Článek
(od našeho zpravodaje na Ukrajině)
Kvůli bezpečnosti jméno vesnice ani přesnou polohu nezveřejňujeme. Prošla tudy fronta, když ruská armáda v roce 2022 postupovala od Chersonu směrem na sever. Jsou vidět zničené domy. Projíždíme kolem vybombardovaného kostela, školy i kulturáku.
„Ruská armáda při postupu vpřed ničí vše, co jí stojí v cestě. Ostřelují města a vesnice před sebou, přes která pak postupují,“ popisuje Jury, statný muž, který dva roky bojoval na frontě. Kvůli zraněním už bojovat nemůže, přesto dál pomáhá jako dobrovolník a je naším místním průvodcem.
Zmíněná vesnice vypadá jako město duchů. Domy jsou zničené, prakticky každý rodinný domek má kulkami rozstřílená vrata a ploty. Když tudy procházela fronta, počet obyvatel klesl na několik desítek. Přesto se sem lidé postupně vracejí.
Vesnice vypadá jako město duchů. Zničené domy, opuštěné dětské hřiště
„Řeknu vám to přesně. Během bojových akcí tady žilo jen 38 lidí. Před válkou to bylo 1000, dnes tu žije 296 lidí a 17 dětí,“ vysvětluje mi energická paní Světlana. Místní zastupitelka, která jakmile začaly bojové akce, na sebe vzala exekutivní funkce, stará se o chod vesnice, organizuje setkání i distribuci humanitární pomoci.
Paní Světlana popisuje, že se vracejí hlavně lidé v důchodovém věku. „Těch je nejvíc. Ale lidé se chtějí vracet domů, a tak postupně opravují své domy a byty. Protože ať by žili kdekoliv, všude je dobře, ale doma je lépe. Děti do školy nechodí, učí se on-line. Jezdí sem špatně linkový autobus. Kvůli ostřelování i kvůli tomu, že všichni muži musí do války, a tak nejsou řidiči. Lidé se nemohou včas dostat do práce a včas z práce přijet. Ale místní se domluví. Několik lidí pravidelně jezdí do města a zpět, tak vezmou ostatní, když je to třeba.“
Zničený kulturní dům je jediným místem, kde se místní mohou setkávat k příležitostným bohoslužbám a dalším akcím. Přestože hlavní sál zničil nálet tří ruských dronů, jedna menší místnost zůstala prakticky neporušena a stala se jakýmsi „bodem nezlomnosti“, jak to místní nazývají.
Zničený sál. Oslavy 30. výročí nezávislosti už se neuskutečnily. Vyzdobený sál kulturního domu zničil útok tří ruských dronů
„Devět měsíců tady byly těžké boje. Poškozeno bylo prakticky všechno. Toto je už jediný prostor, kde se můžeme scházet. Všechno, co je potřeba, probíhá v tomto domě. Lidé se vracejí domů a potřebují někam chodit, někde se setkávat s dalšími lidmi. Přes naši vesnici létají rakety a drony na Mykolajiv. Všechno to slyšíme. Pro ty, kteří se vracejí, je to strašné. A tady nacházejí místo, kde si mohou promluvit, kde se mohou pohybovat, kde se mohou se mít rádi. A to je velmi důležité. Aby se lidé neuzavírali do sebe,“ popisuje paní Světlana.
Místní se života nevzdávají
Několik desítek místních postává před zničeným kulturákem, kde se uskuteční společná ukrajinsko-česká mše. Tu spolu s místním pravoslavným knězem odslouží římsko-katolický kněz, biolog a etik Marek Vácha. Je členem skupiny zhruba 15 dobrovolníků, která na Ukrajinu dovezla z Česka auta. Ta jezdí přímo na frontě a slouží ke zvyšování mobility osob a humanitárního materiálu.
Římsko-katolický knež Marek Vácha se domlouvá s pravoslavným otcem Tomášem na průběhu společné mše
Místní trpělivě postávají před budovou. Český kněz se s pomocí tlumočníka domlouvá s pravoslavným duchovním - otcem Tomášem na postupu, jak povedou společnou mši. Vstupujeme do budovy kulturního domu, který byl úderem tří ruských dronů zničen. V hlavním sále kulturáku zůstala v troskách výzdoba, kterou místní chystali na 30. výročí ukrajinské nezávislosti. K oslavě už nedošlo.
Scházíme se všichni v jediné trošku větší a použitelné místnosti, kde se společná mše uskuteční. Těžko říct, k čemu prostor dříve sloužil. Nebýt vážné situace, působilo by to až mírně komicky. Nad námi visí disko koule, na stěnách jsou malby připomínající sovětské dobývání vesmíru. Pod velkou ukrajinskou vlajku usedá na donesené lavice necelá stovka místních - převážně starších žen. Starostka s knězem energicky přinášejí malý stolek, na kterém vytvoří improvizovaný oltář.
Společná česko-ukrajinská mše
Místní si vzájemně zapalují svíčky, nejdříve mši vede ukrajinský duchovní, po pár minutách předává vedení mše českému knězi Váchovi. Ten na úvod pomocí překladatele děkuje za přijetí a zdůrazňuje, že Bůh je jen jeden. Čeští dobrovolníci zpívají, z Bible čte česká herečka a dobrovolnice Sarah Haváčová, část bohoslužby si Marek Vácha přeložil do ukrajinštiny, modlitba Otče náš zní kulturákem česky i ukrajinsky.
Po mši vycházíme ven, začíná se stmívat, hřmění raket nebo děl neustává a v nepravidelných intervalech se ozývají z dálky. „Vy tady žijete? Nebojíte se?“ ptám se trojice starších žen stojících před budovou. „Zvyknete si,“ mávají ženy rukou. Není z nich ale cítit apatie, spíš odhodlání vytrvat.
Na vesnici padá tma. Na nebi vidíme záblesky sestřelovaných ruských dronů. Skupina českých dobrovolníků se vydává na cestu čítající necelých 1000 km zpět na západ Ukrajiny a zpět do Evropské unie a NATO. Místní zůstávají.
Věříte, že ruská agrese skončí a Ukrajina znovu bude svobodná? ptám se na rozloučenou paní Světlany. „My nejsme zlomení. Nás nezlomí, nás nelze porazit,“ říká odhodlaně.
