Na zahrady se vracejí nejen záhony a skleníky, ale také kurníky

Do začátku výdeje drůbeže zbývá skoro půl hodiny, přesto už na parkovišti u autobusového nádraží ve Vlašimi čeká několik zákazníků. Řidič Radim Krejčí má dnes před sebou ještě hodně zastávek na Benešovsku a Kutnohorsku, a tak rovnou odklápí nakládací rampu svého vozu. Ze vnitřku auta se začne ozývat kvokání a pípání stovek kusů opeřenců uložených v plastových přepravkách se slámovou podestýlkou.

Netrpěliví zákazníci sice dorazili s předstihem, ale nemusejí se strachovat, že se na ně nedostane. Vydává se totiž pouze předem objednaná drůbež. Možná chtěli mít jistotu, že na ně vyjdou „pěkné“ kusy, ale po pravdě řečeno, rozdíly u několik dní, nanejvýš týdnů starých ptáků se hledají stěží.

„Slepice mají patnáct týdnů, krůtičky šest až deset, kačenky jeden až dva,“ ví Radim Krejčí z hlavy. „A kuřátka jsou stará jeden až sedm dní,“ ukáže na přepravky, v nichž pípají malí žluťásci jako z velikonočních pohlednic. Jsou to brojlerová kuřata vyšlechtěná na rychlý výkrm, která za měsíc až dva dosáhnou porážkové hmotnosti.

Mezi prvními přistupují k náklaďáku manželé Švejdovi z nedalekých Římovic. Radim Krejčí, jenž jako soukromý autodopravce rozváží drůbež přes dvacet let, jim do donesených přepravek nastrká sedm mladých kropenatých slepiček neboli kuřic. Švejdovi za ně platí 1890 Kč. „Celý život. My jsme z vesnice,“ doplňují se v odpovědi na otázku, jak dlouho už slepice chovají. „Jsme na to zvyklí. Ale máme jich málo, pět šest. Na vejce pro sebe, a když jsou staré, tak na polívku. Dneska dokupujeme, protože jsme jich teď pár zabili. A vždycky tak jednou za tři roky obnovujeme celý chov,“ svěřují se.

Josef Švejda upřesní, že tentokrát koupili šest slepiček a jednoho kohoutka, barvu ale pokaždé volí jinou. „Dneska kropenaté, jindy černé nebo bílé,“ říká a kvokání ozývající se z auta utne zabouchnutím kufru.

„Na vsi se nepotkáme a tady jo,“ komentuje další zákaznice, paní Věra skutečnost, že Švejdovi bydlí ve stejné vesnici jako ona s manželem. Donesli si papírovou krabici, do níž jim řidič postupně přemístí pět klasických hnědých slepiček plemene ISA Brown, jednoho ze speciálně vyšlechtěných pro vysokou snůšku vajec. „Vydrží snášet tak tři roky, tak pořád musíme doplňovat,“ povídá paní Věra a dodává, že na vejce pro dvě domácnosti - jejich a synovu - to stačí. „Starosti s tím nejsou. Zbytky z kuchyně, trochu trávy, mně to nevadí,“ mávne rukou.

„Ale úplně jednoduchý to není,“ podotýká manžel. „Jen si vezměte, co stojí obilí. Ale myslím, že máme dobrý vejce, svoje, zdravý a nejsou v nich žádný prášky, vitamíny nebo co do toho dávají,“ poznamenává k velkochovům.

Oba senioři naplňují představu o tom, že chov slepic je spíše záležitostí venkova a starších lidí, kteří jsou na domácí produkty zvyklí. K závozu drůbeže ve Vlašimi se ale dostavily i mladší ročníky. „Domácí vajíčka jsou určitě o dost lepší. Už napohled, když je rozklepnete. Žloutek je žlutější a chuťově jsou lepší,“ tvrdí třiatřicetiletý Karel Gut a pokládá do kufru auta přepravku plnou housat. „Slepic máme asi třicet, ale to neznamená třicet vajec denně, spíš tak patnáct nebo šestnáct. Ony se holky prostřídají,“ upřesňuje a přiznává, že ani netuší, kolik stojí vejce v obchodě. Nezastírá, že chov s sebou nese i práci, ale výhody převažují: „Když si je vykrmíte doma, víte pak, co jíte.“

A když už nenesou, ještě pořád mohou být „užitečné“ ve výborném slepičím vývaru. Karel Gut se jejich usmrcování neštítí. „To je koloběh života,“ usmívá se. „Ale myslím si, že u nás spíš dožívají a do polívky ani nejdou. Občas taky nějakou přejedeme traktorem, chudinku.“

Když je výdej drůbeže v plném proudu, vytvoří se u náklaďáku fronta až osmi zákazníků. Náklaďák, kolem něhož neustále poletuje drobné peří, přiláká i kolemjdoucí maminky s kočárky, které chtějí dětem ukázat drůbež jinak než jako vykuchanou, oškubanou a zabalenou v potravinové fólii. Když ale jedna maminka spatří, jak sebou ptáci mrskají a kvokají, když je Radim Krejčí nandává do pytlů, prohlásí: „Ježišmarjá. Tak to ne. Jdeme!“

Pro několik slepiček si přišla i devětadvacetiletá Kristina, která pochází z Ukrajiny. Když řidič vidí, že nese obyčejnou přepravku bez zakrytí, upozorní ji: „Musíte je něčím přikrýt, jinak vám utečou. Někdy se stane, že zdrhnou pod auto a já tam pak musím lézt,“ směje se.

