Unikátní dřevostavba v České Kanadě inspirovaná severským stylem

Bydlíme s dospělými syny v řadovém domku na okraji Znojma. Jižní Morava, to jsou hlavně pole a vinohrady. Lesnatá krajina České Kanady mi učarovala a natolik se mi zalíbila, že jsem tu začal jezdit na kole. Jednou jsem si vyjel a vracel se kolem potoka po nějaké zapomenuté cestě, která najednou končila uprostřed ničeho.

Byla tam tráva po pás, roštím jsem tlačil kolo do kopce a nahoře na jednom kameni (který jsem tam mimochodem jako připomínku nechal dodneška) jsem se zastavil, sedl si, zadíval se směrem dolů a zasnil se. Musel jsem zavolat ženě, že tu zůstanu do pondělka.

V pondělí ráno jsem se šel hned zeptat na úřad, jestli ten daný pozemek není na prodej. A on byl. Tak jsem ho asi během týdne koupil. Byla to láska na první pohled.

Dodnes si pamatuji, když jsem sem poprvé dovezl svoji ženu. Stoupla si na ten zpustošený pozemek a řekla: „Ježíšmarjá, cos to udělal?“ Byly tu křoviny, maliny, trní. Patnáct metrů před sebe nešlo vidět.

Asi rok jsem pozemek čistil motorovou pilou a křovinořezem, pozemek byl léta neudržovaný. A taky jsem v průběhu toho času vymýšlel, co by se mi tu líbilo postavit.

Našel jsem dům postavený někde v Norsku, který se mi hodně líbil a velmi mě inspiroval.

Navštívil jsem veletrh v Praze a potkal se tam s firmou, na kterou mi dal dobré reference můj kamarád. Hned od začátku jsme si s šéfem firmy padli do noty a dokázali jsme se o všem na rovinu pobavit. To mi bylo sympatické.

On mě hned na začátku dobře odhadl a doporučil mi správného architekta, který mi vyhovoval. Mám rád severský styl – architekturu, design, jednoduchost, užitnost. Věřil jsem v to, že si budu moct vytvořit ten svůj jeden unikát, což se splnilo.

Líbilo se mi taky, že se firma chtěla potkat se mnou i architektem zároveň. Spolupráce všech tří stran mi přišla velmi důležitá. Během pár schůzek jsem jim pověděl, jaká je moje představa. Oni mě pak trošku usměrnili, protože některé mé požadavky byly nereálné.

Všechno zařídila firma. S tím jsem byl velice spokojený, že tyhle záležitosti řešil někdo za mě. Problém však vyvstal při kolaudaci. Stavba už byla hotová, když z úřadu zaznělo nečekané ne, což jsem nechápal.

Stavební povolení bylo vydáno a stavba se ani v nejmenším nelišila od toho, co bylo povoleno. Svolal jsem tehdy společnou schůzku a ocenil jsem, že se sešla stavební firma, architekt i vedoucí stavebního odboru. Naštěstí se ukázalo, že šlo pouze o omyl, a vše dopadlo dobře.

Ano, a platilo to do posledního puntíku. Koordinace fungovala naprosto perfektně a i ve všech finančních kalkulacích vše klapalo. Ceny byly adekvátní, předem stanovené a nevznikly žádné vícenáklady.

Šest neděl. Z té rychlosti jsem byl úplně paf. Firma předvedla absolutně precizní práci a načasování výstavby. V sobotu tu byla jen základová deska, večer přijeli dva montážníci a postavili kolem ní lešení.

V neděli přijely dva naložené kamiony s jeřábem a za tři dny dům stál. Za šest týdnů byl dům kompletně hotový a mohli jsme se nastěhovat.

Byl jsem moc spokojený s tím, jak na sebe řemesla navazovala. Měli vše perfektně zvládnuté a udělalo to na mě velmi dobrý dojem. U subdodávek se často řemeslníci vymlouvají jeden na druhého a nedokážou se sladit. Proto jsem rád, že jsem se rozhodl stavět na klíč. A firma si to zorganizovala úplně skvěle. Byla to opravdu pozitivní zkušenost.

Vše proběhlo bez problémů. Jediné, co jsem reklamoval, byla malba – malíři museli znovu vymalovat. Mám rád věci udělané pořádně.

Celý půdorys včetně ochozu a terasy se dá vnímat jako jedna velká místnost, ve které se dá volně pohybovat. Klasické okno tady není ani jedno, všude jsou dveře, kterými se dá vyjít ven. Mám rád volnost a otevřenost.

Chtěl jsem přízemní dům, aby tu nebyly výškové překážky. Aby byl obývák otevřený až do stropu a aby se z každé místnosti dalo bezbariérově vyjít ven. Aby se celý dům dal obejít suchou nohou a bez pálení od slunce.

Také pro mě bylo důležité vytvořit hlavní obytný prostor, ve kterém se žije přes den, a který bude v teplých měsících propojen s venkem. Dále jsem chtěl prostor pro spaní pro celou rodinu.

My se ženou máme ložnici na jedné straně, kde máme i svoji koupelnu a dopřál jsem si tu i saunu. Miluji saunování už od svých 13 let. Když přijedu sem, udělám si tu svou klidovou saunu a dívám se oknem ze sauny do krajiny. Dá se jít i ven, sedávám na terase.

A pak moji dva synové nebo návštěva mají druhou stranu, kde mají své zázemí. To byl můj důležitý požadavek, aby měl každý svůj klid.

