Hlavní obsah

Jan Otto: Snu stát se nakladatelem zasvětil celý život

25. 9. 2022, 11:12

Ve středu 3. června 1908 zasedli k menu v pražském hotelu Central přední vědci a umělci. Oslavovali dokončení Ottova naučného slovníku a pozval je sám největší český nakladatel 19. století Jan Otto. Dílo dokládalo nejen úspěch české vědy, ale i Ottovy mimořádné schopnosti. Přitom začínal velice skromně.

Foto: Československá vlastivěda, díl VII., Sfinx 1933

Jan Otto byl velmi úspěšný podnikatel.

Článek

Pozdější císařský rada Jan Otto, zvaný mezi přáteli Honzík, nerad vzpomínal na své dětství a učednická léta. Narodil se v rodině přibyslavského lékaře Františka Otty a v rodině měli celkem pět dětí. Rodiče se později přestěhovali do Berouna, kde také chodil malý Jan do školy. A nelíbilo se mu tam.

Už od třetí třídy si musel přivydělávat kondicemi, nadto opisoval u soudního adjunkta žaloby a nejrůznější právní listiny. Ani v neděli neměl pokoj – asistoval otci při pouštění žilou, trhání zubů či obvazování ran. Pomáhal obratně, takže otce napadlo, že jej po škole dá jako praktikanta do Balzarovy lékárny. Jan byl zoufalý. Toužil totiž po jediném – studovat. Nakonec se lékárník odstěhoval, ale to Janovi nepomohlo, otec se rozhodl, že syn bude kupcem.

Karel Slavoj Amerling: Učenec, který dal mentálně zaostalým šanci

Historie

Nastoupil do učení v srpnu 1856 k Josefu Němcovi, obchodníku s barvami. O této části svého života Jan Otto nikdy nemluvil. Jeho zážitky připomínaly líčení osudů kupce Martina Žemly v románu Ignáta Herrmanna U snědeného krámu – v chladné komůrce voda do rána zamrzala, Jan si v ledové vodě a při tahání těžkých vozíků mrzačil ruce, navždy mu zchroml ukazovák u pravé ruky. Naříkal si na „obmezený život“ a před depresí utíkal k odborným knihám. Nakonec se vyučil a u principála zůstal ještě rok.

Od prosince 1861 do září 1862 pracoval Otto u firmy Comission-Speditions-Waaren-Zeitungs-Geschäfte a dostal se konečně blíž ke svému snu stát se nakladatelem. Začal pracovat jako knihvedoucí a měl konečně trochu času pro sebe. Miloval divadlo a taneční večírky. Ještě příznivějším se pro něj stalo další zaměstnání – nastoupil do tiskárny bratří Grégrů a Eduard Grégr si z něj udělal svou pravou ruku. A také se mu změnil osobní život.

Miladinko, staň se mou ženou!

„Byl to štíhlý mladý blondýn, jehož celé vzezření vyznačovalo se elegancí, tak jako jeho tvář inteligentním výrazem,“ popsala Jana Ottu Eliška Krásnohorská. O jeho eleganci psali i Alois Jirásek a Adolf Heyduk. Jan Otto měl husté vlasy a knírek, který se později změní v charakteristický plnovous. Dívkám se líbil. V říjnu roku 1865 se čtyřiadvacetiletý Jan Otto zamiloval. A to na celý život.

Paní jeho srdce se stala sedmnáctiletá plavovlasá Milada Pospíšilová, dcera nakladatele Jaroslava Pospíšila. Seznámili se na taneční zábavě a hovor jaksi vázl. Milada byla dost upjatá a Otto plachý. Přesto ji pozval na předtančení do Národní besedy. A poté se konečně všechno rozběhlo – její rodiče Ottu pozvali na domácí ples a Milada začala být srdečnější. Energický schopný úředník jančil jako rozvášněný chlapec.

Ferdinand Peroutka: Nesnášel manželství, ale oženil se třikrát

Historie

Psal Miladě dopisy o svých hmotných poměrech, ve kterých jí sliboval, že ji zabezpečí, aby mohla žít v pohodlí, na které je zvyklá. V té době už Ottovi zemřel otec, a tak ještě živil matku a tři sestry. Proto Miladě líčil, že bohužel ještě nemůže říci: „Miladinko, staň se mou ženou!“ Toužil po jediném – osamostatnit se.

Foto: Reprofoto Kus historie české knihy, H&H 2002

Spolu s manželkou Miladou, rozenou Pospíšilovou, strávil Otto šťastná léta.

