Článek
Jak říká paní Bartáková, manžel umí ze dřeva udělat, co dům žádá. Skříně, knihovnu nebo třeba i stojánky pro pohodlné čtení knih.
Ostatně i dřevěná dostavba zimní zahrady je pravou ozdobou domu, který koupili jako nedostavěný v roce 1989. Dokončili jej z materiálů, které byly tenkrát dostupné včetně oken jako do paneláku. Až právě zimní zahrada přístupná z obývacího pokoje s navazující pergolou se vstupem do zahrady udělala ze stavby útulný a nápaditý domov.
Miroslav Barták je karikaturistou na volné noze od roku 1969. Kreslí humorné situace tak výmluvně, že k tomu nepotřebuje text na vysvětlenou. Od té doby získal nejedno mezinárodní ocenění. Předtím brázdil světové oceány na obchodních lodích jako lodní inženýr. Nakonec zakotvil s rodinou v Řevnicích u Prahy.
Šideri Váňová se z hotelů těší domů
„Bydleli jsme i v centru u Národního divadla a mysleli jsme si, že naše děti jsou klasičtí Pražáci. Ale jednomu se tu líbí natolik, že si vedle nás postavil dům pro svoji rodinu,“ spokojeně konstatuje paní Bartáková.
Chalupáři blízko Prahy
„Mívali jsme chalupu v Krkonoších, kde jsme prakticky žili. Když jsme byli mladší. Jinak jsme bydleli v Praze a postrádali klid od všeho, jaký jsme na chalupě zažívali. Až jsme si řekli, že chalupu i byt vyměníme za něco, co by splňovalo naše představy o bydlení - někde uprostřed,“ pochvalují si i dnes životní rozhodnutí Bartákovi, kteří jsou spolu jednapadesát let.
Navíc si tu všechna vnoučata ráda hrají - vláček s kolejištěm na zahradě má zastávky pojmenované právě po nich. Jde o už historický dárek k osmdesátinám.
Miroslav Barták sloužil na moři deset let (poznámka pro mladé čtenáře: to byla doba, kdy tehdejší Československo mělo námořní plavbu, ale také cenzuru. Ale ve vtipech beze slov se špatně škrtalo…) a z poslední plavby do Japonska a zpět se vrátil 19. srpna 1968. Strojní inženýrství vystudoval v námořní akademii ve Varně a stroje a strojky všeho druhu ho baví pořád. Vztah k technice svým způsobem ovlivnil i jeho úspornou, ale výstižnou linku. Ostatně obrázky a vtipy si maloval i na lodích při nekonečných plavbách.
„Dědictví“ po Jiřím Menzelovi
K chalupě v Krkonoších se váže i vzpomínka ze samého počátku chalupaření Bartáků: „Když jsem naposled vystoupil z lodi, zašel za mnou kamarád Jirka Menzel a říká: Koupil jsem pro nás chalupu, pojeďme se tam podívat… Tak jsme vyrazili. To bylo 20. srpna roku 1968. Příští den se nám zastavily všechny hodiny. Kamarád tedy pustil rádio a hlásil, že prý tam hrají nějakou divnou hru. Tak začal můj život na souši. A moc se mi potom hodilo, že jsem věděl něco o tesařině. Totiž za komunismu námořník, který zrovna neměl loď, se musel někde nechat zaměstnat jako brigádník, aby nebyl „nezaměstnaný“, ač byl stále zaměstnancem námořní plavby. A já jsem tak jednou strávil dva měsíce jako pomocník tesaře na jednom sídlišti. Chalupa žádala nový krov a novou střechu… Přemluvil jsem ke spolupráci tamní tesaře v důchodu, kteří do toho šli s tím, že jim budu k ruce.“
Lucie a Dylan Daviesovi bydlí v bývalé školce. Proměňují ji na rodinný domek v anglickém stylu
Legrace bez přestání
Interiér domu zdobí vedle dárků od kamarádů malířů i plátna s olejomalbami našeho hostitele. Paní Bartáková působila mnoho let jako galeristka a vztah k výtvarnému umění je tu patrný na každém kroku - v interiéru i na zahradě.
Nejenže nedávno Miroslav Barták vydal svoji jedenáctou knihu sebraných vtipů (A teď už bez legrace!), které na „pokračování“ už vycházejí i v internetovém literárním „časopisu“ Divoké víno, ale k pravidelným termínům (jednou týdně) odevzdává kresby pro švýcarský časopis. Už padesát let.
Však je také jeho ateliér s výhledem na vlnící se stromy neustále v pohotovosti. Stačí zasednout. Mistr tu rád tráví i ve svých pětaosmdesáti letech celé dny. Také tady je obklopen nábytkem, který si udělal na míru.
„Posnídám a jdu dělat. Do oběda. Pak jdeme s naší psicí Rózou do lesa a po návratu buď ještě kreslím, nebo jdu do dílny. Nebo k mašinkám. Když je člověku třicet, tak musí pracovat kvůli složenkám. Po osmdesátce však hlavně proto, aby sám sebe zabavil,“ usmívá se s jiskrou v oku Miroslav Barták s tím, že inspiraci má naštěstí pořád. „Pokud mluví, je s ním legrace i doma. Pokud nekreslí v ateliéru beze slov,“ dodává paní domu a mimoděk potvrzuje, že i s ní je veselo.
„Problémy? Ano, s vodou. Nějak vysycháme. Bydlíme tu třicet let a pamatujeme doby, kdy v lesích tekly potoky. Bývávalo. Máme sice podzemní nádrž na dešťovou vodu, ale už několik let nám činí potíže udržet v létě zahradu ve správném odstínu zeleně.“
Silvii Belis inspirují symboly přírody
