Ředitel strategie EGÚ Brno: Povolenka výrazně navyšuje cenu elektřiny

V posledních letech dramaticky roste cena emisních povolenek, které musejí firmy platit za každou tunu vypuštěného CO2. Povolenka nedávno dosáhla hranice sto eur, nyní je to lehce pod 90 eury. Jak se tato cena promítá do ceny elektřiny?

Je to velmi nahrubo jedna ku jedné. Některé uhelné elektrárny potřebují povolenky trochu méně, některé zase více. V nových nadkritických Ledvicích je to při zhruba 890 kilogramech CO2 na jednu megawatthodinu, v Prunéřově II okolo 945 kilogramů.

Platí tedy, že cena povolenky určuje minimální cenu elektřiny, tedy že při současné úrovni ceny proud klesnout pod 90 eur (2100 korun) za megawatthodinu nemůže?

Není to tak jednoduché. Povolenka je dnes za přibližně 90 eur. Její cena z většiny určuje cenu elektřiny vyrobené v uhelné elektrárně, když vytvoří náklad většinou něco pod 90 eur za megawatthodinu. K tomu je třeba pokrýt další náklady na uhlí, provoz, alespoň nějakou marži – to je 15 až 25 eur na vyrobenou megawatthodinu. Minimální cena z běžné uhelné elektrárny je tedy nyní přibližně 105 eur za MWh.

U plynové elektrárny ale povolenka vytvoří náklad jen přibližně 30 eur, ale další náklady na palivo a provoz jsou dnes okolo 95 eur za MWh. Na průměrnou cenu elektřiny však mají vliv i ostatní zdroje.

Dá se tedy říci, že při ceně povolenky 90 eur a silové elektřiny na burze 143 eur se povolenka už na ceně proudu podílí z většiny?

Na ceně elektřiny z hnědého uhlí rozhodně ano. A podotýkám, že ve středoevropském regionu se aktuálně bez hnědouhelné výroby elektřiny neobejdeme. Protože nevěřím, že Německo bude schopné dostát svým megalomanským plánům ve větrných zdrojích. Důvodně se domnívám, že se bez výroby z uhlí neobejdeme ještě mnoho let.

Jaký bude podle vás další vývoj ceny povolenky?

Zatímco vývoj ceny technologií se dá alespoň od něčeho odvozovat, u emisní povolenky je cena dána prakticky čistě politickou vůlí. Velmi výrazně do toho promluvilo rozvolnění obchodování.

Povolenky se staly standardním investičním nástrojem bank a spekulativního kapitálu. To cenu navýšilo. Protože Evropa chce dosáhnout dekarbonizace, má tendenci dostat cenu povolenky na takovou úroveň, aby se odstavovala výroba elektřiny a tepla z uhlí a později i z plynu. Upozorňuji, že to nyní cenu elektřiny a tepla již výrazně navyšuje.

Příliš vysoká a příliš rychle vysoká cena povolenky ale teď není v zájmu Německa. Dokud bude závislé na svých uhelných zdrojích, tak nedopustí, aby byla povolenka výrazně výše, než je dnes. Jakmile se ale bez hnědého uhlí Německo obejde, nic nestojí v cestě tomu, aby byla velmi drahá, ať už by to bylo 120, 150, nebo později i 200 eur.

Počítalo se při zahájení obchodování s povolenkami s tím, že bude růst jejich ceny tak výrazný?

Počítalo se s tím, že povolenka postupně odstaví fosilní zdroje, především uhlí. To byl cíl. Lidé, kteří systém projektovali, si pravděpodobně mysleli, že to půjde lineárněji, ale dnes vidíme, že se cena mění spíše ve skocích nebo etapách.

To, že byly povolenky dlouhou dobu levné, bylo vlastně nechtěné. Vedlo to k tomu, že se v určitém období do nových zdrojů příliš neinvestovalo. Ono se ale do nich neinvestovalo především vinou nepředvídatelnosti budoucí ceny povolenek. Kdyby investoři znali cenu povolenky v budoucnu, měli by výrazně jednodušší rozhodování, co se jim vyplatí v budoucnu provozovat. Ten systém není dobré řešení ani jako prostředek dekarbonizace. Bohužel s námi bude i nadále, pokud nenastane nějaký společenský otřes.

Cena elektřiny se na burze tvoří podle poslední, závěrné elektrárny, jejíž výroba je nejdražší. Je to v pořádku? Nebylo by možné platit cenu podle nákladovosti?

Bez mohutné regulace by to nevedlo k nižší ceně, a ani s ní nakonec ne. Princip marginální ceny je zcela přirozený, skoro bych řekl přírodní. Vždy vede k nejvyššímu uspokojení poptávky za nejnižší možnou cenu. Takto funguje trh s jakýmkoliv zbožím. Představte si, že nabízíte elektřinu nebo jakékoliv jiné zboží. Pokud je náklad posledního zdroje nutného k uspokojení poptávky 90 eur, víte, že cena nebude pod touto hodnotou, a nabídnete třeba právě 90 eur, i když vaše náklady mohou být nižší. Funguje to tak na trhu s jablky, stoly nebo diktafony. Na každém je samozřejmě jiná spotřební a cenová flexibilita, ale princip je stejný.

Alternativou marginální ceny je totální regulace ceny na základě indikace nákladů a přiřknutí jistého férového výnosu. I když pominu neskutečnou agendu, která by se k tomu vázala, je tu jeden problém: provozovatelé zdrojů by zcela ztratili motivaci snižovat náklady, právě naopak. To by byl návrat ke státní ekonomice a rychlému úpadku.

