Návštěva sauny v Helsinkách může skončit i zakrvácenými zády

Do Finska jezdím pravidelně už pátým rokem, a není proto divu, že jsem si saunování zamiloval. Ať už se zde vydáte do jakékoliv sauny, vždy se jedná o jedinečný zážitek.

Ačkoliv se za hlavní saunové město světa považuje finské Tampere – v jeho okolí je každoročně v provozu až na sedm desítek veřejných saun –, tentokrát jsem vyrazil do Helsinek, které rozhodně nezaostávají.

Během třídenního pobytu v hlavním finském městě jsem stihl zavítat do celkem pěti saun. V seznamu níže ovšem najdete i saunu, v níž jsem byl už dříve, a také ty, které bych rád navštívil v budoucnu. Tak odhoďte šat – teplota stoupá!

Jako první volím Kulttuurisaunu ve čtvrti Merihaka, kam se vydávám hned zrána. Dopoledne tu není potřeba rezervace a vstup na 90 minut vyjde na 17 eur (430 korun).

„Je tu zákaz fotografování,“ říká mi ihned Japonka Nene Tsuboiová, designérka, která saunu založila společně s finským architektem Tuomasem Toivonenem, nyní ji spolu provozují. Saunu otevřeli v květnu 2013 jako součást programu World Design Capital Helsinki 2012.

„Není to jen kvůli respektu k hostům, ale zkrátka nechceme, aby to tu bylo přeplněné lidmi. Nevědí o nás ani mnozí místní,“ vysvětluje mi Tsuboiová. Jejím a Toivonenovým cílem bylo ostatně vytvořit veřejnou saunu, která propojuje finské a japonské lázeňské tradice a zároveň slouží jako kulturní prostor a místo pro tiché rozjímání.

Sauna je známá svým minimalistickým designem – kombinací surového betonu a dřeva – a nabízí klidné prostředí s výhledem na Baltské moře a přístav. Kromě samotného saunování se zde také konají akce zaměřené na architekturu a urbanismus, což odráží záměr zakladatelů propojit kulturu, komunitu a každodenní rituály.

Pro mě osobně byla Kulttuurisauna jedním z highlightů pobytu v Helsinkách a jsem si jistý, že kdybych zde žil, byl bych jejím pravidelným hostem.

Ještě tentýž den se vydávám i do sauny Hermanni, kde se setkávám s majitelem Mikou Ahonenem a jeho čtyřnohým společníkem Milou.

„Šéfuje tomu tady primárně on,“ směje se Mika, přičemž se láskyplně dívá na svého černého psa miniaturního vzrůstu. „S hosty dokonce někdy sám chodí do sauny, má šťastný život,“ dodává Fin, zatímco mi ukazuje zdejší prostory zařízené ve stylu 50. let minulého století.

„Sauna byla založena roku 1953, tak se ten styl snažím zachovat. Mám tu spoustu retro věcí, včetně různých rekvizit, plakátů či časopisů,“ říká mi Mika, jenž má saunu Hermanni, nacházející se v suterénu bytového domu ve stejnojmenné čtvrti, v rukou posledních 12 let. Vstupné na neomezenou dobu zde činí 13 eur (325 korun).

„Čas od času tu pořádám i diskotékové večery ve stylu 70. a 80. let a grilování,“ vypráví s tím, že tentokrát má v rukávu jinou specialitu.

„Bude tu dnes paní, která provádí tradiční verikuppausu, mokré baňkování. Jde o starou ozdravnou metodu, která je ve Finsku spojena se saunováním,“ říká mi Mika a dodává, že bych si proceduru neměl nechat ujít. Když mi však ukazuje vlastní fotku, kde celý zakrvácený leží na lůžku v koupelně, nejsem si úplně jistý, zda něco podobného chci zažít.

„Sanna-Kaisy Ilmarinen je uznávanou profesionálkou a nemáme ji tu každý den, je to jedinečná příležitost,“ nahlodává mě Miko a já se nakonec nechávám přemluvit.

