Článek
Co byste měli vědět, než začnete číst rozhovor
- Ana Roš se narodila v roce 1972 ve městě Šempeter. Dnes slovinské město bylo tehdy samozřejmě ještě součástí Jugoslávie. Leží přímo na hranicích s Itálií.
- Narozdíl od mnoha dalších skvělých kuchařek nemá žádné odborné vzdělání v oboru. Zároveň je její restaurace Hiša Franko také úplně prvním podnikem, kde kdy vařila.
- Ana Roš měla být diplomatkou. Vystudovala tento obor v italském Terstu a očekávalo se, že se stane kariérní diplomatkou. Poté se však rozhodla mít kariéru po boku svého muže v jeho rodinné restauraci. A chybu rozhodně neudělala.
- V roce 2016 o ní Netflix natočil jeden díl populárního seriálu Chef's Table. Do té doby nepříliš známé Slovinsko se doslova ze dne na den dostalo do itinerářů milovníků kvalitní gastronomie.
- Když v roce 2020 vstoupil Michelin se svým průvodcem do Slovinska, Ana Roš získala se svou restaurací hned dvě michelinské hvězdy a zelenou k tomu. V roce 2023 se pak Hiša Franko stala první slovinskou restaurací se třemi michelinskými hvězdami. Toto výjimečné ocenění drží stále.
- V roce 2024 byla Ana Roš na The Best Chef Awards jmenována znovu nejlepší kuchařkou světa.
- V úterý 30. září 2025 přijela s částí svého týmu do Prahy, aby tu pro předem zvané hosty představila velkou část svého degustačního menu s názvem Footprints, které ve své restauraci servíruje. Degustační menu vyjde v její restauraci na necelých osm tisíc korun. Pokud k tomu chcete přidat i vinné párování, připočítejte ještě cca 4600 Kč.
Potkáváme se v Praze, kde nejste poprvé, že?
Už jsem tu párkrát byla, a navíc napříč mnoha lety. Moc se to neví, ale můj expartner měl před začátkem našeho vztahu dítě s jednou ženou z Českých Budějovic. Vstoupila jsem do jeho života, když byly jeho synovi tři roky. Říkával mi sice macecho, ale milovali jsme se, vzala jsem ho za svého.
Každopádně, tímto způsobem jsem poprvé začala poznávat vaši zemi. Je asi logické, že znám lépe jih Čech, ale už tehdy jsme jeli několikrát také do Prahy. To je nějakých 30 let nazpět. Zažila jsem tak Prahu v dobách, kdy tu nebylo tolik turismu a vaše pivnice a svíčková (obě slova řekla výbornou češtinou - pozn. red.) pro mě byly už tehdy pojem. Svíčkovou mám mimochodem ráda do dneška.
Jak si Prahu dřívějška pamatujete?
Město bylo tehdy samozřejmě méně moderní. Řekla bych, že tehdy jsme byli ve Slovinsku trochu napřed, ale dnes jsou Slovinsko a Česko perfektně srovnatelné země, co do životní úrovně, Slovinsko už má navrch jen ždibíček. Skoro neměřitelný. Je skvělé, že se to tu takhle posunulo. Mám každopádně možnost porovnávat. Nejde jen o to, že je tu pokaždé postavené něco nového, tu změnu pozoruji i na lidech, jejich mentalitě a v neposlední řadě také restauracích.
Přicestovalo nás sem na akci celkem osm. Z toho jen já a manžel jsme tu už byli. A když jsme dorazili do centra, všech šest členů mého týmu proneslo jen „oh, wow“. Tak jsem jim odpověděla: „Jo. To je Praha, oh wow.“
Ana Roš na pražské akci představila své degustační menu desítkám hostů.
Jste schopná porovnat českou a slovinskou kuchyni, vidíte mezi nimi nějaká pojítka?
Určitě bychom našli společné rysy díky základům v Rakousko-uherské kuchyni, ale některé vaše pokrmy si k nám také našly cesty. Není tak ničím zvláštním, když se ve Slovinsku setkáte s bramborovými knedlíky plněnými švestkami či meruňkami, to jsou jediné dvě verze, které se u nás uchytily. Jiné nehledejte. Dále oba národy jíme polévky, hodně často vývary. Historie nás tedy do značné míry propojuje.
Rozdíly jsou pak dané geografií. Ve Slovinsku je kuchyně výrazně více středomořská a alpská, zejména díky dostupným ingrediencím. Díky teplotám máme dobře dostupné suroviny jako fíky, kaki, olivový olej nebo čerstvé ryby z moře. Jsme malá země, ze severu na jih ji projedete za dvě hodiny, a tak je dostupnost čerstvých ingrediencí napříč zemí skvělá. I tak ale najdete rozdíly v kuchyni na severu a jihu země. Té české je pak nejpodobnější právě ta na severu.
Vyrůstala jste v Šempeteru, malý kousek od Itálie. Jak moc ovlivnila tato skutečnost to, co jste jedla v dětství?
Samozřejmě, hranice se historicky vždy posouvaly. Tu 100 kilometrů jedním směrem, tu 100 kilometrů druhým směrem. Lidé se stěhovali sto kilometrů tam, sto kilometrů zpět. I Šempeter v první polovině 20. století spadal přes dvě dekády pod Itálii.
Je to vážně zajímavá oblast. Naše typická strava je alpsko-středomořská. Používáme maso, používáme i olivový olej. Jíme noky, ale jíme i těstoviny. Když jsem potkala svého manžela, byl v šoku, že jím těstoviny aspoň jednou denně. Jsme milovníci lepku, zbožňujeme chléb i pizzu. Zároveň však jíme obrovské množství zeleniny.
Jaké bylo první jídlo, kterému jste propadla jako dítě?
Pasta al Pomodoro. Bez váhání. Měli jsme dům na istrijském venkově, který byl doslova královstvím rajčat. Můj otec stále ještě produkuje zhruba tisíc litrů domácí rajčatové omáčky ročně. Tehdy jsme měli za srpen, kdy jsou rajčata nejkvalitnější, sklizeň zhruba 200-300 kilogramů. Matka byla novinářka, otec doktor, a tak často neměli moc času. I proto byly tyto těstoviny u nás doma stálicí, maximálně máma přidala nahoru cottage sýr. A nebudu lhát, to je i proces, který jsem poté zopakovala se svými dětmi i já.
Vařila jste doma se svou matkou nebo babičkou?
Ne, vůbec. Odmala jsem žila hodně sportem. Od sedmi do osmnácti let, kdy jsem s tím skončila, jsem byla součástí národního lyžařského týmu. Také jsem milovala tanec, a tak, když jsem přišla po trénincích domů, jsem musela okamžitě zasednou k učení, abych zvládala školu. Budu-li upřímná, nepamatuju si, že bych vůbec kdy s mámou nebo babičkou vařila.