Karikaturista František Bidlo: Všemi milovaný „vyvolenec smíchu“

Franta, jak mu říkali přátelé, karikoval politiky, poměry, fašismus a ilustroval knihy. A vedle toho miloval bohémy. Byl povídavý, otevřený a měl rád drsné vtipy. V životě to ovšem lehké neměl…František Bidlo (1895–1945) vstoupil do dějin ve 20. letech 20. století jako jeden z nejvýraznějších autorů politických kreseb. Ve třicátých letech ho mnozí kritici označovali dokonce za prvního a nejvýznamnějšího politického karikaturistu. Slovní doprovod kreseb nepovažoval za nejdůležitější, bavilo jej hlavně hledisko výtvarné.

Narodil se 3. září 1895 jako nejmladší z pěti dětí na pražských Vinohradech. Otec pracoval jako bankovní sluha, maminka dělala domovnici. Bidlovi žili skromně – v přízemním bytě na rohu Polské a Krameriovy ulice měli jen kuchyň a pokoj.

Celé nejvyšší patro v domě, vybavené jen úzkými pokojíčky, si najímaly prostitutky, což chlapce fascinovalo a nadchlo.

Franta byl velmi fixován na maminku, přísného a despotického otce rád neměl.

Živý chlapec plný elánu se s partou dalších uličníků pral v blízké Gröbovce s vršováky, úhlavními nepřáteli. Jít na jejich území představovalo velké nebezpečí, a tak když v létě Franta s kamarády chodil k Záběhlicím chytat rybičky a salamandry, museli obejít nepřátelskou oblast přes Nuselské schody.

Jako dobráci se ovšem neprojevovali.

Podle pamětníků: „Podobá se pravdě, že se Frantova parta nechovala ke svým úlovkům jako členové Spolku pro ochranu zvířat.“ Po čtyřiceti letech se Franta ptal na besedě dětí: „Jestlipak jste už nafukovaly krysy? Že ne! To nemáte žádné mládí!“

V roce 1906 nastoupil do primy gymnázia v Hálkově ulici. Učení jej nebavilo, raději si kreslil. Jeden jeho spolužák vzpomínal, jak jistý profesor Horák při výkladu Vojny a míru poukazoval na tendenční zobrazení Napoleona. Frantu to nebavilo, a tak maloval: veliký profesor Horák držel protektorsky ruku nad Napoleonem a přitom zuřivě kopal do Tolstého zadnice. František netoužil po ničem jiném než stát se karikaturistou.

Otec ale hodlal udělat z úhořovitého synka bankovního úředníka.

To se mu nevedlo. Syn s přáteli, místo aby se učil, chodil do kavárny Union a Tůmovka a poté lezl domů oknem. Výsledek – na konci druhého roku propadl z osmi předmětů. Rozzuřený otec jej potom poslal do Vídně na učení ke kloboučníkovi.

Své malířské ambice začal Franta uskutečňovat po velké válce, kdy pracoval u pana Weisse. Mimo výrobu klobouků mu kreslil pozvánky na slavnostní schůze a emblémy na prodejní sáčky. Po večerech nepřestával kreslit, ale ani flámovat. Černooký, černovlasý Bidlo měl rád pivo, prostá jídla a biograf. Divadlo nemusel, zato kina jej přitahovala.

V roce 1925 začaly jeho kresby vycházet pravidelně v levicových časopisech, například v Trnu či Tvorbě, v Rudém právu či Avantgardě.

Patřil k silně levicově zaměřeným intelektuálům.

O tři roky později skončil s kloboučnictvím nadobro a začal se živit jako karikaturista. A oceňovali jej.

