Hlavní obsah

Noc na zámku, kde straší

28. 8. 2021, 10:57
Monika Kuncová, Právo, Monika Kuncová

„Slyšíme chřestění klíčů a kroky v prázdných místnostech pod alarmem. Otevírají se dveře i dvířka skříněk, často během prohlídky s návštěvníky. Prostě u nás straší, přijeďte se přesvědčit,“ napsal nám Ludvík Pouza, kastelán Starého czerninského zámku v Chudenicích. Tak jsme vyrazili na Klatovsko.

Foto: Petr Horník, Právo

Stmívá se. Je čas zamknout zámek a jít si po svém.

Článek

Lípa před půvabnou, byť poněkud omšelou renesanční stavbou voní a hučí včelami. V klenutém průjezdu nás vítají pan a paní Pouzovi. Říct, že se mají jako na zámku, by bylo nepřesné — mají se jako na dvou zámcích. Zatímco Ludvík spravuje původní černínské sídlo, které dnes patří městysi Chudenice, jeho manželka Martina je hospodyní rakouského hraběte Karla Eugena Czernina, jehož letní rezidence Lázeň leží necelé dva kilometry odsud.

Chudenice jsou jediný šlechtický statek v Čechách, který nikdy nezměnil majitele. Rod Černínů je vlastnil nepřetržitě minimálně 650 let. Nejpozději od roku 1291, kdy jsou poprvé písemně doloženy jako majetek předchůdce rodu Drslava, a možná ještě o sto let déle, protože první zmínka o Černínech z jejich rodokmenu se datuje k roku 1193. Rod o ně přišel konfiskací v roce 1945.

„Věřím, že mrtví Černínové jsou tady doma. Moje předchůdkyně paní Matějková o tom nerada mluvila, ale než vstoupila v noci do prázdné místnosti, zaklepala a omluvila se, že ruší,“ říká kastelán. Tak činilo služebnictvo po staletí. Místní průvodci to dělají dodnes.

Tady spát nebudu!

„Před dvěma lety jsem nechal zpřístupnit sklepy pro veřejnost. A teď mi duchové dávají najevo svou nelibost. Během prohlídky třeba někdo zabuší na dveře v pokladně, a pak za nimi nikdo není. Jsme napojeni na pult centrální ochrany a často míváme planý poplach. Pozdě v noci se rozsvěcují světla, nahoře v knihovně dokonce, i když v městečku nejde elektřina. Člověk prostě cítí, že není sám,“ vypráví Ludvík Pouza. On sám ze zámku jednou málem utekl.

Za hlavou se nám začala pohybovat klika zamčených dveří. Vylítl jsem jako ohnivá čára: Tady nebudu!

Začalo to nevinně, když vzal na půlnoční prohlídku skupinu herců, kteří tu předtím vystupovali. To neměl dělat! Herci odešli spát do stanů na zahradě, Pouzovi se uložili na gauči v zázemí za pokladnou. „Všechno ostatní bylo zakódované alarmem. Okolo třetí najednou slyšíme, jak vedle někdo chodí. Máme naposlouchané všechny místní zvuky. Poznáme, když se vedle přejde po dřevěné podlaze. Když při otevírání specificky klapne šuplík pokladny. Když cinknou klíče položené na stůl… A přesně ty zvuky jsme nad ránem poslouchali. A ne jednou,“ vypráví Martina Pouzová.

„Pak se nám za hlavou začala pohybovat klika zamčených dveří. A všechno vyvrcholilo tíhou na nohou. Byl to pocit, jako když vám přes ně v posteli přeleze malé dítě. To už jsem vylítl jako ohnivá čára: Tady já nebudu! Kdyby mě manželka neuklidnila, spal jsem v autě před zámkem,“ vypráví kastelán.

Foto: Petr Horník, Právo

Zámek a panství Chudenice se dědily v jediném rodu Černínů po meči více než 750 let. To je v českých dějinách unikát.

„Já jsem strašpytel, sám jsem se tu bál,“ přiznává. „Nakonec jsem si na radu manželky sedl v bývalé kapli a s duchy se smířil. Poprosil jsem je, ať mě nechají na pokoji, že nemám zlé úmysly. Od té doby je klid,“ zaklepe to pro jistotu klouby prstů na dřevěný stůl.

