Zdi se za studené války budují lépe než mosty

Že patří studená válka minulosti, bylo jasné už 9. listopadu 1989, když padla berlínská zeď a nedošlo k zásahu bezpečnostních sil.

Ani ne o měsíc později se 2. prosince 1989 setkal u pobřeží Malty na palubě jachty Maxim Gorkij americký prezident Bush s ruským prezidentem Michailem Gorbačovem. Tam sice nebyla podepsána žádná smlouva, ale Gorbačov řekl: „Svět opouští jednu epochu a vstupuje do další... Výhrůžky silou, nedůvěra, psychologický a ideologický boj by měly být minulostí.“

Když slíbil, že nikdy nezačne válku proti USA, Bush dodal: „Můžeme transformovat vztahy Východu a Západu v trvalou spolupráci.“ To však nevydrželo...

Zatímco na Západě se radovali, že už nehrozí jaderná třetí světová válka, k čemuž ve východní Evropě přistupovala ještě radost z nově nabyté svobody po pádu komunistických režimů nebo odtržení od SSSR, v Rusku rostla frustrace z rozpadu SSSR spojená s hlubokou ekonomickou krizí a recesí.

Prohlubovala ji změna bilaterálního světa v unilaterální s jedinou supervelmocí Spojenými státy, ve kterém Ruská federace hrála druhé housle, ačkoli vojensky nebyl Sovětský svaz poražen.

Moskva cítila úkorně, když její bývalé satelity včetně Československa vstoupily v roce 1999 do NATO, což se ještě zesílilo, když byly za členy aliance přijaty v roce 2004 i odtržené pobaltské republiky a Bulharsko s Rumunskem. Rusko už mělo NATO na svých hranicích a začaly z něj zaznívat hlasy, že mu západ slíbil nerozšiřování paktu na východ, což ale nikde není kodifikováno.

Napětí mezi Ruskem a USA rostlo od počátku nového tisíciletí, od nástupce George Bushe mladšího do funkce prezidenta. Právě za jeho vlády USA jednostranně vypověděly v roce 2002 smlouvu o omezení protiraketové obrany ABM, pilíř odzbrojovací smlouvy SALT podepsané v roce 1972 a začaly budovat protiraketový deštník. Moskva přitom vždy považovala omezení systému protiraketové obrany za klíčové pro udržení strategické rovnováhy.

Rusko navíc stejně jako Francie a Německo nesouhlasilo s americkým útokem na Irák Saddáma Husajna podniknutý v únoru 2003.

V roce 2008 Rusko zasáhlo v Gruzii, která chtěla získat silou kontrolu nad separatistickými oblastmi Jižní Osetie a Abcházie, i když ji Moskva varovala, že to nedopustí. Obě území se odtrhla a Rusko uznalo jejich nezávislost, protože západní země krátce předtím uznaly nezávislost jednostranně vyhlášeného Kosova.

V roce 2010 se ještě podařilo za vlády Baracka Obamy, který odstoupil od budování nákladného systému protiraketové obrany v Evropě, podepsat v Praze další smlouvu o jaderném odzbrojení START III, od té doby se však vztahy jen zhoršovaly, ať už seděl v Bílém domě kdokoli.

V roce 2014 Rusko nezákonně anektovalo Krym a začalo všemi způsoby podporovat separatisty na východě Ukrajiny. Moskva přitom spolu s dalšími jadernými mocnostmi USA a Británií slíbila v roce 1994 v rámci Budapešťského memoranda garanci územní celistvosti Ukrajině, Bělorusku a Kazachstánu. Sankce za porušení však stanoveny nebyly, protože nešlo o mezinárodní smlouvu ratifikovanou parlamenty.

V roce 2017 se Rusko, které usilovně modernizovalo své ozbrojené síly, zapojilo na žádost syrského prezidenta Bašára Asada do války v Sýrii, kde ho udrželo u moci.

Napětí mezi oběma bývalými supervelmocemi se ještě vyostřilo, když Spojené státy v únoru 2019 jednostranně vypověděly smlouvu o likvidaci raket krátkého a středního doletu INF, protože ji podle Washingtonu porušoval nově vyvíjený ruský systém 9M279. Ani USA však nelenily a už v srpnu 2019 otestovaly pozemní verzi střely s plochou dráhu Tomahawk, která také není v souladu s ustanoveními INF.

Spojené státy taky v roce 2020 odstoupily od smlouvy o otevřeném nebi, která měla umožnit kontrolu strategických objektů na území druhé země, protože Rusko jejich letadla do některých oblastí nepouštělo. Poslední odzbrojovací smlouvou, která dál platí, je START III, protože se na jejím prodloužení dohodli Vladimir Putin s novým americkým prezidentem Joem Bidenem.

Aktuální eskalace konfliktu na Ukrajině ukazuje, že se svět opět ocitl ve studené válce, která může přejít i v horkou. Situaci komplikuje vzájemná nedůvěra obou stran, která se obtížně překonává. Komplikuje to i postupný odchod od poválečných mezinárodních pravidel, kdy USA mnohé akce podnikly bez schválení Radou bezpečnosti, což je sice urychlilo, ale dál podkopalo důvěru.

Bez ohledu na asertivní postup Moskvy lze chápat její znepokojení, protože NATO, které se stalo jeho staronovým nepřítelem, má na hranicích. A když jeho obavy nikdo nebral v potaz, natož aby o nich jednal, začaly v Rusku sílit protiamerické hlasy tak, jako rostl v meziválečném Německu odpor proti podmínkám versaillské smlouvy.

Bez snahy prolomit ledy z obou stran a poslouchat i to, co říká Moskva, se nebezpečná situace studené války hrozící přerůst v horkou hned tak nezmění. A místo vzpomínek na krátkou éru oteplování se vracejí vzpomínky na doby železné opony s raketami za humny. Ukazuje se, že je snazší stavět zdi, to jde i z jedné strany, než budovat mosty, protože na to jsou potřeba strany obě.