Nakonec všechno dobře dopadlo, mladí lidé se vzali v květnu roku 1869 v kostele Panny Marie Sněžné v Praze. A na svatební cestu se vydali do Paříže. O dva roky později převzal Jan Otto tiskárnu svého tchána Jaroslava Pospíšila. Začalo tak jeho samostatné podnikání. Při své práci na rodinu nezapomínal.

Země dala, nebe vzalo

S Miladou měl pět dětí. Rodičovské bolesti ho nešetřily. Po třech dcerách se mu v roce 1876 narodil syn Jaromír, ale několik měsíců poté zemřel po operaci mateřského znaménka. Zoufalý Otto si zapsal: „Země dala – nebe vzalo. Když nebe mluví, jest nám mlčeti. Ne slovy, celou duší, srdcem na Tě vzpomínám.“ Stihla jej i další rána. Po pěti letech se manželům narodil další syn, Jan, zemřel ale na záhadnou nemoc ani ne ve třech letech.

Vdovy ve středověku: ženy s nebezpečnou vůlí ke svobodě

Žena

Otto své děti miloval. Kupoval jim knihy, malé dřevěné vozíčky, panenku-miminko ke koupání. Děti měly vychovatelku i učitele. A skvělé. Například dcery Julii a Miladu učil angličtině Josef Václav Sládek. Všechny dcery se později šťastně provdaly. Jen k jedinému nápadníkovi své dcery Růženy měl Otto výhrady – k malíři Hugo Boettingerovi. Takové povolání se mu totiž zdálo málo solidní. Nakonec ale ke svatbě svolil. Navštívil totiž jednou výstavu Boettingerových obrazů a stanul před obrazem Šípková Růženka. Dívka měla půvabnou tvář jeho dcery. A to Ottu obměkčilo. Později se zetěm často spolupracoval. A nezapomněl se také bavit.

Prosebníci mu stáli u dveří

Po svatbě bydlel Otto s rodinou v tchánově domě na Novém Městě v ulici V jámě, č. 6, poté se odstěhoval do Jungmannovy ulice a nakonec skončil už ve svém, ve starém domě na Karlově náměstí č. 34. V něm pořádal domácí plesy, tady přijímal přátele i zaměstnance. Chodívali k němu J. V. Sládek, Jaroslav Vrchlický i Ignát Herrmann. Toho měly zvláště v oblibě Ottovy dcery, protože rád vtipkoval a hrál na kytaru.

V roce 1912 si nechal Otto postavit na Zbraslavi velkou rodinnou vilu s terasou a rozsáhlou zahradou.

Nakladatel sám se v ní ale zdržoval jen ve svátek a o večerech, každé ráno musel kočárem do Prahy. Idylický život mu umožňovala péče jeho ženy. Dokud si nepostavili velký dům, Milada Ottová sama vařila a uklízela. Jak rostl majetek jejího muže, začala se věnovat dobročinnosti. V určité dny byly schody vily oblepeny prosebníky, v jiné dny chodila ona sama po potřebných rodinách, aby prošetřila jejich finanční poměry.

Sám vše vykonal

Podle vzpomínek jednoho z Ottových zaměstnanců Leoše Karla Žižky pohltilo zařízení malé tiskárny na Václavském náměstí Ottovy úspory i ženino věno a on byl zpočátku svým vlastním účetním, obchodvedoucím i expeditorem. Teprve později přijal personál. Proto jej velmi rozzlobila legenda, která se šířila po Praze, že mu tchán zařídil tiskárnu. Teprve při banketu u příležitosti nakladatelových šedesátin prohlásil jeho přítel Antonín Řivnáč jasně: „Nepřevzal nic, nezdědil nic, sám vše vykonal!“

Po Francouzské revoluci: zákaz masek i cenzura

Historie

Byla to ryzí pravda, všechno zařízení od tchána totiž sám koupil. Mladý starý, jak říkali Ottovi, začal hned s reformami. Přikoupil nové stroje a snil o vlastním knihkupectví. A sen si v roce 1874 splnil – nalézalo se na Václavském náměstí. A samozřejmě vydával. Začal Lacinou knihovnou národní, jejíž vydání zpočátku řídil sám, později jej zastoupil Alois Jirásek.