V Tvorbě v roce 1930 chválil Frantu Adolf Hoffmeister, který si obecně stěžoval na úroveň české karikatury: „Člověk, který má odvahu, vkus a techniku, je Bidlo. Je dnes sám, který kreslí karikatury v pravém slova smyslu. Jedním bidlem ovšem nezachráníme potopenou loď z vírů českých mlýnů.“

Vedle kreslení si Bidlo rád poseděl s kamarády. Jedním z jeho nejoblíbenějších se stal básník František Halas. Ten se v roce 1930 přestěhoval z Brna do Prahy a usadil se v domku paní Čápové za žižkovskou vozovnou. Tam jej Bidlo navštěvoval a chodili spolu do vinárny Moravěnka. V té době měl Halas už známost s Libuší Rejlovou, zvanou Buňka. Ta na Bidla vzpomínala ráda.

Poprvé jej uviděla v roce 1929 v Národní kavárně v Praze. Seděl vedle Halase, Jindřicha Štyrského a Jaroslava Ježka. Libuše bydlela v Brně a nejezdila za Halasem příliš často. Přesto ji překvapila slova, která k ní Bidlo prohodil: „Už jste tu zas? Včera tu byla ta druhá, támhle kojila v koutě.“ Všichni se smáli, jen Libuše vyjeveně zírala.

Později o Bidlovi napsala: „Myslím, že viděl všechno jinak než druzí lidé, protože poznal hned, kde něco chybělo, kde něco bylo nakřivo. Dělal si psinu z nejlepších kamarádů. Věděl, jak člověk touží po odlevujícím smíchu, a tak si ustavičně vymýšlel v hovoru věci, převracel je na hlavu, že i při lásce a úctě, kterou často v srdci skrýval k lidem, kteří ji zasluhovali, nešetřil nikoho.“

Libuše si s Halasem především dopisovala. Básník odloučení velmi těžce nesl. Zvlášť krušný byl pro něj rok 1931, kdy dívka zůstala na čas studijně v Paříži. Halas jí tam posílal tesklivé lístečky, které podepisovali všichni jeho kamarádi. Bidlo na jeden lístek připsal: „Buňko, tak sme si na Vás vzpomněli a Franta příde po neděli k nám zase na bramborový knedlíky s patřičnejma masama.“

Paní Bidlová totiž byla vynikající kuchařka proslavená skvělými omáčkami s „patřičnejma masama“. František Bidlo strašně rád kreslil právě Halase s jeho kudrnatou hlavou a maličkým nosánkem. Scházeli se téměř denně – v Moravěnce nebo u Paukertů. František Halas se oženil s Buňkou až 11. července 1936.

Bidlo na svatbu nemohl přijet, tak poslal alespoň dopis: „Františku, všechny tady udivilo to překotné stachanovské tempo, s jakým ses vrhl do těch svateb, je a panuje všeobecné mínění, že jsi mohl ještě deset let počkat. Kreslil jsem Vás do Literárních novin, a abych Tě trochu nasral, tak jsem udělal svědkem Nezvala. Jinak je tu vylidněno, v Metru sedí jen několik nezmarných marxistů, kteří by jeli ven, ale říkají, že nemohou, protože tam není kavárna.“ Tenkrát se totiž Nezval s Halasem velice pohádal kvůli literatuře. Bidlo oba básníky na svatbě oděl do fraku.

Libuše Halasová později vzpomínala: „Frak na sobě Halas nikdy neměl – kromě toho, který mu daroval Emil Artur Longen v roce 1925, když jel Halas do Paříže. Ten frak mu byl tak velký, že mu kalhoty sahaly z podpaždí a kabát uzavíral knoflík velký jako u klauna. Byly to tehdy jeho jediné šaty, ale v Paříži se na to nehledí, je-li člověku čtyřiadvacet let.“

Po svatbě Bidlo často navštěvoval manžele Halasovy v jejich bytě v Praze v Kouřimské ulici 14 na Vinohradech. Halas měl v pokoji ručně vyrobené křeslo, takzvané křesýlko, psané s tvrdým „y“ právě proto, že bylo bytelné a z tvrdého dřeva. V něm Bidlo sedával a kreslil. V říjnu 1937 se Halasovi narodil syn František.