„Beru to tak, že jsme u starých Černínů na návštěvě,“ krčí stoicky rameny Martina. „Nedivila jsem se, že nás strašili a budili ze spánku, když jsme je vyrušili prohlídkou o půlnoci. Takže se teď snažíme zámek zakódovat nejpozději v deset hodin.“ Dnešek však bude výjimkou.

Kouzlo starých časů

Využíváme poslední paprsky zapadajícího slunce, abychom stihli soukromou prohlídku zámku ještě za světla. Přestože ho poslední majitelé Eugen Alfons a Josefina Czerninovi museli opustit v roce 1945, není těžké si představit, že odešli před malou chvilkou. Autentické vybavení včetně secesní výmalby zůstalo zachováno.

Z klavíru, na kterém hrával Karel Hašler, se občas linou tóny, aniž by u něj někdo seděl.

Nejkrásnější je velká zámecká jídelna s podlahou z masivních dubových fošen. Dřevo kácené na zimu — jak je vidět z hustých letokruhů — vrže při každém kroku. A v rohu stojí klavír, na kterém prý Karel Hašler poprvé zahrál písničku Po starých zámeckých schodech. „Občas se z něj linou tóny, aniž by u něj někdo seděl,“ podotýká kastelán.

Na čestném místě uprostřed zdi visí obraz diplomata Humprechta Jana Černína (1628–1682), který položil základní kámen Černínského paláce v Praze a byl přítelem samotného císaře Leopolda I. Zblízka moc sympaticky nevypadá, vodnaté modré oči hledí studeně kamsi nad naše hlavy. Portrét dostal zámek darem od současné hlavy rodu hraběte Karla Eugena Czernina. „Od okamžiku, kdy jsme ho tady pověsili, se všechno ještě zhoršilo,“ tvrdí Ludvík Pouza. Na podlaze v knihovně za jídelnou, na dohled těch pichlavých očí, budeme později spát.

Foto: Petr Horník, Právo

Od té doby, co je v jídelně portrét císařského diplomata Humprechta Jana Černína, se podivné jevy objevují častěji.

Teď procházíme ještě salónek s obrazy loveckých psů, dámský a pánský budoár, pokoj Josefa Dobrovského, jenž byl ke stáru vychovatelem černínských dětí, a místnosti vyhrazené mamince Eugena Alfonse s luxusní koupelnou, vybavenou bazénkem zapuštěným do podlahy… Vše přímo dýchá nostalgií starých časů.

Dostáváme se do nejzazší části zámku, kde se nachází ložnice pána domu a vedle ní černá kuchyně. Tyto místnosti, úzce spojené s rodovými legendami, pozdější změny zámeckých interiérů příliš nepoznamenaly. Působivé klenby jsou však narušeny hrozivě vyhlížejícími trhlinami. „Původní zeď ujíždí. Zámek čeká v nejbližších letech rozsáhlá rekonstrukce včetně zabezpečení statiky. Snad na ni skutečně dojde,“ doufá kastelán.

Anděl předpovídá smrt

Vzduch je v malém pokojíku trochu těžký. „Ze začátku se mi tady točila hlava a dělalo špatně. Dodnes tu mám husí kůži, ale zvykl jsem si,“ říká kastelán. Později, až sem půjdeme okolo půlnoci pořídit pár fotek, Martina zdvořile zaklepe, než do prázdné místnosti vejde…

K hraběcí ložnici se váže pověst z počátku 17. století. Vztahuje se k Humprechtovi, který měl přízvisko Pobožný. Byl hejtmanem Pražského hradu a oblíbencem císaře Rudolfa II., který povýšil Chudenice v roce 1592 na městečko.

