Pětina zaměstnanců nevyjde s penězi, častěji proto hledají novou práci

Ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka (KDU-ČSL) uvedl, že na trhu práce chybí 249 tisíc lidí. Podle nejnovějších dat o zářijové nezaměstnanosti je to dokonce 282 tisíc. V jakých profesích je největší nedostatek?

Obecně platí, že největší dlouhodobý nedostatek je u pozic ve zpracovatelském průmyslu, ve výrobě, u řemeslných, manuálních činností, obsluhy strojů a zařízení nebo v logistice. To je první velký blok pozic. Druhý je potom v prodeji a obchodu či v administrativě. Vzhledem k nižším kvalifikačním nárokům se tam firmám snáze nabírá, zatímco u řemeslných pozic je opravdu extrémní nedostatek lidí. Vhodnou kvalifikaci lidi v místě poptávky většinou nemají. Třetí velký blok tvoří specializované pozice náročné na znalosti. Například technického směru, extrémně dlouhodobě scházejí lidé v inženýrských profesích, v IT, ve zdravotnictví, ve finančním sektoru a vybraných službách. Na tato místa mají firmy výrazně nízké průměrné počty reakcí.

Projevuje se nedostatek lidí i na počtu životopisů, které firmám chodí na jejich nabídky?

V posledních měsících rostly meziročně počty zaslaných životopisů na inzerované pozice o deset až 15 procent. Za srpen jsme dostali zhruba 460 tisíc reakcí na pozice přes pracovní portály, což je číslo srovnatelné s rokem 2019. Ale třeba oproti roku 2022, kdy se zejména v jeho první polovině lidé do změny práce tolik nehrnuli, tam nárůsty jsou znatelné.

Výrazně častěji se lidé hlásí na pozice s nižší kvalifikací. U nižších výdělků je silnější finanční impulz pro změnu místa. Zhruba pětina zaměstnanců vychází extrémně špatně se svými příjmy. Mimo jiné i kvůli inflaci. Sedm čtvrtletí v řadě klesaly reálné příjmy velmi silným tempem, bezprecedentním v historii Česka. Část si musí hledat přivýdělek, nebo je nucena změnit zaměstnání. Sami dávají výpovědi. Neznamená to ale, že chtějí práci měnit jen tak z radosti, ale spíše proto, že se dobře neuživí.

Zkrátka nevyjdou s penězi…

Ano, nevyjdou s penězi. Je třeba si uvědomit, že místo nehledají jen lidé bez práce. Snaží se ho hledat i ti, kteří zaměstnání mají. Z různých důvodů. Teď zejména z finančních, ale jsou i jiné. Silný motiv je třeba lepší náplň práce nebo snazší dojíždění. Přirozená fluktuace je častější než nabírání z řad nezaměstnaných nebo ekonomicky neaktivních.

Je něco, co lidem brání v přístupu na pracovní trh?

Je tu řada bariér. Primárně bariéra lokality, tedy místa, kde žijí, a místní poptávky po zaměstnancích. To, že máme vysokou poptávku v centrech velkých měst – kde je dobrá dopravní obslužnost a lidé snadno dojedou do hodiny nebo do 45 minut do zaměstnání–, neznamená, že to je skvělé všude. Máme spoustu menších obcí s horší obslužností, třeba na hranicích okresů, kde místa pro část lidí vůbec nejsou.

A další bariéry?

Struktura kvalifikací, toho, jaké pozice jsou žádané. To, že máte nezaměstnaného svářeče v Jáchymově, neznamená, že snadno dojede do Mladé Boleslavi, kde chybějí desítky svářečů.

Třetí bariéra souvisí s rozsahem práce, s možností pracovat na částečný úvazek. U části lidí to souvisí třeba s péčí o malé děti, pro které buď nemají místo ve školkách, nebo i když je mají, tak prostě neseženou práci na částečný úvazek. U nově obsazovaných pozic je možnost částečného úvazku jen u nějakých 12 procent, reálně u necelých pěti procent. Takže jste limitováni na naprostý zlomek pracovních příležitostí. Všechno dohromady se odehrává na pozadí větších stereotypů a předsudků vůči různým skupinám lidí.

Kterým?

Silné předsudky jsou pořád spojené s věkem. Starší lidé si práci hledají mnohem obtížněji. Firmy je ani příliš nezvou k pohovorům. Rozdíl je i v přístupu k mužům a ženám. V českém prostředí stále platí, že pokud je třeba postarat se o někoho v rodině, o malé děti nebo nemocné příbuzné, z 98 procent se toho ujímají ženy. Když přichází žena v určitém věku na pohovor, kladou zaměstnavatelé otázky, zda bude chtít děti, jak často budou nemocné a tak dále.

O něco hůře hledají práci i lidé jiné národnosti nebo rasy. Existují analýzy, které ukazují, že minimálně nevědomky si lidé ve firmách častěji vybírají místní. A veliké téma jsou exekuce.