Po narození malého Halase Bidlo hned nakreslil karikaturu – ve vinárně Moravěnka sedí Halas se sklenkou vína, proti němu se v židličce ve stejném rozpoložení kývá mimino. Pod kresbu připsal: „Chlasči, ale doma nic neříkej!“

Manželé Halasovi docházeli často do Bidlova bytu. Nebyli sami. Pamětník Karel Strniště vzpomínal na své návštěvy u Bidlových, kde si „paní Bidlová natírala nohy žitnou“: „Asi měla revma nebo co. A Franta jí vždycky huboval: ,Nech už toho, co já budu pít!‘ A nejkratší věta, kterou Franta doma říkával, byla: ,Mami, skoč tam!‘ A když tohle řekl matce, paní Bidlová už beze slova šla ven pro dvě čtvrtky červeného vína.“

Přes všechno bohémství Bidlo pilně kreslil.

Pořádal výstavy, ilustroval knihy, stal se odpovědným redaktorem satirického Simplicissima, bojujícího především proti nacismu. A trampoval.

Bidlo byl tramp tělem i duší. Každou neděli jezdil pod stan u Pyšel nebo na Rybárnu u Prosečnice vyzbrojený kusem masa a pytlíkem brambor. S předáky trampů se seznámil v kloboučnictví pana Weisse v Celetné ulici, kde si trampové dávali šít rázovité pokrývky hlavy.

On sám také nosil širák. V roce 1928 stvořil na stránkách novin pana Vlastimila Paďoura a jeho paní, zavilé odpůrce trampů. Projevovali se prudérně, pitomě a zbaběle.

Vytvořil i řadu nelítostných karikatur, které vydával v časopise Tramp, v Trnu a Rudém večerníku.

Zvlášť jej pobouřily události z roku 1931, roku pro český tramping kritického.

Dne 9. dubna 1931 totiž vydal zemský prezident Kubát zákon, který vyhlašoval zákaz sprostých popěvků pod pokutou, a stejně vystupoval „proti společnému táboření osob různého pohlaví ve stanech a chatách, vyjímaje tábory rodinné“.

Znamenalo to jasný útok proti trampům. Přitom se u nás trampovalo už od roku 1919 a český tramping se stal hnutím, které nemělo v Evropě obdoby. Ale nyní mohl tramp za noc strávenou s dívkou v jednom stanu zaplatit až 5000 korun či odsedět si 14 dní ve vězení. Většinou ale nakonec úřady vyžadovaly pokutu do sta korun.

Trampové se samozřejmě bouřili. A zvlášť za ně bojoval Franta Bidlo.

Bidlo například nakreslil krojované trampy národního demokrata Karla Kramáře a lidovce Jana Šrámka, jak kráčejí na Boží tělo do svého útulného srubu ve Stromovce. Kubátův zákon ironicky doplnil: „Mužové se smějí koupat pouze v zimníku, úborem k masírování bude výhradně smoking, porodnice budou vyzvány důvěrným rozkazem, aby používaly k rozmnožování lidstva výhradně čápů.“

Trampské hnutí se nakonec udolat nepodařilo, trampovalo se vesele dál a dál trampoval i Franta Bidlo.

Všechno přerušila druhá světová válka.

Bidlo nesměl za druhé světové války uveřejňovat své kresby. Místo toho kreslil pro přátele – dostával za to potraviny. V lednu 1945 jej sebralo gestapo, kdosi jej udal, že v automatu U Procházků prohlásil, jak to bude vypadat po válce: „Hitler bude vozit kolečko na stavbě Stalingradu.“ Bidla přepravili do Terezína.

Dostal tam skvrnitý tyf a difterii.

Pátého května 1945 jej bratr Václav a spisovatel Jaromír John odvezli z Terezína na Bulovku. Na záchranu bylo pozdě. Ve středu 9. května v půl sedmé ráno Bidlo zemřel.

Dvaadvacátého května se s ním za účasti mnoha přátel loučil František Halas. Ten mu také napsal na náhrobek: „Partyzán kresby, vyvolenec smíchu, svědomí, soudce lidu svému daný, ubitý Němci leží tady v tichu František, Franta všemi milovaný.“