Kristina si donese z auta deku, a když ji přehodí přes tři slípky v přepravce, kupodivu se ani nehnou. Sdělením, že bydlí v paneláku v Praze, mě zaskočí, ale prý má kousek od domu zahrádku. „Slepičky máme jen na léto, kvůli dětem, aby měly čerstvé vajíčko. A v zimě do polévky,“ říká polohlasem, aby to neslyšely dvě dcery, které ji doprovázejí.

Produkty kura domácího vnímáme jako základní potravinu, bez níž se neobejdeme, což dokazují i návaly v supermarketech, kdykoli se v letáku objeví akce na vejce za tři padesát. Jen málokdo z těch, kdo si před obchodem ráno stoupnou do fronty, v tu chvíli řeší, že se většinou jedná o dovezená vejce menší velikosti M a od slepic z klecových chovů. Když jde o peníze, jdou slogany řetězců o ekologii, podpoře tuzemských výrobců a slepic na podestýlce stranou.

Českomoravská drůbežářská unie (ČDU) se k tomu vyjádřila v tiskové zprávě z konce března, kdy velikonoční ceny vajec a drůbežího masa klesaly navzdory tomu, že se tuzemští chovatelé potýkali s vysokými náklady. „Do nedůstojných výkupních cen tlačí tuzemské chovatele drůbeže obchodní politika nadnárodních řetězců, které si nechávají dovážet levné a předotované drůbeží maso a vejce ze sousedních států i z třetích zemí, navíc za cenu vyšší uhlíkové stopy a pochybností o kvalitativních parametrech této produkce,“ vyjádřila se předsedkyně ČDU Gabriela Dlouhá.

Z březnového průzkumu ČDU a Agrární komory ČR mezi částí registrovaných chovatelů drůbeže pak vyplynulo, že až pětina z nich letos uvažuje o omezení nebo ukončení chovu. S výhledem do konce roku 2026 se pak takovými myšlenkami zabývá více než třetina podniků tohoto typu, kterých je v Česku kolem dvou set. Od roku 2027 totiž začne platit zákaz chovu nosnic v klecích.

Pokud jde o rozdíly v cenách, není vejce jako vejce. Například v online supermarketu Rohlík, který nabízí různé druhy vajec podle velikosti nebo způsobu chovu slepic, se částky za kus pohybovaly v době přípravy reportáže na konci května od 4,29 Kč po 12,99 Kč.

Cenové výkyvy i pochybnosti o kvalitě proto někoho přivedou k rozhodnutí vyprodukovat si vejce doma. Firmy, které nabízejí kurníky na míru a závoz drůbeže až domů, tvrdí, že je to velmi snadné. Stačí pět slepic a malý výběh a můžete se těšit z pravidelné snůšky. Lidé, s nimiž jsem mluvil na závozu ve Vlašimi, si ale nedělají iluze, že by díky tomu získali vejce levněji.

„Musíme kupovat obilí na krmení, takže jsou určitě dražší než na krámě. Myslím, že na deset korun za kus to vyjde,“ odhaduje Marie Švejdová.

Libor Barák, spolumajitel společnosti Gallus Extra z Hubenova na Jihlavsku, která organizuje rozvozy drůbeže nejen po Vysočině, ale prakticky po celé zemi, potvrzuje, že na výslednou cenu vajec většinou drobní chovatelé nehledí. „Určitě se nedostanete na úroveň nejlevnějších vajec v obchodech. Jednou jsme to zkusili spočítat a vyšlo nám asi osm korun za kus.“ Upozorní také, že než začnou slepičky snášet, zabere to třeba šest týdnů, během nichž je stejně musíte krmit.

Ale co kdybych chtěl ušetřit tím, že jim místo kupovaných krmných směsí budu dávat trávu a zbytky z kuchyně? „Pak vám nebudou tolik snášet,“ odpovídá mi Libor Barák. „Vždycky zákazníkům říkám, že do jedné mističky musejí dát kvalitní krmnou směs a do druhé zbytky, trávu a všechno ostatní. Ve výběhu si sice nasbírají broučky, ale z těch vám snášet nebudou.“

Libor Barák založil firmu na prodej drůbeže před šestnácti lety, ročně prodá přibližně 100 000 kusů, z toho 60 procent slepic. V databázi má kolem 60 000 zákazníků. „Neustále s nimi komunikujeme, posíláme jim esemesky, maily, nabídky, připomenutí, kam se mají dostavit pro objednávku,“ říká spolumajitelka firmy Eva Urbánková. Nárůst zájmu o chov pozoruje už od nástupu pandemie. „Lidé chtěli být samostatní, soběstační. S válkou je to stejné. Chtějí se zabezpečit, mít zásobu jídla, kdyby se cokoli stalo.“ Roli podle ní hrají i různé eko a bio trendy nebo návraty mladých na venkov. „Mladé maminky v luxusních autech si jezdí pro slepičky, protože chtějí mít pro děti domácí vajíčka,“ všimla si.

