Ústavní soud nevyhověl pozůstalým po ženě, kterou lékaři neresuscitovali

Zásadní otázkou celého případu je pokyn „neresuscitovat“ u dlouhodobě nemocné pacientky na sklonku života. Pozůstalí tvrdili, že nemocnice porušila pacientčino právo na život, neboť rozhodnutí lékařů o neprovádění resuscitace nebylo konzultovo ani s pacientkou, ani s jejími blízkými. Při úspěšném oživování prý mohla žena žít teoreticky ještě několik hodin, dnů, ba i měsíců, ačkoli při snížené kvalitě života.

Obecné soudy ale došly k závěru, že nemocnice nemusí hradit újmu za ztrátu osoby blízké, jestliže lékaři při srdeční zástavě resuscitaci pacientky neprovedli, neboť její stav byl tak vážný, že i při úspěšném oživování by šlo jen o prodloužení utrpení umírající ženy. Proti tomu se pozůstalí bránili ústavní stížností.

Senát se soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou zdůraznil, že o možnosti (ne)resuscitování by měli lékaři s pacienty či jejich blízkými hovořit v době, kdy jsou nemocní ještě schopni vnímat svoji situaci a vyslovit jasné stanovisko. Pokud se pro neoživování rozhodnou lékaři, měli by tak učinit po širší poradě a po projednání s příbuznými.

„Pokyn neresuscitovat musí být dle Ústavního soudu rozhodnutí, při němž se vyvažuje co nejcitlivěji etická, náboženská, medicínská a ústavněprávní stránka odchodu pacienta ze života. O smrti jako nedílné součásti života každého člověka je tedy nutné mluvit, a to nejen s pacienty, ale i jejich blízkými,“ připomenul Jirsa.

„Při rozhodování o provedení resuscitace na sklonku života je obecně třeba vyvažovat právo na život a na ochranu zdraví na straně jedné a právo jednotlivců na důstojné přirozené dožití na straně druhé. Z práva na život a ochranu zdraví nevyplývá bezpodmínečná povinnost lékařů provést resuscitaci bez ohledu na stav konkrétního pacienta, byť by mohla o určitou dobu oddálit okamžik fyzické smrti,“ konstatoval Jirsa s tím, že rozhodnutí vydané bez zapojení pacienta či jeho blízkých však může zasáhnout do práv pacienta.

Ústavní soud uznal, že v konkrétním případu lékaři pochybili, když se rozhodli ženu neresuscitovat bez domluvy s pacientkou či její rodinou, ovšem pozůstalí nemají nárok na odškodné vzhledem k tomu, jak koncipovali svou žalobu. Satisfakci totiž chtěli za usmrcení osoby blízké, nikoli za zásah do práv samotné pacientky či rodinných příslušníků, přestože byli u soudu o rozdílech v nárocích poučeni.

Usmrcení totiž počítá s tím, že pozůstalí by měli dostat náhradu za neočekávanou smrt blízké osoby. „Následkem protiprávního jednání je zde přímá a neočekávatelná ztráta života či zmaření obnovení dobrého zdravotního stavu, nikoliv porušení autonomie a práv pacienta, případně jeho blízkých. Neprodloužení umírání na sklonku života dlouhodobě nemocného pacienta o krátkou dobu nelze slučovat s usmrcením ve smyslu občanského zákoníku,“ dodal Jirsa.