Po dvou kolech v sauně dostávám informaci, že Sanna-Kaisa je připravená. „Udělám vám jen lehčí verzi, abyste mohl zítra opět do sauny. Obvykle je lepší si dát pár dní přestávku, neboť se pak jizvy hojí rychleji,“ vysvětluje mi žena a instruuje mě, ať se nahý položím na lehátko v koupelně.

„Zbavím vás staré krve a toxinů. Budete se cítit jako nový člověk,“ říká mi Finka, zatímco mi do zad zasazuje jemné řezy skalpelem. Nic příjemného, ale vydržet se to dá. Když ale otevřu oči a všude kolem vidím na kachličkách svoji krev, připadám si jako na pitevně.

Byla to zvláštní zkušenost, ale zpětně jsem rád, že jsem do toho šel. Ať už má mokré baňkování jakékoliv benefity, jeden byl nepopiratelný – večer jsem spal jako miminko.

Další den ale není čas na dlouhé vyspávání, v devět hodin ráno mě totiž čeká další sauna, tentokrát moderní Löyly Helsinki ve čtvrti Hernesaari na jižním pobřeží Helsinek.

Otevřena byla v roce 2016 a navrhl ji ateliér Avanto Architects. Název „löyly“ ve finštině označuje páru vznikající nalitím vody na rozpálené kameny v sauně, tzv. ducha sauny.

Budova je známá svou jedinečnou dřevěnou architekturou, která připomíná skalní útvar a harmonicky zapadá do okolní krajiny. Získala řadu mezinárodních ocenění, včetně Architizer A+ Awards a Chicago Athenaeum International Architecture Award, a v roce 2018 ji magazín Time zařadil mezi 100 nejlepších míst na světě.

Vzhledné prostory a věhlas místa ale podle mého názoru ubírají na kvalitě samotného saunování. Ačkoliv jsou samotné sauny (nacházejí se zde čtyři, včetně tradiční kouřové) stylové, velká fluktuace návštěvníků, kteří neustále otevírají a zavírají dveře, zhoršuje celkový dojem a snižuje kvalitu saunového zážitku. Výhodou je naopak přístup do Baltského moře.

Za vstup na dvě hodiny zde zaplatíte 26 eur (nutná je rezervace) a po sauně si můžete zajít na kávu či jídlo do přilehlé restaurace s prosklenými stěnami a terasou s výhledem na moře.

Jet do Helsinek a nezavítat do Kotiharjun Sauny, nejstarší veřejné sauny v Helsinkách, by byl skoro hřích. Klenot helsinských saun byl založen roku 1928 a v roce 1999 citlivě zrekonstruován s ohledem na původní design.

Kotiharjun Sauna se nachází ve čtvrti Kallio, funguje nepřetržitě od svého otevření a je poslední tradiční veřejnou saunou v hlavním finském městě, která je vytápěna dřevem.​

„V dobách, kdy lidé doma neměli koupelny, bylo v Helsinkách přes sto veřejných saun. Sloužily tedy mimo jiné i k hygieně, lidé se zde kromě saunování myli. Postupem času se ale jejich počet začal snižovat a dnes je jich tu v porovnání se 40. lety minulého století už jen hrstka. Dnes veřejné sauny lidé navštěvují za účelem socializace,“ vysvětluje mi Esa Salopää, který zde vybírá vstupné. To vyjde na 16 eur (400 korun) a za tuto cenu se zde můžete potit dvě hodiny.

Do Kotiharjun Sauny jsem se vydal v sobotu odpoledne a na lístek jsem si musel vystát frontu, což svědčí o její velké oblíbenosti. „O víkendech tu bývá narváno, ale přes týden je to klidnější,“ říká mi Salopää a já se konečně dostávám do šatny, kde u piva zvesela diskutují desítky převážně finských mužů.

Podobně to ostatně vypadá i uvnitř sauny, která je narvaná k prasknutí, a vlhkost a pocitová teplota zde stoupají s každým pokropením kamenů – a že se vodou rozhodně nešetří!