V čem působí exekuce jako bariéra?

Značná část lidí má na krku více exekucí a je pro ně složité uživit se při srážkách ze mzdy. Navíc je to administrativně náročné i pro zaměstnavatele. Lidé v exekucích to zčásti vytlačuje do práce načerno a na Úřadu práce jsou někteří vedeni jako dlouhodobě nezaměstnaní.

Dlouhodobě nezaměstnaní tvoří asi třetinu evidovaných na Úřadu práce. Takže část z nich jsou lidé s exekucemi pracující načerno?

Může to být část z nich. Vidíme také, že část dlouhodobě nezaměstnaných může narážet třeba na kombinaci kvalifikační bariéry, zdravotního handicapu nebo vyššího věku. Do dlouhodobé nezaměstnanosti často spadnou starší lidé před důchodem, kteří v evidenci uvíznou a pak jdou rovnou do normálního nebo předčasného důchodu.

Vím, že nejste personalista. Ale když hledají dlouhodobě nezaměstnaní práci, jak mají personalistům dlouhodobý pobyt v evidenci Úřadu práce vysvětlit?

Je to strašně těžké. Sám jsem tu situaci zažil, když jsem hledal práci déle než půl roku. Živě si pamatuji, jak těžké bylo po půl roce hledání – navíc v době finanční krize –, udržet si optimistický přístup. Vědět, že to půjde, že najdu místo odpovídající tomu, co bych rád dělal, co umím a co zároveň uspokojí moje finanční potřeby. Když je člověk dlouhodobě odmítaný, poslouchá, že je netáhlo, že nechce pracovat, že se dost nesnaží.

Je potřeba věcně komunikovat, proč člověk nebyl schopný práci najít, že tam byly objektivní překážky, třeba péče o blízké, že v místě, kde žije, nebyla poptávka po jeho kvalifikaci, takže ji musel změnit. I když samozřejmě nemusí odkrývat všechny soukromé detaily.

Mluvil jste o věkové diskriminaci. V evidenci Úřadu práce je přes 92 tisíc lidí starších padesáti let. To je 35 procent celkového počtu. Jaký o ně mají firmy zájem?

Vysoký podíl padesátníků je dlouhodobý. Souvisí to se stereotypní diskriminací, s předsudky, že jsou pomalejší, více marodí a už se tak dobře neučí. Přitom z dat o rekvalifikacích je zřejmé, že padesátníci i šedesátníci jsou schopni se naučit prakticky cokoliv. Dokonce i vysoce kvalifikovaní lidé ve vyšším věku narážejí na to, že změnit práci není snadné.

Na jedné konferenci jste říkal, že ať už zaměstnavatelé chtějí, nebo ne, budou muset začít „lovit“ i v těchto vodách. Populace stárne a velká část zaměstnanců se zkrátka posune do starší kategorie.

Ano. Současný přístup je velký blok pro pracovní trh. Dnes máme plnou třetinu zaměstnanců ve věku 40 až 49 a skoro 30 procent ve věku nad 50 let. Ze škol přicházejí historicky nejnižší počty absolventů. Řádově 90 tisíc až 95 tisíc na ročník oproti třeba 140 tisícům v předdůchodových ročnících nebo 180 tisícům až 200 tisícům na ročník u Husákových dětí, tedy lidí narozených v 70. letech. To je tak obrovský nepoměr, že je až paradoxní, že se tomu firmy už nezačaly rychleji přizpůsobovat. Za nějakých deset či 15 let se neobejdou bez lidí ve vyšším věku. Budou muset pracovat s jejich kariérními přesuny, pomoci jim překonávat kvalifikační bariéry a tak dále. To je realita českého pracovního trhu. Je to převážně trh lidí ve středním nebo vyšším produktivním věku.

Když člověk mění místo po 55 letech věku, většinou jde dolů se mzdovými nároky. Nabídka bývá nižší než okolo čtyřicítky, kdy podle statistik mívají lidé nejvyšší příjmy. Nebo ne?

Dlouhodobé statistiky to ukazují. Ve vyšším věku lidem příjmy nerostou, ale spíše klesají. To je náš rozdíl oproti vyspělým západním a severským trhům, kde příjmy lidem rostou s věkem až do důchodu. Když padesátníci potřebují práci změnit, vezmou zavděk i horším ohodnocením nebo za horších podmínek. Jen aby nějakou měli. To vede ke statistickému poklesu výdělků v celé skupině.

Jsem ale přesvědčený, že náš pracovní trh dozraje. I proto, že celá populace rychle stárne a průměrný věk zaměstnanců roste. Čím více lidí bude ve skupinách, které dosud na diskriminaci narážely, tím více ten problém budou nuceni všichni řešit. Manažeři, zaměstnavatelé nebo investoři.