Jaroslav Svěcený má doma kulaté razítko

My jsme měli v únoru štěstí, že měl nejen svoji pověstnou vstřícnou náladu, ale i čas nás přijmout. Na jaře totiž houslisté mezinárodního věhlasu odlétají do dalekých krajin za svými posluchači. Ostatně i chvíli po našem společném popíjení kávy u oválného stolu v jídelně balil nástroj a vyrážel po dálnici do Brna…

„Foťte citlivě, paní uklízečka přijde až v pátek,“ potvrzuje svůj smysl pro humor náš hostitel. „Že to tady trochu připomíná starý hudební salon, je vlastně náhoda. Kompletně se to tu předělávalo a od začátku jsem věděl, že tu budu zkoušet i s dalšími muzikanty. Je tady funkční pracovní prostředí, i když to tak možná nevypadá, jsem tu soběstačný. Problémem je tu jen parkování.“

„Cestování k mé profesi patří a jsem na něj zvyklý. Ale domů se rád vracím. A jsem rád, že tady mohu – i s kolegy, vejde se sem i smyčcový komorní orchestřík, je tu klavír – kdykoliv zkoušet. (Komfortní byt s mnoha technickými vychytávkami včetně klimatizace byl vybudován z bývalých nebytových prostor – je částečně v suterénu domu ve svahu, pozn. aut.)

Na zahraničních cestách si rád dávám záležet, zejména poslední roky, abych v dané zemi nepoznal jen letiště, hotel a koncertní sál. Baví mě poznávat mentalitu i zvyky lidí včetně jejich gastronomie,“ usmívá se dvaašedesátiletý Jaroslav Svěcený s tím, že doma si potrpí na dobrou kávu, kterou nám nabídl tak, že nešlo odmítnout.

Celým interiérem v historizujícím stylu (až na praktickou kuchyň) prochází výtvarné umění. Však také Jaroslav Svěcený i na některých koncertech v různých místech propojuje zážitek z hudby s vystavenými obrazy či sochami.

Nejdříve si takový program „vytvoří“ při uzavřených klubových setkáních ve Violinu v Krakovské ulici. „Mimochodem je to vlastně také suterénní prostor, takže s nadsázkou říkávám, že tam pro omezený počet pozvaných, které mám moc rád, vytvářím underground.“

Poté si povídáme a kolem půlnoci odcházíme. „Někdy mám pocit, že kolem Václaváku je to v té tmě o strach. Je to tam jiné než ve dne, věřme, že se to zlepší…“

Před pěti lety se Jaroslav Svěcený rozvedl. Zažil velmi nepříjemné období včetně vážných zdravotních problémů, ale už je s novými životními okolnostmi i vlastním zázemím srovnaný. „Nechci se k tomu vracet. Jsem vděčný za to, že jsem živý a zdravý, z celého srdce děkuji všem blízkým lidem, co mně pomohli, jedu naplno dál,“ uzavírá minulost Jaroslav.

Jak to v životě bývá, široký pracovní záběr je mu lékem na mnohé. Stal se i jedním z mála expertů u nás, který má takříkajíc kulaté razítko ve specializovaném oboru – je soudním znalcem přes smyčcové hudební nástroje. Náročný obor, ke kterému se dostal přes svůj letitý vztah k houslařům a jejich uměleckému řemeslu. Stejně jako ke starým notovým tiskům, které i při koncertní hře upřednostňuje před těmi vytištěnými počítačem. Znalec smyčcových hudebních nástrojů sám na housle hraje od pěti let. „O slavných muzikantech a jejich životech se napsalo mnohé, leckdy protichůdné, ale jejich noty jsou geniální v tom, že nelžou a nemění se.“

„Kdysi jsme mívali s rodiči chatu, ale prodali jsme ji, protože na to opravdu nemám čas. Navíc nejsem typ, že bych v pátek naložil věci do auta a jel na dva dny chatařit. Můj život je úplně jiný – o víkendech, kdy jiní odpočívají, koncertuji. Cestuji pořád rád po naší krásné zemi a s nadšením sobě vlastním poznávám dosud nepoznané zahraniční luhy a háje. I když se opravdu někdy děje, že je to ve spěchu.

Pravda, pro praktický život nejsem asi úplně ideální. Jsem spíš cestovatel,“ připouští houslista a mimo jiné i ctitel výtvarného umění – jak dokazuje i interiér.

„Líbí se mi, když má posluchač/divák více vjemů. Říkáváme tomu Koncert v obrazech. Rád prezentuji hlavně současné výtvarníky. Myslím, že si to zaslouží, a ne vždy se o nich ví. Teď jsem třeba poznal nové tváře a jejich tvorbu díky paní kurátorce Renátě Mužíkové.

Při mé profesi a při přípravě hudebních festivalů (např. Klášterecké hudební prameny mají letos devatenáct let, Tóny Chodovské tvrze dvacet let, Jihočeské Nové Hrady sedm, Festival hudby zámek Dobříš tři) komunikuji nejen s umělci, ale i třeba s komunálními i státními politiky. Někdy je to skvělé, jindy je jim potřeba přiblížit smysl i náročnější hudební kultury více zeširoka. Celý život jsem OSVČ (dříve volná noha) – to vyžaduje být pořád aktivní. Miluju hudbu a nástroje, nemohu a nechci jen čekat, až mi někdo zavolá. Jde to dělat, dokud funguješ a jsi zdravý. Něco o tom vím,“ přemítá nad dobrou kávou náš hostitel a na závěr ještě dodává:

„Prožil jsem si nejen s covidem dobu, kdy jsem se cítil být hodně dole. Dnes si ale říkám, když je nějaký průšvih nebo není vše úplně v pořádku: Buď v klidu – špatně už bylo.“

Může se vám hodit na Zboží.cz: Way Of Life - Jaroslav Svěcený [2CD]