Když něžné sněženky přivádějí jaro

Krása sněženek vyplývá z prostoty, což si někteří zahrádkáři nesprávně vykládají jako nudu. Stačí se k nim ale na chvilku sklonit, podívat se pořádně zblízka, abychom si uvědomili jejich výjimečnost. Nad trsy svěže zelených trávovitých listů, na štíhlých stvolech a ještě tenčích květních stopkách se ve vánku kolébají sněhobílé květy dekorované zelenkavými skvrnkami. Připomínají malé lampičky, které zahrádku rozsvítí ve dnech, kdy to nejméně čekáme.

Málokdo by hádal, že se sněženky pyšní vysokou variabilitou. V současné době existuje asi 19 druhů a stovky různých variet. Zatímco rozdílů si u některých sort sotva všimneme, jiné se díky zřetelným a nápadným znakům zapamatují snadno.

K nejčastěji pěstovaným druhům patří běžná domácí sněženka podsněžník Galanthus nivalis. Měří okolo 10 až 15 cm. Z každé cibulky vyrůstá jeden květ. Tři vnější okvětní lístky nesou barvu čerstvě napadaného sněhu. Tři vnitřní pak zdobí zelený znak ve tvaru stříšky.

Velké vzrušení vyvolává senzační plnokvětá odrůda G. nivalis Flore Pleno. Jednou z nejvzácnějších a nejvíce žádoucích je G. nivalis Sandersii. 10 cm vysoký hybrid má neobvykle zlatožluté semeníky a špičky vnitřních okvětních lístků.

Za velice robustní se považuje Galanthus S. Arnott s intenzivní medovou vůní. Dosahuje výšky 15 až 20 cm. Vnější okvětní segmenty stoupají za sluníčkem. Zvlášť velké vonné květy a šedozelené listy má až 25 cm vysoká, časně kvetoucí sněženka Elwesova G. elwesii.

Šesti vnějšími i vnitřními okvětními lístky se pyšní vyhledávaná varieta sněženky Elwesovy G. elwesii Godfrey Owen. Širokými okvětními lístky vnějšího kruhu vyniká nesmírně elegantní Galanthus South Hayes s výrazným zeleným značením jak na vnitřních, tak na vnějších lístcích.

Ke spokojenému životu tyto chladumilné a vytrvalé cibuloviny potřebují humózní, kvalitně drenážovanou hlínu, která v létě nevysychá. Na jílu se trápí. Neutrální až zásaditá půdní reakce jim vyhovuje nejlépe. Milují listovku, nikoliv hnůj.

Na mírně stinném, při dostatečné vlhkosti také slunném a nerušeném stanovišti se za pět až osm let rozprostírají do velkoplošných hustých kolonií. Kouzelně vypadají pod ještě holými keři, v záhonové borduře či kamenné nádobě s mechovou patinou. Přenést nebo narychlit je lze i na parapetu. Květy se hodí i k řezu do malé vázy.

Ve světě si sněženky získaly srdce mnoha sběratelů i šlechtitelů. Na našem trhu jsou běžně k dostání cibulky sněženky podsněžník jak v klasické prosté, tak i plnokvěté formě. Vzácnější druhy najdeme na internetu. Pozor! Cibule sněženek brzy vysychají a ztrácejí schopnost ujmutí. Nejlepší je získat je čerstvé, krátce po vyrýpnutí nebo vysazené v květináči. Seriózní prodejci zasílají cibulky obalené čerstvým mechem.

Houževnatost, s kterou se sněženky vyrovnávají s ledovými zimními dny, je obdivuhodná. Bez sebemenší oděrky se protlačují zmrzlou půdou, nezastaví je ani sněhová pokrývka. Většina sněženek nakvétá od února do března. Výjimku tvoří několik podzimních a jarních variet.

Cibulky musí přijít do země na podzim, v září až říjnu, do hloubky 8 až 12 cm. Vyhneme se sázení po jednom kusu, ve skupince jim to sluší daleko lépe. Zeminu před výsadbou zpracujeme do hloubky, v případě nutnosti zdokonalíme propustnost a ke každé cibulce přidáme trošku kostní moučky. Při potížích s hlodavci a krtky pod cibule instalujeme králičí pletivo. Na konci sezóny můžeme rostliny posilnit hnojivem na rajčata.

Četné druhy se čile šíří dceřinými cibulkami, jiné se naopak rozrůstají velmi pomalu. Ne vždy úspěšné bývá množení z odkrojků cibulek s kouskem bazální části. Časově náročnější je rozmnožování semeny. Některé formy, zejména plnokvěté, semena netvoří vůbec.

Nejsnazší, nejrychlejší a nejúspěšnější je množení dělením ještě za zelena, klidně i v květu. Trsíky vyzvedáváme a zmlazujeme každé tři roky, jelikož přehuštění cibulek může vést ke vzniku chorob.