Do edice Laciné knihovny patřila jména jako Zikmund Winter, V. B. Třebízský, V. Hálek či Karolina Světlá. Tedy úctyhodné dílo. Vedle toho Otto založil Ženskou bibliotéku a svěřil ji Sofii Podlipské. A pak už projekty pokračovaly. Vznikla Salonní bibliotéka pro střední vrstvy, Sborník světové poezie, Světová knihovna, Ruská knihovna. Otto vydával knihy pro mládež, odborná a populárně-vědecká díla. Za své kmenové autory považoval Adolfa Heyduka, Karolinu Světlou, Aloise Jiráska, Jaroslava Vrchlického, Viléma Mrštíka a mnohé další.

Slovník měl 27 svazků

Pod Ottu spadal i známý časopis Zlatá Praha. A samozřejmě korunou jeho nakladatelské slávy se stal Ottův slovník naučný. Už v roce 1883 začal se spolupracovníky sestavovat program slovníku. S plánem spolupracovníků mu pomáhal T. G. Masaryk. Až v roce 1886 bylo rozhodnuto o vícečlenné redakci slovníku.

Když se v roce 1888 objevil na pultech první svazek, byl v deseti minutách náklad 40 000 výtisků rozebrán

Vycházel v letech 1888–1909 a měl úctyhodných 27 svazků. Spolupracovali na něm nejznámější vědci i umělci z nejrůznějších oblastí, například historik Václav Novotný, Josef Pekař, Kamil Krofta, August Sedláček. Když se 25. ledna 1888 objevil na pultech první svazek, podle Hlasu národa „v deseti minutách byl náklad 40 000 výtisků rozebrán“. Proto nebylo divu, že zmíněné slavnosti 3. června 1908 se účastnilo celkem 150 lidí. František Josef I. obdržel poslední díl slovníku přímo z Ottových rukou, vyjádřil se, že je to největší encyklopedické dílo v Rakousku, a udělil Ottovi velkou zlatou medaili.

Foto: Reprofoto Kus historie české knihy, H&H 2002

Ex libris Jana Otty vytvořil Hugo Boettinger.

Tehdy se už původně malý podnik rozšířil. V roce 1913, těsně před válkou, když Otto jako každoročně přehlížel své jmění, došel k aktivu 4 661 600 korun. O tom, že je vynikající podnikatel, jistě přesvědčil. Jaký byl ale jako člověk?

Znamením hlouposti je příliš rychle mluviti

Především nesmírně pracovitý. Sám o sobě představoval jakousi duševní dílnu. Byl kliďas, mluvil stručně, pomalu a jasně. Jeho heslo znělo: „Příliš rychle mluviti je znamením hlouposti.“ Jako řečník, i když se stal od roku 1912 členem panské sněmovny, se příliš nevyznamenal. Na vášnivé diskuse mu chyběl temperament. František Borový na něj vzpomínal: „Osobně zdrženlivý a těžko přístupný, měl přece chvíle, kdy se rád rozhovořil. Mluvil pak vždy velmi věcně, případně, leckdy s humorem.“ Zároveň jej všichni přijímali jako autoritu.

Nerad propouštěl zapracované zaměstnance, ale když někdo odešel sám, už ho nikdy nepřijal, byť by byl sebelepší

Miloval přírodu, cestování a návštěvy divadel. Občas se vydal na skleničku do hospody U Špinků či U Křížků. Měl málo přátel pro svou uzavřenou povahu. Z literátů mu byl nejbližší J. V. Sládek.

K zaměstnancům měl dobrý vztah, založil pro ně dokonce sportovní a vycházkový klub. Nerad propouštěl ty zapracované, ale když někdo odešel sám, už ho nikdy nepřijal, byť by byl sebelepší.

Čech ve stopách Philease Fogga

Historie

Po propuknutí války se Jan Otto usilovně snažil uchránit obrovský závod od škod. Dřel se a začal se cítit unavený. Propukla u něj cukrovka. V květnu roku 1916 se mu přitížilo. Zemřel 29. května 1916.

Hugo Boettinger byl nejslavnější Ottův zeť

  • Syn fotografa Josefa Boettingera tvořil obrázky pod přezdívkou dr. Desiderius do Pražského ilustrovaného zpravodaje.
  • Studoval u profesora Maxmiliána Pirnera a poté cestoval po celé Evropě.
  • Po svatbě s Růženou Ottovou působil v Praze na Akademii výtvarných umění.
  • Portrétoval mimo jiné hudebníky, jako byl František Ondříček, Josef Suk st., Václav Talich. Zobrazil i T. G. Masaryka.
  • Manželka jej přežila o 30 let a po jeho smrti se provdala za MUDr. Josefa Pelnáře.

Reklama

Související témata:
Jan Otto
Ottův slovník naučný

Výběr článků