl sociální a důchodový systém, aby se utlumilo ostří sociálních bouří. I Hitler, aby si udržel přízeň obyvatel, snížil v letech 1940 a 1941 zbrojní výrobu, byť už plánoval útok na Sovětský svaz.
Němci se musejí mít co nejlépe a německé vlády hledaly, jak toho dosáhnout. Napadlo je spojit svou vyspělou technologii s nerostným bohatstvím Ruské federace. Rusko by dodávalo suroviny a levnou pracovní sílu do montoven, takže by výrobky byly konkurenceschopné. Část by se jich navíc prodala na ruském trhu. Plán byl natolik lákavý, že se rizika přehlížela, byť po anexi Krymu bylo jasné, že Rusko je agresivní. Až invaze na Ukrajinu všem otevřela oči.
„Podporoval jsem Nord Stream, protože jsem věřil představě, že ekonomické projekty přinášejí mír,“ řekl po invazi bývalý německý ministr zahraničí Sigmar Gabriel. „Skutečně jsme si mysleli, že je tu energetická politika, která přináší dividendu v podobě míru.“
Problémem je, že se Německo stalo závislým na ruském plynu. Rozhodlo se přejít na zelenou ekonomiku, neboť si uvědomuje rizika globálního oteplování. Plánuje uzavřít uhelné elektrárny, jenomže solární a větrné elektrárny spotřebu nepokryjí, když se současně odstavují elektrárny jaderné. Kvadraturu kruhu měl vyřešit levný ruský plyn, protože i ekologii vyznávající Němci nemíní doma mrznout a neodepřou si ani radost z rychlé jízdy. Německo je jedinou zemí v EU, kde není omezena nejvyšší rychlost na dálnicích, i když už při stotřicítce je spotřeba o nějaký ten litřík vyšší. Ani Zelení si na neomezenou rychlost nedovolili sáhnout. Už Hitler věděl, čím si Němce získá, když začal stavět dálnice a rozhodl o výrobě lidového vozu.
Berlín se rozhodl ustoupit od jádra po fukušimské katastrofě, byť zemětřesení a tsunami Německu nehrozí. Nešlo o racionální krok, jenomže strana Zelených se od svého vzniku v roce 1980 ostře stavěla proti jaderné energetice, což vedlo už v osmdesátých letech k silným a tvrdě potlačovaným protestům proti stavbě jaderného úložiště v Gorlebenu. Umocnila je ještě černobylská katastrofa. Odpor je tak silný, že ještě dnes každý transport jaderného odpadu provázejí velké demonstrace. Není divu, že politici, kteří vyrůstali v takovéto atmosféře, se rozhodli opustit jádro.
I neochota zvyšovat výdaje na zbrojení je vysvětlitelná, v Německu, které rozpoutalo dvě světové války, jsou otázky zbrojení citlivé. Navíc byla ekologická a studentská hnutí propojená s protiválečnými, která vyvrcholila v osmdesátých letech, když Američané odpověděli na zavádění sovětských raket SS-20 rozmístěním svých pershingů.
A tato hnutí byla i multikulturní a kritizovala vykořisťovatelský přístup Západu k třetímu světu. Lidé vyrůstající v takovémto prostředí přece nemohou odmítnout pomoc obětem válek – výsledkem byla vítací politika Angely Merkelové.
Dopad těchto rozhodnutí ovšem nenese jen Německo, jeho politika má dopad na celou EU. Bohužel se nepoučilo, podobně jako ve všech předchozích případech se drží svého přístupu problém neřešit, jen ho vysedět, nechat ho odplynout. To by ale mělo skončit, protože to ohrožuje nejen Ukrajinu a východ EU, ale i sílu celé Unie.