Fasáda je ze sibiřského modřínu a není ničím ošetřená. Měla by postupně šednout a já už se těším, až bude dům s borovicemi ještě více splývat. Jedna strana domu se bude pravděpodobně kvůli sluníčku zbarvovat jinak než ta druhá. Ale já to beru jako výraz života domu, my lidé taky různě šedneme.

Dům funguje tepelně úplně perfektně. Úžasně se tu drží teplo. Všude máme teplovodní podlahové topení a jen v koupelně jsou navíc dva otopné žebříky. V hlavní místnosti jsou ještě kamna, která jsem hledal dlouho. Chtěl jsem, aby měla dveře z obou stran. Jsou pro mě dělicím prvkem prostoru a druhou televizí – miluji totiž oheň. Jsem taky rád, že jsou na noze. Působí vzdušně.

Topení se dá zapnout i na dálku. Temperuji pořád na 13 °C, a když vyjíždím z domu, začnu místnosti dohřívat na 18 °C. Pak přijedu, zatopím v krbu a po chvíli je tu teplo.

Ale ještě více jsem okouzlen v létě, stínění a chlazení domu je dokonalé. Když bylo venku 35 °C a já přijel do zavřeného domu, cítil jsem se, jako bych vešel do sklepa. Jsem rád, že jsem v tomto neustoupil a zachoval velký přesah střechy.

Pomáhají tomu i dřevěné okenice na kolejničkách. Naopak je velice příjemné, když se v chladnějších obdobích nechají odhrnuté. Pokoj se začne od sluníčka okamžitě prohřívat.

Ne, to není nic pro mě, chci žít s otevřenými okny. Postrádalo to pro mě smysl, stejně jako tepelné čerpadlo, které by se mi investičně nikdy nevrátilo. Nemáme tu žádné technologie, pouze elektrický kotel a bojler.

Není tady nic, co by mě rušilo. Dům je po dispoziční stránce perfektně vyřešený z hlediska hluku. Když jsem se ženou v ložnici, koupelně nebo sauně, můžeme vyjít i ven a vůbec nevíme o těch, kteří jsou na druhé straně.

Tady je nejhlučnější potok, který teče dole. Nebo to ticho. První víkendy jsem si dokonce bral na spaní špunty do uší. To ticho bylo tak hlučné, že jsem měl problém spát. Byl to paradox.

Ano, stavěly se současně. Druhá stavba vznikla z čistě praktických důvodů. Chtěl jsem kryté garážové stání pro dvě auta a chtěl jsem mít prostor na dílnu. Podkrovní prostor jsme se rozhodli využít jako hostinský apartmán.

Vlastně to pro mě byla i investiční záležitost. Dokážu si představit, že podkroví nad garáží by se dalo pronajímat lidem, kteří přijedou třeba na víkendovou rekreaci. Tato lokalita je turisticky velmi zajímavá.

Chtěl jsem mít v domě otevřený prostor až ke střeše. Ale zároveň mám rád podkroví a útulné prostory, kde si člověk může zalézt. Nad jednou stranou domu vznikl dokonalý prostor pro galerii, která se stala takovým mým útočištěm. Jen jsem řešil, jak se tam dostat.

Venkovní schody jsem nechtěl, protože bych musel přicházet zvenku. Stahovací schody z chodby se mi taky nelíbily. Nakonec je tu bytelné žebříkové schodiště. Udělal jsem si k němu i výtahový koš na laně. Vylezu po žebříku a v košíku si nahoru vytáhnu např. skleničky.

Když je tady rodina a já si chci třeba v klidu číst, tak jsem úplně oddělený, a současně jsem s nimi a vím o všem. Přesně tak jsem si to představoval. Udělal jsem si svůj „Karlštejn“, kam nikdo jiný, a hlavně ženy, nechodí.

Napadá mě jedna jediná věc, a to, že v naší koupelně o trochu déle čekám na teplou vodu, protože bojler je úplně na druhé straně domu.

Pro mě je to spojení. Mám rád dům jako takový i jeho okolní prostředí. Jsem rád, že jsem tam, kde jsem. Jezdím sem strašně rád ve všech ročních obdobích.

Jezdí sem moc rádi. Moje žena pracuje ve zdravotnictví, takže je vázána službami a nemůže tu zatím trávit tolik času. A naši synové jsou ve věku (19 a 24 let), kdy chtějí hlavně poznávat svět. Ale oběma se tady líbí čím dál tím víc.

Někde jsem četl, že ten původní pohled na chalupaření je pro novou generaci spíše odrazující. Pamatuju si to sám, jezdili jsme s rodiči na chalupu, celý víkend se tam jen pracovalo. Takovou chalupu jsem nechtěl.

Když všechno půjde dobře, dokážu si představit, že dům ve Znojmě přenechám svým dětem, a my bychom se s manželkou přesunuli sem, kde není ruch a šum města.

Mně se do stavby domu promítá to, co ctím v životě – být připraven. Promyslet, přichystat, připravit se a používat svou hlavu. Současně bylo velmi užitečné to, že jsem celý rok strávil na pozemku hodně času, kácel stromy, dělal dřevo.

Byl jsem tady v létě i v zimě, věděl jsem, kdy a kde vychází slunce, v kolik hodin je největší vedro, co kde roste a podobně. Zkrátka sžít se s místem, pokud ta možnost je.

Petra Pacáková, www.drevostavitel.cz