Článek
Chameneího není důvod litovat. Byl to brutální vůdce, který zavlekl Írán do izolace, vsadil na vývoj jaderných zbraní i podporu teroristických hnutí zejména v sousedních zemích, aby rozvrátil region a upevnil v něm moc Teheránu. USA pro něj byly velkým satanem a Izrael, coby malého satana, chtěl vymazat z mapy. Výsledkem jeho vlády je zplundrovaná zem.
Pokračování bojů ale naznačuje, že v tomto případě nemusí stačit useknout hlavu hydry.
Dění v Afghánistánu a Venezuele ukazují, že ani po úderech nemusí přijít vytoužená demokracie. V týdnu k sobě Afghánistán opět připoutal pozornost, než vše překryly boje v Perském zálivu. Měsíce dlouho potyčky a přestřelky na hranicích s Pákistánem v posledních dnech opět eskalovaly. Pákistán poslal nad Afghánistán svá proudová letadla, která bombardovala Kábul a Kandahár. Už nešlo jen o útoky na základny radikálů u hranic ale i v týlu a na budovy spojené s vládou Tálibánu a jeho složkami. Pákistánský ministr obrany Chavádža Ásif dokonce mluvil o otevřené válce. O tu zatím nejde, je však jasné, že Islámábádu došla s Afghánistánem trpělivost.
Na pomezí obou zemí má své základny militantní uskupení Tehrík-e Taliban Pakistan (TTP), jejíž členové podnikají sebevražedné atentáty v Pákistánu. A to nejen v hornatém Vazíristánu v provincii Chajbar Paštunkvá, ale také v Islámábádu. Afghánský Tálibán proti němu nezasahuje. Sice to není stejná organizace, obě mají své vlastní vedení a vlastní strukturu, ale prosazují podobnou ideologii. Vyznávají radikální deobandistický islám, který prosazuje přísné právo šaría. Netrvá však na doslovném výkladu koránu jako salafisté, což je důvod, proč Tálibán bojuje s Islámským státem.
Za války proti Američanům TTP podporovalo Tálibán, poskytovalo afghánským bojovníkům bezpečné zázemí, takže po porážce mezinárodně podporované vlády afghánský Tálibán proti TTP nezakročil, jak si Pákistán přál.
Pákistánu lze samozřejmě vmést do tváře, že podobně jako Američané nyní sklízí bouři, kterou sám zasel. V 80. letech podporoval Západ spolu s Pákistánem mudžáhidy bojující v Afghánistánu proti Sovětskému svazu. Ideologie mudžáhídů jim byla jedno, hlavní bylo, že bojovali proti Sovětům.
Výsledek je dobře znám. Sovětský svaz prohrál a rozpadl se. V následných bojích v občanské válce vyhrál nově vzniklý Tálibán se svou vizí uplatnění radikálního islámu. Nejenže vrátil Afghánistán do středověku, ale ještě poskytl bezpečný přístav Al-Káidě, která z jeho území zorganizovala v roce 2001 teroristické útoky na New York a Washington.
Současné boje jsou důsledkem toho, že Spojené státy za prvního mandátu Donalda Trumpa uzavřely s Tálibánem katastrofálně nevýhodnou mírovou smlouvu, která afghánskému hnutí umožnila ovládnout celou zemi. Trump doufal, že mu tato smlouva pomůže vyhrát volby, neboť vyvázala USA z nekonečného konfliktu a mohl radostně ohlásit, že se kluci v zeleném budou moci vrátit domů. Ti tam však nakonec spíš utíkali, než se spořádaně stahovali. Sluší se říct, že Bidenovi na ostudu zadělal právě Trump.
Nový režim logicky nebyl mezinárodně uznán, protože žádné dohody nedodržel a zemi ovládl silou. Afghánistán tak zůstal ve vakuu bez přístupu k mezinárodní pomoci, což vedlo ke zhoršování beztak špatné situace obyvatel.
Situaci zřejmě vyřeší Čína, která je hlavním partnerem Pákistánu a má současně zájem těžit v Afghánistánu suroviny, takže se jí žádná válka nehodí.
Celá afghánská historie je však ukázkou, kam to vede, když se podnikne vojenský zásah a nejsou jasně stanovené reálné cíle (demokratický Afghánistán, kde si jsou si ženy a muži rovni, reálný rozhodně není).
Výsledkem je, že po dvaceti letech bojů utrpěl Západ v čele s Američany ostudnou porážku a k moci se vrátil Tálibán. V Afghánistánu si své pozice buduje pozice Čína, což je hlavní soupeř USA. Nejde tedy jen o neschopnost porazit Tálibán, ale taky to, že prostor mohl obsadit Peking.
Venezuelský diktátor Nicolás Maduro byl odvlečen do USA, ale v zemi dále vládnou chávisté, kteří ho zrodili a pochopili, že si pozice udrží, když budou dost poslouchat Američany. Než se zrodí nový Maduro.
Lze jen doufat, že Trumpovo íránské dobrodružství neskončí podobně, protože ho za chvíli bude místo Perského zálivu zajímat Kuba. Vést a vyhrát válku je působivé, ovšem pokud nejsou jasné cíle, je to mrhání prostředky.