„Pokoj tento [andělský] býval ložnicí zbožného rytíře Humprechta Černína z Chuděnic, jemuž prý se ráno, kdy pobožnost ranní vykonával, anděl ukázal, který jej též osloviv pravil: ‚Ačkoli jsi zcela zdráv, vůlí boží jest, abys za tři dny zemřel, rozluč se se světem a ve blízké lesní kapli sv. Wolfganga odporuč duši svou v modlitbě Bohu.‘ Humprecht jsa 76letý stařec shromáždil všecky své děti kolem sebe a zděliv jim nebeské poselství putoval s celou svou rodinou do blízké lesní kaple sv. Wolfganga, aby svou ctnostnou a bohabojnou duši modlitbou posilnil. Rozloučiv se se světem třetího dne, jakž mu andělem předpovědíno, zemřel (roku 1601),“ praví pověst zachovaná v archivu v Jindřichově Hradci.

Foto: Petr Horník, Právo

Hraběcí ložnice zvaná Andělský pokoj. Tady předpověděl v roce 1601 posel z nebes smrt Humprechtovi Černínovi.

Na památku této události nechali Humprechtovi potomci vymalovat na klenbě anděla a z hraběcí ložnice se stal andělský pokoj.

Hle chudinec, jak jest černý!

Z ložnice vedou dvoje dveře: do šatny a do černé kuchyně, původně spíš místnosti s krbem, jímž se zpoza zdi vytápěla ložnice hradního pána. Zanechme však skepse a dejme prostor další rodové pověsti z jindřichohradeckého archivu.

Co tekla krev rodičů, synů, dcer a přátel rodu Drslaviců, ukryla se chůva s nemluvnětem do komínu.

Tentokrát se vztahuje k roku 1040, kdy za vlády knížete Břetislava vpadla do Čech bavorská vojska a obklíčila chudenickou tvrz. Ta „byla v noci obležena, dobyta a celá rodina rytířská povražděna, jen jak pověst vypravuje, jediný chlapeček — nemluvně z rodiny té zachráněn chůvou. Co tekla krev rodičů, synů, dcer a přátel rytířské té rodiny z rodu Drslaviců, ukryla se chůva s nemluvnětem do velkého komínu, kde v tajném výklenku dítě před zraky ukrutných nepřátel zachránila,“ praví pověst.

„Když pak voje české se blížily, a z okolních vesnic lid ku zbořené tvrzi se scházel, aby pány své oplakával a vražedné tlupy Bavoráků ze krajiny té zmizely, ukázala chůva shromážděnému lidu podivným způsobem zachráněného, sazemi z komína začernalého chlapce, kterého lid s jásotem pozdravil: ‚Chudinec, ach, jak je černý! Bůh nám tebe zachovej, abys někdy zase byl pánem naším!'” pokračuje příběh.

Kníže Břetislav nazval chlapce Černým čili Černínem a statky jeho rodičů pojmenoval Chuděnicemi. „Tak dostal jméno jeden z nejstarších rodů šlechticů českých, rod Černínů z Chuděnic. Komín, v němž dítě zachráněno, jest dosud zachován a Černínové považují jej za drahou památku a po všecka století nesmí se na něm žádná oprava státi, ač již dosti je chatrný,“ uzavírá dokument.

Foto: Petr Horník, Právo

Kastelán Ludvík Pouza u komína, který se váže k rodové pověsti. Jeho černý havanský psík Eda nejspíš na duchy nevěří, celou dobu byl v pohodě.

„Vyvražděné osazenstvo původní tvrze je možná pohřbeno kdesi ve sklepeních pod námi. V průběhu dalších staletí zemřelo na zámku hodně nemocných nebo třeba dětí z nechtěného početí. Všechny ty negativní energie mohly někde přetrvat. Mám k nim respekt,“ dodává kastelán Pouza.

Sedíme na nádvoří tvrze pod stoletým ořechem, před sebou likér z jeho plodů a sledujeme křivolaké tance světlušek. Přestože jsme uprostřed městečka, vládne kolem zámku naprosté ticho. Pod opadanou omítkou vnitřního traktu prosvítají kamenné zdi. Stejně jako nepravidelně rozmístěná okna a železné úchyty padacího mostu v průjezdu jsou připomínkou původní středověké tvrze.