Jak se projeví plánované povolenky pro domácnosti od roku 2027?

Cena se promítne do ceny paliv. Opět je to ale ryze politické téma, jak významné zdražení to bude. Dnes jsou například velcí dodavatelé tepla mimořádně znevýhodnění oproti maloodběratelům třeba plynu, kteří si vyrobí teplo na odběrném místě. Teplo z centrálního zásobování je převážně zatíženo povolenkou, kdežto teplo z malého kotle ne. To je nekalá konkurence a maloodběratele to navíc nemotivuje, aby přecházeli z fosilního zdroje na jiný. Myslím, že bude funkcí politické situace, kdy se začnou fosilní paliva významně zatěžovat povolenkou na emise CO2.

Cena této povolenky může stoupnout až na 45 eur…

To je návrh stropové hodnoty. Ze začátku to ale určitě 45 eur nebude. To je politicky neprůchodné, znamenalo by to výrazné zdražení paliv. Jedna megawatthodina zemního plynu by při této úrovni zdražila zemní plyn o přibližně 213 korun, oproti nynějšku asi o deset procent.

Rychlý náběh uhlíkové daně by lidem neumožnil, aby se přizpůsobili, a jen by náklady na energie navýšil. Myslím si, že by bylo vhodné, aby se to velmi dlouho předem avizovalo a pak se jelo po velmi lineární trajektorii. Tedy aby byla levná povolenka, která bude postupně zdražovat.

Kdybychom ze dne na den uvalili na jednu megawatthodinu spáleného tepla nebo výhřevnosti dodatečnou platbu 213 korun, bylo by to obrovské zlo. Potřebujeme adaptaci v horizontu dvaceti až třiceti let, to je životnost energetických zařízení.

Některé firmy z průmyslu se hlavně kvůli drahým energiím stěhují třeba do Spojených států. Může to Evropu v dlouhodobém měřítku poškodit?

Evropu to vážně poškodí, to je již jisté. Některý průmysl z Evropy odejde, protože tady bude mít trvale vyšší náklady na zajištění energií, mnohem vyšší než dnes. Nebavíme se jen o elektřině, která nemusí být za určitých okolností až tak extrémně drahá.

Celkové náklady na pořízení energetického řešení firem ale porostou. Hesla, jako že je to příležitost, jsou pravdivá, ale jen zčásti. Je to příležitost pro průmysl, který vyrábí nové technologie. Ale celek si za energie zaplatí víc a prodělá. Je téměř jisté, že třeba chemický průmysl půjde z velké části za hranice. V Evropě bude průmysl redukovaný.

A paradoxně to ani nesníží emise CO2, protože v zemích přesunu se s emisivitou rozhodně tolik netrápí. Chystaná dovozní daň na dovážené výrobky situaci naprosto nezachrání, povede jen ke zdražení průmyslových výrobků. Zmenšujícímu se trhu EU se nikdo výrazně přizpůsobovat nebude.

Drahé energie v Evropě jsou dány mimo jiné tlakem na dekarbonizaci. Jak je to jinde?

Evropská unie má jen sedm procent světových emisí skleníkových plynů. To, že Evropa proti emisím vznikajícím spalováním fosilních paliv bojuje nejvíce, tak nebude mít velký vliv.

Některé politické kruhy se snaží prezentovat bombastické zprávy o tom, jak dekarbonizuje Čína, Indie a USA. Ukazují velká čísla, ale ta jsou velká z důvodu velikosti těch států, neindikuje to míru dekarbonizačního úsilí. I kdyby byly až do této chvíle výsledky relativně srovnatelné, tak to nejhorší, co nás v dekarbonizaci čeká, se teprve má stát.

Nejde jen o elektroenergetiku, ale i o dopravu, teplárenství, náhradu uhlí i plynu. Jsme vlastně na začátku. A jsem si jistý, že Čína je naprosto pragmatická, má prvořadý politický cíl zajistit si světovou hegemonii a v žádném případě si tuto strategii nenechá ohrozit dekarbonizační politikou. Čili to bude dělat, jen pokud to pro ni bude výhoda. Spojené státy jsou úplně ten samý případ.

Jediný, kdo je v tomto případě mimořádně sentimentální, je Evropa, a myslím si, že na to stran průmyslu doplatí. Jestli to bude pro Evropu znamenat marginalizaci, to nelze předvídat. Budeme ale určitě více závislí na dovozu průmyslových výrobků.

Pouhý přesun výroby ale světové emise nesníží…

Přesně tak. Když výroba přejde do Kataru, Saúdské Arábie, Indie, Číny nebo USA, tak tím emise nesnížíme, právě naopak. Mnoho let jsme před tím varovali, říkali jsme, ať se rychlost dekarbonizace nepřežene, protože už ze stávajících sedmi procent světových emisí v Evropě to brzy budou třeba jen tři procenta. A je pravděpodobné, že Evropa bude i v té situaci tak fanatická, že i z těch tří procent bude chtít udělat procento jedno nebo nulu. A vyřešit poslední procenta čehokoliv je vždy extrémně drahé.

Tady bohužel Evropě za žádných okolností není pomoci. Jde hlavou proti zdi a stane se to. Dokud to Evropa bude schopna financovat a nebudou velké sociá­lní nepokoje ve velkých státech, tak ten stroj pojede dál.

Osobně se ale domnívám, že to s praktickou dekarbonizací souvisí jen málo. Kdyby Evropě skutečně pragmaticky šlo o udržitelné tempo dekarbonizace, snažila by se to vyrovnat světově. Nemůžeme být třikrát rychlejší než ostatní, to nedává smysl.