Nabízenou drůbež firma nechová, ale nakupuje ji od velkých producentů, většinou z Česka, něco z ciziny, ale také od prostředníků. „Třeba kačenky se narodí ve Francii, pak putují kamionem do Polska, kde je centrální překladiště pro střední Evropu. Odtud se dostanou k našemu dodavateli z Uničova, odkud si je ihned odvezeme,“ dokládá Libor Barák, že i chovná drůbež je produktem globalizace.

Zákazníkovi, jehož motivuje ekologie, tak může přivodit šok, že jeho kurník coby zamýšlený ostrůvek přírody ve skutečnosti obývají vyšlechtěné hybridy z „laboratoře“, které za svůj krátký život procestovaly Evropu a k výkrmu potřebují směs obsahující kromě jiného geneticky modifikovanou sóju z Jižní Ameriky. To už jsou důsledky honu za nízkou cenou a zároveň co nejvyšší užitkovostí, což ale platí pro chov hospodářských zvířat obecně.

„Když byl covid, manželka řekla, že postavíme skleník, pak i záhonky. Teď mi dala úkol, ať seženu kurník,“ líčí dvaapadesátiletý pan Martin, spolumajitel zubní kliniky v Ústeckém kraji. Pozemek v moderní čtvrti rodinných domů mu nyní kromě bazénu a trávníku udržovaného robotickou sekačkou zkrášluje příbytek pro osm nosnic. „Je to hezké, mít pár slepiček na zahradě. Jsou nenáročné, dáte jim trochu zrní, vody, o moc víc toho nepotřebují,“ domnívá se, ačkoli je v chovu začátečníkem. Protože zahradu pečlivě udržují, chtěli „estetický“ kurník. Podle představ jim ho zhotovil šestatřicetiletý Lukáš Stýskal z Dětenic na Jičínsku, jehož výrobky nesou označení Lukášovy kurníky.

Kdo naposledy viděl slepice u svých prarodičů, možná žije v představě, že jejich chov je špinavá a zapáchající práce, kvůli které musíte ráno brzy vstávat a při vybírání vajec šlapat po trusu. Když ale zvolíte moderní kurník s automatickými dvířky, která se řídí denním světlem, a s dávkovačem krmení, nemusíte vstávat za kuropění a zbyde vám jen to příjemné - vybírání vajíček ze snůškových boxů, k nimž se dostanete nadzvednutím víka zvenčí. A ještě si můžete vybrat, jestli chcete domeček klasický hnědý, tyrkysový, nebo třeba dvoubarevný v kombinaci červené a bílé.

Právě takové vyrábí Lukáš Stýskal, vyučený automechanik, který byl vždy domácím kutilem a před třemi lety se odvážně rozhodl, že bude na plný úvazek vyrábět jen kurníky. Stoupající zájem o chov slepic mu v tom pomohl a dnes říká, že pokud si u něj objednáte, přijde na vás řada nejdříve v lednu.

„Lidé začali rušit okrasné zahrady, místo toho stavět skleníky, pěstovat zeleninu, do toho přišly slepice,“ všímá si u zákazníků, jimž kurník přijede namontovat. „Také je chovám, ale když přestanou nosit, nedokázal bych je zabít. Takhle to má spousta lidí. Krmí je, sbírají vajíčka, a přestože už pak nenesou, ani jim to nevadí. Mají je na dožití,“ říká nejen za sebe.

Podoba jeho kurníků, které nabízí ve čtyřech variantách, vychází z jeho vlastních zkušeností s chovem i z toho, co vypozoroval jinde. „Dávám důraz na to, aby slepice chodily do snůšky co nejméně znečištěnou cestou. Hřady jsem posunul do strany a vchod je vždycky blízko snůšky, aby chodily co nejméně přes trus,“ vysvětluje. Podobně mu záleží na snadném čištění. „Na podlahu dávám pozinkované vaničky, které se jednoduše vyndají a vysypou.“ Cena začíná na 16,5 tisíce, pak záleží na příplatkové výbavě - automatických dvířkách, oplechování střechy, nátěru.

„Moje kurníky už jsou ve všech krajích. A nejenom na venkově, hodně jezdím třeba do satelitních městeček. Jednou jsem dělal jeden do satelitu u Kolína a sousedka z něj vůbec nebyla šťastná. I když ho zákazníci situovali dál od plotu, moc se jí nelíbilo, že tam budou slepice,“ popisuje a s úsměvem dodává: „Ale myslím, že časem se jí to zalíbí a pak si kurník taky pořídí.“

Může se vám hodit na Firmy.cz: GALLUS EXTRA, s.r.o., Lukasovykurniky.cz