Kroky v bouři

Přestože prošla dvojí velkou přestavbou, prozrazují ji architektonické prvky, které nedávají smysl: nepravidelná zákoutí a výklenky, schody zaslepené zdí, základy věží ve sklepeních nebo dodnes zachované klenby někdejších průjezdů a průchodů ve stěnách či podlahách. V roce 2017 se tu dokonce povedlo odkrýt tajnou únikovou chodbu o výšce a šířce lidské postavy, která končí asi šedesát metrů severně od zámku. Je tesaná ve skále hornickým způsobem, kdy se kámen rozpálí, polévá studenou vodou, aby popraskal, a pak odsekává. Ražba musela trvat roky.

A to zdaleka není všechno. „Sondy ukázaly, že by mohl být podsklepený celý zámek včetně nádvoří, dokonce snad ve dvou patrech. Možná tam byla i studna. Ale s jistotou to nevíme, protože sklepy nejsou přístupné,“ říká Ludvík Pouza.

Když pár minut před půl druhou začnou hodiny melodicky tlouct, nadskočíme i se spacáky.

Hodiny ukazují přesně 22:22, když pan kastelán odchází. Na podlaze knihovny s námi obětavě přespí jeho žena Martina. Čekání na půlnoc rychle uběhne. Se spacáky pod paží se přesunujeme z chladivého posezení na nádvoří do nevětraného dusna zámeckých chodeb. První nárazy větru ohlašují přicházející bouři. Zavíráme okna a uvelebujeme se na měkkých kobercích. Není to klidné spaní.

Foto: Petr Horník, Právo

Neklidný spánek v zámecké knihovně rušila bouřka, nepředvídatelný tlukot hodin a možná i kroky z vedlejší jídelny.

Fotograf Petr se natáhl přímo pod hodinami z pozůstalosti básníka Jaroslava Kvapila, který se narodil tady na zámku. „Nemají strojek. Přesto občas začnou odbíjet, aniž bychom je natahovali,“ tvrdil nám při prohlídce pan kastelán. Když pár minut před půl druhou začnou hodiny melodicky tlouct, nadskočíme i se spacáky. Na to, že ten krám údajně nemá strojek — jak chceme uvěřit panu kastelánovi — dělá neuvěřitelný rámus. Dokonce na chvíli přehluší i bouřku.

Do okenních tabulí bubnuje déšť. Blesk stíhá vzápětí hrom. Do přestávek mezi hřměním vstupují v náhodných intervalech hodiny. A pak někde za dveřmi zavrže dřevěná podlaha… Nebo se mi to jen zdá? Usínáme až k ránu a já pomstychtivě myslím na to, že zámek čeká v nejbližších letech důkladná rekonstrukce. Uvidíme, jak budou duchové reagovat na sbíječky. A dobře jim tak!

O zámku

  • „Vzácností velikou jest v Čechách panství…, kteréž se dědilo v jediném rodu jen v potomcích po meči. Na ten čas máme v Čechách jediné panství Chuděnské, kteréž drží Černínové od věků nade vší paměť lidskou sahajících,“ píše historik August Sedláček v 9. dílu svých Hradů, zámků a tvrzí Království českého.
  • Chudenice se poprvé písemně připomínají v roce 1291. Tehdy šlo o kamennou gotickou tvrz s padacím mostem, chráněnou suchým příkopem. Koncem 16. století byly přestavěny na pohodlnější renesanční zámeček. Další úpravy proběhly v 18. století, kdy Černínové přesídlili na zámek v Chocomyšli – a později si postavili novou Lázeň – a Starý czerninský zámek už využívali jen jako kanceláře velkostatku, který tvořil jejich majetkovou základnu.
  • V roce 1945 byly Chudenice zkonfiskovány na základě Benešových dekretů, protože se Černínové za okupace přihlásili k německé národnosti. Později zde měli kanceláře a byty lesáci, bylo tu také kino, knihovna, klubovna SSM, jídelna a vývařovna JZD, lékařská ordinace a obecní byty.
  • V současné době je Starý czerninský zámek v majetku městyse Chudenice a je v něm expozice a muzeum Josefa Dobrovského.

Reklama

Související témata:

Výběr článků