Nutno podotknout, že většina saun ve Finsku je rozdělena na mužskou a ženskou část. A podle informací mého něžnějšího doprovodu to na druhé straně stěny – s ohledem na nižší počet návštěvnic – vypadalo podstatně jinak: klidněji.

Zajímavostí Kotiharjun Sauny je rovněž skutečnost, že je tu dvakrát týdně (ve čtvrtek a v sobotu) přítomna žena, která vás s radostí za 14 eur (350 korun) vydrhne kartáčem. Obvykle má zhruba 10 až 15 klientů za den. „Dříve to byla běžná služba, dnes už ji máme asi jenom tady,“ tvrdí Salopää.

Jakkoli to zní lákavě, tentokrát tento komfort – s ohledem na své čerstvé jizvy ze včerejší krvavé zkušenosti – raději vynechám.

Je neděle a mě čeká poslední návštěva sauny, celkově pátá za poslední tři dny. Původně jich mělo být šest, ovšem plánovaná Lonna Sauna na stejnojmenném ostrově, kam se dá dojet z přístavu za 10 minut trajektem, je bohužel prozatím zavřená. Přístupná je pouze sezonně, letos v období od 8. května do 27. září.

A nevyšla ani druhá alternativa – osvědčená Sompasauna, která se aktuálně stěhuje z dosavadního místa ve Verkkosaari na nové stanoviště v Mustikkamaa. I přesto bych zde Sompasaunu rád vyzdvihl, neboť jde o neotřelé místo, jež symbolizuje ducha komunitní spolupráce a svobody.​

Vznikla v roce 2011 jako neoficiální projekt skupiny místních obyvatel, kteří na opuštěném nábřeží postavili saunu bez povolení. Navzdory počátečním právním překážkám se sauna stala oblíbeným místem a později byla oficiálně uznána.

Byla přístupná 24 hodin denně, zcela zdarma a provozována dobrovolníky. Návštěvníci si sami topili v kamnech, nosili dřevo a udržovali pořádek. Jak to s oblíbenou saunou bude na novém stanovišti, se teprve ukáže. V provozu by podle informací na sociálních sítích měla být ještě letos na jaře.

Zvažoval jsem i návštěvu kouřové sauny Kuusijärvi Old Smoke Sauna, nakonec však zvítězila Sipoonjoen perinnesauna. Ačkoli se nenachází přímo v Helsinkách – leží v obci Sipoo, přibližně 36 kilometrů od hlavního města –, její lokace uprostřed přírody, poblíž národního parku Sipoonkorpi, za tu cestu bezpochyby stojí.

Jde rovněž o tradiční kouřovou saunu, která je částečně zapuštěná do země, což přispívá k její autentické atmosféře a výjimečnému saunovému zážitku.​

Sipoonjoen perinnesauna je společná pro muže i ženy a je zde vyžadováno nošení plavek či ručníku. Vstup na dvě hodiny vyjde na 29 eur (730 korun) a kromě sauny je zde k dispozici i přístřešek s ohněm a dvě kádě, jedna s teplou a druhá se studenou vodou.

Vybrané dny zde probíhají také různé saunové rituály či procedury a prostory si lze pronajmout i pro soukromé účely.

S klidem můžu říct, že Sipoonjoen perinnesauna byla krásným, téměř zenovým vyvrcholením celého saunového výletu – a ten si v budoucnu, třeba v lehce obměněné podobě, moc rád zopakuju.

Saunová kultura ve Finsku je fascinující a zcela odlišná od naší středoevropské, což člověk pochopí až poté, co tradiční saunu v zemi tisíců jezer navštíví. Pro Finy totiž není jen místem odpočinku a relaxace – nese i duchovní význam. Není se čemu divit, dříve bývala počátečním i konečným bodem lidského života.

„Lidé v saunách přicházeli na svět. Bylo to nejčistší místo. Stejně tak se v saunách umývala těla zemřelých. Díky tomu tak nějak všichni víme, že v sauně jsou si všichni rovni, mažou se tam tituly i životní role,“ svěřil se mi Ilmari Lyymä, hlavní rozehřívač kamen v Rajaportti sauně v Tampere.